ECLI:CZ:US:2001:1.US.155.01
sp. zn. I. ÚS 155/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelů Bc. K. L., V. P., D. S. a M. Š., všech zastoupených JUDr. J. G., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 3 T 113/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 4 To 471/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 12. 3. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byli odsouzeni pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin a usnesení Krajského soudu v Brně, rovněž shora uvedené, kterým bylo jejich odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně zamítnuto.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že shora citovanými rozhodnutími městského a krajského soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Svá výše uvedená tvrzení odůvodňují především tím, že obsahem práva na svobodu projevu je právo každého vyjadřovat své názory, a to bez omezení způsobů takového vyjádření a jejich jednání, které bylo uvedenými rozhodnutími postiženo a kriminalizováno, bylo zcela právě vyjádřením jejich názorů a přesvědčení vedeným písemnými i jinými prostředky. A z tohoto důvodu soudy pochybily, když předmětné jednání posoudily jako trestný čin, neboť jejich jednání bylo aprobováno právní normou vyšší právní síly, než je trestní zákon.
Stěžovatelé polemizují o způsobilosti trestního postihu chránit právo druhých na majetek, o nezbytnosti trestního postihu z titulu prevence a o otázce, že byli trestně postiženi za jednání, které, dle jejich soudu, není zákonem stanoveno jako trestný čin. Poukazují v souvislosti s možností konfliktu základních práv a možností jejich omezení v případě jejich kolize na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/98.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v tom, že obviňují obecné soudy z toho, že je uznaly vinnými a odsoudily je na základě jimi zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že obecné soudy disponovaly podklady nezbytnými pro jejich rozhodnutí o tom, zda je možno uznat obžalované vinnými. Ohledně námitek stěžovatelů proti opodstatněnosti jejich trestního postihu, nutno odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 471/2000, který jako soud odvolací poukázal na skutečnost, že obžalovaní po formální stránce naplnili všechny znaky trestného činu poškozování cizí věci, protože poškozením cizí věci způsobili jinému škodu nikoliv nepatrnou. Uvedl, že z provedeného dokazování bylo zcela nepochybně zjištěno, že obžalovaní byli motivováni snahou upozornit veřejnost na porušování lidských práv ruskou armádou v Čečensku. Tato pohnutka měla velký vliv na stupeň společenské nebezpečnosti, který dosti podstatným způsobem snížila, avšak snížení má svoji hranici, kterou je skutečnost, že k dobrému cíli nelze použít špatné prostředky. Dodal, že obžalovaní nebyli odsouzeni proto, že vyslovili svůj názor, takže není rozhodnutím soudu ohrožena svoboda projevu, ale byli odsouzeni proto, že svým jednáním poškodili cizí věc, což je trestným činem.
Ústavní soud je nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků městského a krajského soudu nevyplývají.
Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti vycházel z čl. 17 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje svobodu projevu a právo na informace, jakož i právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu a stanoví jako nepřípustnou cenzuru. Právo veřejně projevovat svoje myšlení a přesvědčení je v tomto ustanovení Listiny základních práv a svobod obecně garantováno jako svoboda projevu.
Poukaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/98, jako případ řešení kolize základních práv není případný, neboť uvedené rozhodnutí Ústavního soudu se týká problematiky omezení těch základních práv či svobod (čl. 10 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), jejichž ústavní úprava omezení nepředpokládá. Naproti tomu veřejné projevy myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo víry podle Listiny základních práv a svobod nepožívají absolutní volnost projevu jejich nositelů. Čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod svobodu projevu - výkon tohoto práva - podřizuje potřebám demokratické společnosti a připouští možnost jejího omezení, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a morálky. Omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, zejména zákaz diskriminace (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 151/99).
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti stěžovatelů, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů, ani že by jejich rozhodování bylo v nesouladu s účelem trestního zákona, kterým je, mimo jiné, chránit práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, a tedy ochrana jejich majetku, který byl v tomto případě dotčen. Musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu