ECLI:CZ:US:2001:1.US.162.01
sp. zn. I. ÚS 162/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Ing. D. S., zastoupeného advokátkou Mgr. L. P., proti usnesení Státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Zn 2055/2001 a proti usnesení policejního orgánu Policie ČR Obvodního oddělení ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. 1. 2001 sp. zn. ORFM-1543/OOFR-TČ-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením policejního orgánu Policie ČR Obvodního oddělení ve Frýdlantu nad Ostravicí bylo odloženo oznámení stěžovatele proti D. S. pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona a trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona, neboť se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Tohoto jednání se měla dopustit manželka stěžovatele D. S. tím, že Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku ke sp. zn. Nc 509/98 předložila písemné materiály obsahující nepravdivé údaje, které měly ohrozit stěžovatele. Policejní orgán provedl ve věci šetření, zejména k případu vyslechl podezřelou D. S. a nezletilou dceru M. S. Policejní orgán konstatoval, že po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že D. S. jmenované trestné činy, ani jiný trestný čin uvedený ve zvláštní části citovaného zákona, nespáchala.
V záhlaví označeným usnesením Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku byla stěžovatelova stížnost do citovaného usnesení policejního orgánu Policie ČR ve Frýdlantu nad Ostravicí jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupitelství uvedlo, že po přezkoumání napadeného usnesení policejního orgánu dospělo k závěru, že všechny úkony, které policejní orgán provedl, považuje za dostatečné ke zjištění, zda jednání podezřelé (D. S.) mohlo být právně kvalifikováno "v rámci naznačených trestných činů", či nikoliv. Dále uvedlo, že vzhledem k tomu by další šetření ve věci - jak navrhl stěžovatel - bylo nadbytečné a že výslechy nezletilých, se zřetelem k jejich věku a postavení, by byly pro účely trestního řízení zcela nevhodné. Státní zastupitelství dále argumentovalo tím, že jak trestný čin křivého obvinění, tak trestný čin pomluvy, jsou trestné činy úmyslné, takže projevy podezřelé S. nemohlo dojít k naplnění jejich skutkových podstat, zejména po stránce materiální. Proto věc "neměla být předána" ani příslušnému orgánu k projednání případného přestupku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a jinou právní ochranu dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť " stanovený postup, na němž je tato ochrana založena, je určen především procesními řády". Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly v mezích zákona jím navrhovanými důkazy, což údajně vedlo "k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů, k nepřezkoumatelnosti provedených řízení a k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení a řízení". Dále se stěžovatel domnívá, že celým řízením bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a že oba orgány činné v trestním řízení vedly svá řízení tak, že porušily příslušná ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví označená rozhodnutí jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat základní princip právního státu, podle něhož státní orgán může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 1 Listiny). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje - s ohledem na dřívější srovnatelnou judikaturu - že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. (Pozn.: V uvedené věci vyšetřovatel věc postoupil podle §171 odst. 1 trestního řádu s odůvodněním, že jde jen o přestupek.) Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343, 345).
Ústavní soud dále odkazuje na další judikaturu, podle níž "Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291 ).
Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh
mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu