ECLI:CZ:US:2001:1.US.210.01
sp. zn. I. ÚS 210/01
Usnesení
1. ÚS 210/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Paul a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 9 To 382/99, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999, si). zn. 7 Nt 577/99, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 1 T 204/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 91'o 312/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením ze dne 18. ll. 1999, sp. zn. 9 To 382/99, Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 1T 155/95, a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že se nařizuje, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. V odůvodnění tohoto usnesení soud zejména uvádí, že citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání pokračujícího trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle §198a odst. 1 trestního zákona, nebol' tento skutek není trestným činem. Samosoudkyně okresního soudu se však opětovně nevypořádala s nedostatky vytýkanými jí již v předchozích rozhodnutích, Především ve fázi konečného hodnocení důkazního materiálu opakovala některá svá dřívější pochybení, zejména nehodnotila některé důkazy vůbec, některé důkazy hodnotila jednostranně a nikoliv ze všech hledisek a ve
I. ÚS 210/01
vzájemné souvislosti. Proto krajský soud rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 7 Nt 577/99, odňal (na návrh předsedkyně Okresního soudu v Rokycanech), tomuto soudu stěžovatelovu věc vedenou pod sp. zn. 1 T 155/95 a přikázal ji k dalšímu řízení a rozhodnutí Okresnímu soudu v Klatovech. Důvodem byla skutečnost, že samosoudkyně Okresního soudu v Rokycanech (JUDr. S.), která ve věci již několikrát dříve rozhodovala, je z rozhodování v této trestní věci nadále vyloučena, nebot' krajský soud nařídil, aby věc projednal jiný soudce. Druhý soudce (JUDr. S.), který je u zmíněného okresního soudu k vyřizování trestní agendy přidělen, je pro vážné onemocnění v dlouhodobé pracovní neschopnosti a jiný soudce na trestním úseku u tohoto soudu nepůsobí. Krajský soud dále konstatuje, že stávající situace u okresního soudu bude zčásti řešena působením (po dobu 4 měsíců) začínajícím soudcem. Tento soudce však již převzal větší počet starých věcí i řadu vazebních věcí, takže nelze předpokládat, že by v době jeho působení u Okresního soudu v Rokycanech mohlo být o této trestní věci (která nesnese již odkladu) rozhodnuto, nebot' vzhledem ke změně soudce bude nutné provést celé řízení znovu. Proto (po přezkoumání zatíženosti jednotlivých soudů a jejich personálního obsazení) byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Klatovech.
V záhlaví označeným rozsudkem dne 10. 5. 2000, sp. zn. 1T 204/99, uznal Okresní soud v Klatovech stěžovatele vinným (z pokračujícího) trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle §198a odst. 1 trestního zákona a uložil mu peněžitý trest v částce 8.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle výroku tohoto rozsudku stěžovatel jako provozovatel restaurace v Rokycanech (zvané N.) v době od 1. do 9. 4. 1995 vydal obsluhující personál pokyn do restaurace nevpouštět a v restauraci neobsluhovat občany romské národnosti a dále prohlásil, že vydal zákaz vpouštět a v restauraci obsluhovat Romy, jelikož si nepřeje, aby do restaurace chodili, protože odrazují další zákazníky. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud mimo jiné uvedl, že ve věci bylo opakovaně prováděno hlavní líčení před Okresním soudem v Rokycanech a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999 byla tomuto soudu věc odňata a přikázána k dalšímu řízení a rozhodnutí Okresnímu soudu v Klatovech.
1. ÚS 210/01
Krajský soud v Plzni rozhodl v záhlaví uvedeným (napadeným) rozsudkem ze dne
9.1. 2001, sp. zn. 9 To 312/2000, o odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku
Okresního soudu v Klatovech tak, že tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám uznal
stěžovatele vinným z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle
§198a) odst. 1 trestního zákona, uložil mu peněžitý trest ve výši 8.000,- Kč a pro případ, že
by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody
v trvání 1 měsíce. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že v řízení neshledal pochybení
procesní povahy, dokazování provedené okresním soudem považuje pro posouzení otázky
viny a trestu stěžovatele za postačující a dovozuje, že v řízení nebyla porušena ustanovení
trestního řádu zaručující práva obhajoby. Krajský soud dodal, že vina stěžovatelova ve smyslu
§198a trestního zákona tkví v jednání z 9. 4. 1995 a 30. 4. 1995, pokud však jde o jednání, kterého se měl dopustit v době od 1. 4. 1995 do 9. 4. 1995, nelze z provedeného dokazování zjistit, zda takový projev učinil veřejně ve smyslu §89 odst. 4 trestního zákona. Odvolací soud konstatuje, že okresní soud chybně formuloval právní větu výroku o vině, když v ní uvedl "kromě toho, že stěžovatel veřejně podněcoval k omezování práv a svobod příslušníků jiné rasy, že veřejně podněcoval i k nenávisti k jisté rase". Protože je právní věta neoddělitelnou součástí výroku o vině a musí přesně odrážet skutkový stav věci, zrušil krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a rozhodl o ní znovu. Proto byl zrušen i předcházející výrok o stěžovatelově restu. Okresní soud takto chybně odůvodnil i výrok o vině, takže vznikl rozpor mezi výrokem o vině a jeho zdůvodněním, který odvolací soud odstranil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2001 tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Domnívá se, že napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních neobsahují právě ty důležité skutečnosti, které jsou s to prolomit zásadu místní příslušnosti tak, jak je vyjádřena v ustanovení ti 262, věty druhé, trestního řádu. V daném případě původně rozhodoval místně příslušný soudce, který údajně působí mnoho let u Okresního soudu v Rokycanech, zná - podle názoru stěžovatele - místní situaci a problematiku soužití Romů s ostatním obyvatelstvem a právě rozhodování tohoto soudce jako zákonného soudce je podle mínění stěžovatele výrazem uváděného ústavního principu. Delegovaný soudce (Okresního soudu v Klatovech), jak tvrdí stěžovatel, byl totiž místně zcela odtržen od reality, která v Rokycanech panuje a pouze kopíroval právní názor Krajského soudu v Plzni. Dále
I. ÚS 21 U/01
stěžovatel namítá, že by tento ústavní princip neměl být obcházen a že cílem by v žádném případě nemělo být odsouzení za každou cenu, ani aplikace vlastního právního názoru odlišujícího se od názoru zákonného soudce. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2001 navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Dne 9. 4. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2001. V něm stěžovatel zopakoval, že brojí proti v záhlaví uváděným usnesením a navrhl rovněž zrušení v záhlaví uváděných rozsudků (tzn. rozsudků o vině a trestu). Poněvadž doplňující návrh ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2001 obsahoval pouze petit a jakékoli odůvodnění chybělo, vyzval ústavní soud stěžovatele, aby vady doplňujícího návrhu ve lhůtě k tonu určené odstranil. To stěžovatel učinil podáním ze dne 11. 5. 2001, leč jeho obsah je totožný s původním podáním ze dne 4. 4. 2001. Ústavní stížnost tedy nadále napadá toliko otázku nerespektování principu zákonného soudce, vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 Listiny a to ve všech předmětných rozhodnutích. Žádnou další argumentaci - či jiné nedostatky - které by stěžovatel vytýkal, ústavní stížnost neobsahuje. V tomto podání ze dne 11. 5. 2001 stěžovatel navrhuje, aby byla obě napadená usnesení i oba napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Klatovech a Krajský soud v Plzni a dále Okresní státní zastupitelství v Klatovech a Krajské státní zastupitelství v Plzni.
Okresní soud v Klatovech zejména konstatuje, že mu -jako soudu, nikoli konkrétnímu samosoudci - byla v souladu s ustanovením §25 trestního řádu přikázána stěžovatelova věc, která pak byla v souladu s konkrétním rozvrhem práce přidělena senátu 1T. V hlavním líčení bylo prováděno dokazování v souladu s trestním řádem, aniž by byl stěžovatel nějak krácen na svých právech. Soudce prý rozhodl na základě vlastního přesvědčení v souladu s ustanovením §95 zákona č. 1/1993 Sb.(Ústava ČR). Má za to, že otázka soužití Romů s ostatním obyvatelstvem v obvodu Okresního soudu v Rokycanech není rozhodující pro posouzení otázky naplnění či nenaplnění skutkové podstaty trestného činu a ani problémovost
určité skupiny obyvatelstva nemůže vést soudce ke zvýhodnění skupiny druhé. Soud se domnívá, že by pak takovýto přístup založil právě rozpor s ústavním pořádkem České republiky (čl. 24 Listin),). Mimo to poznamenává, že i v jeho obvodu vedle sebe žijí Romové a ostatní obyvatelstvo a že jeho rozhodnutí nebylo nijak "účelové". V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
1. ÚS 210/01
Krajský soud v Plzni poukazoval na čl. 38 odst. I Listiny, v němž je uvedeno "nejen to, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, ale i to, že příslušnost sondu i soudce stanoví zákon". Protože trestní řád v ustanovení §262 věty první zakotvuje výjimku ze zásady trestního procesu. měl odvolací soud možnost postupovat tak, jak postupoval, takže je třeba za zákonného soudce považovat i toho, který byl určen na základě citovaného ustanovení trestního řádu. Krajský soud dále poukázal na to, že samosoudkyně Okresního soudu v Rokycanech opakovaně nedbala pokynů odvolacího soudu, což ve svém důsledku vedlo k průtahům v řízení. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Klatovech se domnívá, že pokud Krajský soud v Plzni ve smyslu ustanovení §262 trestního řádu přikázal souzenou věc jinému soudu, postupoval v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení §262 trestního řádu pak znamená průlom do této zásady a ,může se tak dít jen z důležitých důvodů". Takovým důvodem však prý nemůže být dosažení jiného rozhodnutí soudu prvého stupně shodného právě s odlišným názorem odvolacího soudu.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ještě před tím. než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, že podaný návrh všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady splňuje,
může se jím zabývat také věcně.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. To především znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu přísluší do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodováni shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se nezabývá ochranou dodržování běžných (jednotlivých) zákonů, pokud jejich
1. ÚS 210/01
I. ÚS 210/01
porušením nejsou současně zasažena základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí systému obecného soudnictví, není orgánem nadřízeným obecným soudům a proto také v uvedeném systému nepůsobí jako třetí či čtvrtá instance.
Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že napadnutelná jsou jen taková rozhodnutí, která tvoří relativně samostatnou uzavřenou součást řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 271, který obdobnou ústavní stížnost připustil a rozhodl o ní). V souzené věci stěžovatel pochybil již potud, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 9 To 382/99 (jímž byla nařízena změna samosoudce, který měl věc projednat a znovu rozhodnout), nepodal ústavní stížnost. Proti tomuto rozhodnutí soudu totiž stížnost v rámci trestního řízení není přípustná (§141 odst. 2 trestního řádu). Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 7. 12. 1999 (č.l. 296) a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel však podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 5. 4. 2001, takže je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu k podání ústavní stížnosti nedodržel. Obdobně stěžovatel pochybil i v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 7 Nt 577/99, které mu bylo doručeno dne 8. 2. 2000 (č.l. 308 p.v.), jak již bylo uvedeno výše.
Ústavní soud proto konstatuje, že část ústavní stížnosti, směřující proti citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Byt' napadená usnesení Krajského soudu v Plzni tvoří relativně samostatnou část řízení a proto již je měl stěžovatel napadnout ústavní stížností, je nutné, aby se ústavní soud zabýval jejich obsahem v rámci ústavní stížnosti brojící proti v záhlaví uvedeným odsuzujícím rozsudkům. Podstata této části ústavní stížnosti se totiž týká údajného porušení principu zákonného soudce a v tomto směru vytýká obecnému soudu porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že " Jakkoli je trestní řízení, jehož základní zásady jsou uvedeny v §2 trestního řádu, členěno do několika fází, nemůže žádná z těchto fází být posuzována izolovaně..." (nález sp. zn. IV. ÚS 615/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 241). Jestliže by totiž byla předchozí fáze trestního řízení postižena
1. ÚS 210/01
protiústavní vadou, promítne se tato vada i do rozhodnutí následných, pokud by nebyla náležitým způsobem odstraněna. Jinak řečeno, jestliže by napadenými usneseními vskutku došlo k porušení práva na zákonného soudce, projeví se tato vada i v rozhodnutí o vině a trestu. Proto nelze v souzené věci, s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, situaci posuzovat izolovaně a Ústavní soud je povinen podstatu napadených usnesení (z hlediska tvrzeného porušení principu zákonného soudce) vzít v úvahu.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být oddat svému zákonnému soudci. Pojem zákonný soudce je třeba vykládat právě ve spojení s tam uvedeným dovětkem, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonným soudcem může být jen ten, kdo je řádně ustanoven jako soudce u příslušného soudu, tedy u soudu příslušného pro řešení konkrétní záležitosti.
Ustanovení §262, trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu nařídit, vrací-li věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stepně, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle věty druhé tohoto ustanovení může odvolací soud z důležitého důvodu také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Je pravda, že se jedná o případ výjimečný a nelze jej praktikovat jen proto, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním soudu odvolacího.
S námitkou stěžovatele, že napadená rozhodnutí neobsahují důležité skutečnosti a důvody, vedoucí k prolomení zásady místní příslušnosti soudů a ústavního principu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, se Ústavní soud neztotožňuje. Ze zrušujícího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 1999 (a z celého spisového materiálu) jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Plzni měl zcela konkrétní výhrady k předcházejícímu zprošt'ujícímu rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 5. 1999, č.j. 11' 155/95281. Krajský soud poukazoval na nelogičnost některých závěrů okresního soudu, na opomenutí hodnocení určitých skutečností a důkazů a kritizoval, že se samosoudkyně okresního soudu opětovně nevypořádala s vytýkanými nedostatky v předchozích rozhodnutích, nehodnotila některé důkazy vůbec, opakovala svá dřívější pochybení atd. Uvedené argumenty jsou i z hlediska ústavního soudu dostatečně přesvědčivé.
Ústavní soud dále shledal, že již z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 7 Nt 577/99, o odnětí a přikázání věci lze dovodit, že soud
1. ÚS 210/01
I. ÚS 210/01
postupoval v souladu s §262 trestního řádu, pokud návrhu předsedkyně Okresního soudu v Rokycanech vyhověl. V této souvislosti nelze přehlédnout faktickou situaci u uvedeného soudu; všechny zprošťující rozsudky byly Krajským soudem v Plzni zrušeny, naposledy bylo nařízeno, aby věc projednal jiný samosoudce, který zde však fakticky nepůsobil, nebot' soudkyně JUDr. S. byla z věci vyloučena, druhý soudce byl dlouhodobě nemocen, začínající soudce zde měl působit pouze po dobu čtyř měsíců, byt' převzal větší počet starších i vazebních věcí a vzhledem k omezené časové působnosti by nemusel (být schopen) předmětnou věc vyřídit.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni svým postupem v obou případech stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny neporušil [srov. též např. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 335, cit: "Postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou. Nikoli běžnou je však i situace, kdy odvolací soud třikrát zruší rozsudek soudu prvního stupně (a až poté nařídí, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu)."].
Pokud jde o odsuzující rozsudky Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 1 T 204/99, a Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 9 To 312/2000, napadá stěžovatel rovněž toliko údajné porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto nezbývá než konstatovat, že ani v této fázi trestního řízení nedošlo k porušení zmíněného ústavního principu. Obecné soudy vyslovily svůj právní názor, nepostupovaly svévolně, svá rozhodnutí řádně, podrobně a přesvědčivě odůvodnily a podle názoru ústavního soudu - právě se zřetelem ke konkrétní situaci v souzené věci - bylo ustanovení §262 trestního řádu aplikováno správně. S ohledem na ustálenou judikaturu ústavního soudu lze totiž konstatovat, že cit.: "Pouze svévolné, z mezí §1 a §2 trestního řádu vybočující nařizování změn ve složení senátu, by bylo možno považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byt' plně okolnostmi odůvodněná, avšak pro stěžovatele nevýhodná změna ve složení senátu nalézacího soudu, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů z důvodu zásahu do ústavně zaručených procesních práv stěžovatele...." Ústavní soud ČR: usnesení II. ÚS 170/99 ze dne 13. 11. 2000.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily jakékoli svévole a nevidí ústavně relevantní důvod se od své judikatury odchylovat. Pokud jde tedy o napadené
1. ÚS 210/01
rozsudky, je návrh stěžovatele zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z části jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 8. 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda senátu