ECLI:CZ:US:2000:2.US.170.99
sp. zn. II. ÚS 170/99
Usnesení
II. ÚS 170/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1998, sp. zn. 11 To 444/98, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 1T 118/90, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností ze dne 31.3.1999 domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 1 T 118/90, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1998, sp.zn. 11 To 444/98, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti je velmi komplikovaná a spočívá v následujících skutečnostech. Dne 20. prosince 1990 proti stěžovateli podal okresní prokurátor v Kutné Hoře obžalobu pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona. Podle obžaloby stěžovatel spáchal tento trestný čin tím, že dne 21. října 1990 po skončení taneční zábavy v době od 4.30 do 5.00 hod., cestou z obce P. směrem na obec M., okres Kutná Hora, na dvou místech násilím donutil k souloži poškozenou. Stěžovatel přiznal, že šli po cestě s poškozenou, že došlo k intimnímu styku, ale nedošlo až k souloži, a že všechno bylo se souhlasem poškozené. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 1 T 118/90, ze 14. května 1991 byl stěžovatel obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Soud došel k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Zdůraznil, že "stojí zde tedy tvrzení proti tvrzení", a že byl značný rozdíl mezi popisem poškozené druhého znásilnění z přípravného řízení a hlavního líčení, a že v noci po údajném znásilnění
II. ÚS 170/99
domluvila poškozená se stěžovatelem schůzku na druhý den a pak ji posunula o tři hodiny. Navíc soud zdůraznil okolnost, že gynekologickým vyšetřením, ani následným znaleckým posudkem nebyly zjištěny stopy spermatu. Okresní soud došel k závěru, že v daném případě chyběl ucelený řetěz důkazů, které soud musí mít k dispozici pro uznání na vinu a je proto nutné postupovat podle zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného". Dne 24. září 1991 Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 7 To 248/91, rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání z důvodů uvedených v §258 odst. l, písm. b) tr. ř. pro vady rozsudku, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění a proto, že se soud nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a podle §258 odst l, písm. c) tr. ř. pro nutnost některé důkazy opakovat a provádět i další důkazy. Krajský soud okresnímu soudu vytýkal nedostatečnost podkladů pro správné posouzení základních důkazů a nesprávné aplikace zásady "v pochybnostech ve prospěch pachatele", neboť pochybnosti s takovými důsledky jako v daném případě mohou nastoupit až tehdy, bylo-li pro jejich odstranění učiněno maximum a přesto nelze ve věci dosáhnout jistoty. Je nutno zabývat se podrobněji něž dosud výpovědmi poškozené co do místa a způsobu spáchání znásilnění. Dále je nutno doplnit další důkaz jako např. znalecký posudek k zajištěnému materiálu související s činem. Rozsudkem, č.j. 1 T 119/90 - 201, dne 11. února 1992 dospěl okresní soud znovu k stejnému závěru a stěžovatele zprostil obžaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 117/92, byl opět rozsudek okresního soudu zrušen s tím, že dle §262 tr.ř. bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Přitom krajský soud poukázal nato, že senát, který věc rozhodl, nebyl zcela objektivní a okresnímu soudu vytkl, že pochybil v oblasti hodnocení provedených důkazů tím, že na nevěrohodnost celkové výpovědi poškozené usoudil v podstatě z jejího rozdílného popisu druhého případu znásilnění a z její neschopnosti vysvětlit posunutí doby schůzky. Ve svém usnesení krajský soud doporučil některé důkazy opakovat, či v případě trvajících pochybností o hodnověrnosti výpovědí poškozené některé důkazy doplnit. Dále nechal na úvaze nového senátu, zda pro posouzení hodnověrnosti osoby poškozené, by nebylo vhodné vyžádat psychologický posudek, dále výslech lékaře ze ženského oddělení nemocnice, který provedl vyšetření poškozené. Senát Okresního soudu v Kutné Hoře rozhodoval v novém složení dne 28. ledna 1993 a dospěl k závěru, že stěžovatel se tohoto trestného činu nedopustil a zprostil jej v plném rozsahu obžaloby. Dne 21. dubna 1993, pod sp. zn. 4 To 37/93, Krajský soud v Praze opět zprošťující rozsudek zrušil. V tomto usnesení potom naznačil Okresnímu soudu v Kutné Hoře, že by měl přibrat, pokud má přetrvávající pochybnosti o znaleckém posudku z oboru psychologie na poškozenou B., znalce jiného. Připomenul, že zproštění obžaloby přichází v úvahu až tehdy, neexistuje-li již důkaz, který by k objasnění věci mohl přispět. Dne 7. prosince 1995 senát Okresního soudu v Kutné Hoře znovu věc projednal a znovu dospěl k závěru že stěžovatel se zažalovaného trestného činu nedopustil, když postupoval dle zásady in dubio pro reo a znovu obžalovaného obžaloby v plném rozsahu zprostil. Dne 15. února 1996 odvolací soud opětovně rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře zrušil a nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta. Dne 21. 10. 1996 byl rozsudkem, sp. zn. 118/90, stěžovatel znovu zproštěn obžaloby. Dne 27. 12. 1996 byl tento rozsudek opět k odvolání státní zástupkyně krajským soudem znovu zrušen a okresnímu soudu bylo podle §262 tr.ř. nařízeno, aby věc byla projednána v novém složení. Krajský soud došel k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je opět nepřezkoumatelný, plný spekulací místo nestranného zhodnocení důkazů podle zásad v §2 odst. 6 tr.ř., tedy jejich hodnocení nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Proto bylo třeba provést dokazování znovu s dodržením zásady ústnosti při provádění důkazů pro rozhodnutí významných. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. listopadu 1997, sp.zn. 1 T 118/90, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
II. ÚS 170/99
dvou let, odložený na zkušební dobu dvou let. Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1998, sp.zn. 11 To 444/98, zamítnuto.
Stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv blíže a podrobněji nerozvedl. Uvádí pouze stručný přehled postupu soudů, aniž jednotlivým rozhodnutím cokoli vytýká kromě toho, že bylo dvakrát nařízeno, aby věc byla projednána v jiném senátu. Dále odvolání okresní prokurátorky z roku 1993 označuje za formální a namítá, že při posledním rozhodování okresního soudu věc rozhodoval senát mladé soudkyně, která neměla prakticky žádnou soudní praxi a funkci vykonávala velmi krátce. Stěžovatel pouze obecně uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [zřejmě má být čl. 36 odst. 1 Listiny], když po pěti zprošťujících rozsudcích od dvou různých senátů došlo k jeho odsouzení poté, co byl dvakrát odňat svému zákonnému soudci v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Žádnou další argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem a měla stanovené náležitosti, ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl řádně zastoupen advokátem na základě odpovídající plné moci. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti a ústavní soud vyžádal soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Praze. Předsedkyně jeho senátu JUDr. H. U. uvedla, že nepokládá stížnost za důvodnou. Podle jejího stanoviska postupem Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Postup Krajského soudu v Praze byl v souladu se zákonem a "senát JUDr. L. V. nebyl přes opakovaná upozornění a výtky schopen postupovat při hodnocení důkazů dle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. řádu". Navrhla, aby stížnost byla zamítnuta. Za Okresní soud v Kutné Hoře se vyjádřila JUDr. E. N., která odkázala na odůvodnění svého rozsudku. Za Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře se vyjádřila okresní státní zástupkyně prom. práv. H. J., která uvedla, že v postupu okresního soudu neshledala závady a k postupu odvolacího soudu se nemůže vyjadřovat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K jednotlivým stížnostním bodům Ústavní soud považuje za potřebné uvést:
a) Stěžovatel namítá, že v daném případě byly porušeny zásady spravedlivého soudního procesu. Takovými ústavními zásadami, které musí Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti hodnotit, jsou zejména zásady volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, ústnosti a bezprostřednosti. Ústavní stížnost směřuje v podstatě ke způsobu hodnocení provedeného dokazování. Předně je třeba uvést, že tento aspekt ústavní stížnosti byl posuzován podrobně i v řízení před obecnými soudy. Krajský soud v Praze proto opakovaně věc vracel Okresnímu soudu v Kutné Hoře k novému projednání z důvodů popsaných výše. Ústavní soud na ně poukazuje se zvláštním důrazem, neboť pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud (zde okresní a krajský soud), který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to
II. ÚS 170/99
v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli.
V tomto bodě je stížnost zjevně neopodstatněná. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání proti poslednímu rozsudku okresního soudu. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem šesti rozsudků a pěti zrušovacích usnesení odvolacího soudu. Pro zjištění skutkového stavu šlo především o posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené (vcelku po celou dobu řízení neměnné mimo popisu druhé soulože, což poškozená vysvětluje tím, že se na policii více styděla) oproti výpovědi stěžovatele. Všechny ostatní důkazy byly důkazy nepřímými a mohly sloužit pouze k podpoře věrohodnosti protichůdných tvrzení. Soudnímu řízení nelze po formálně-právní stránce nic podstatného vytknout, ani je nějak doplnit. Rozhodnutí spočívalo právě v dodržení pravidel hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., které po soudu I. stupně vyžadoval odvolací soud k odvolání státní zástupkyně. Veřejná žaloba má v soudním řízení rovněž svá práva (přesněji povinnosti podle čl. 80 Ústavy ČR a §2 odst. 3 tr.ř.) a pokud rozhoduje odvolací soud o odvolání státního zastupitelství, musí jim věnovat stejnou pozornost, jako by se odvolal ten, kdo byl odsouzen.
Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení nakonec dospěly. Tyto závěry se týkají takových otázek, jako jsou stav opilosti obou osob, chování stěžovatele a poškozené, charakter oblečení poškozené a jeho poškození (roztrhané punčocháče, kalhotky a poškozený vypůjčený svetr), které podle nich neodpovídalo "muchlování" v podání stěžovatele, místo činu podle popisu poškozené a zjištění policejních orgánů, použití a stopy fyzického násilí, výpovědi svědků, posudky soudních znalců z oboru psychologie, stanoviska odborných lékařů (gynekologické vyšetření zjistilo přítomnost ragad, které se podle lékařky při běžných stycích nevytvářejí, je-li žena ke styku připravena), expertiza svršků, časové údaje, které inkriminovanou událost nevylučovaly (stěžovatel se v nich rozcházel - viz č.l. 30 a 31 soudního spisu vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře, pod sp. zn. 1 T 118/90). Bylo proto věcí obecných soudů, aby posoudily věrohodnost poškozené na základě výpovědí jejích věkových vrstevníků i starších osob, dále na základě obou pro ni příznivých psychologických posudků. Ani z hlediska věkového rozdílu a dalších okolností (přitažlivost stěžovatele pro sedmnáctiletou poškozenou, když stěžovatel měl 29 let a byl ženatý, měl dvě děti, byl ve rvačce po taneční zábavě zraněn v obličeji, byl ovlivněn alkoholem, nikdy se předtím blíže nestýkali, poškozená sama nechtěla událost nijak zveřejňovat, kamarádkám se zdála bledá a divná, trestní oznámení podala až na nátlak příbuzného V., obecné soudy ji proto mohly těžko podezřívat ze snahy poškodit stěžovatele).
Takové závěry obou soudů nelze považovat za nepřiměřené okolnostem. Ústavní soud proto neshledal žádné extrémní vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán
II. ÚS 170/99
pravomocným rozhodnutím obecného soudu, i když k němu došlo v řízení, které trvalo mimořádně dlouho (průtahy řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny ovšem stěžovatel nenamítá);
b) zjevně neopodstatněná je i námitka porušení §262 tr. ř. Trestní řád umožňuje odvolacímu soudu, aby v případě, že věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud zde neshledal zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když odvolací soud nepostupoval svévolně, nýbrž svá rozhodnutí v tomto směru vždy odůvodnil (jen pro úplnost ústavní soud poukazuje na takové výtky, jako vady rozsudku, nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, nevypořádání se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, nutnost některé důkazy opakovat a provádět i další důkazy, spekulace místo nestranného zhodnocení důkazů podle zásad v §2 odst. 6 tr. ř., které odvolací soud adresoval okresnímu soudu, které jsou uvedeny výše) a jeho závěry měly oporu ve skutkovém a právním stavu případu. Tak v případě první změny senátu na základě usnesení, č.j. 7 To 117/92-221, ze dne 26. 3. 1992 krajský soud podrobně odůvodnil, proč změnu složení nařizuje, přičemž opět jeho závěry (nerespektování jeho stanoviska z předchozího zrušovacího usnesení, postup původního okresního soudu při hodnocení důkazů svědčících v neprospěch a prospěch obviněného) nelze označit za svévolný zásah. Rovněž v případě nařízení druhé změny senátu (usnesení č.j. 11 To 486/96-403) bylo uvedeno, že okresní soud pochybil, když s ohledem na změnu ve složení svého senátu při provádění dokazování v hlavním líčení dne 21. 10. 1996 (soudní spis, č.l. 405) nový přísedící poškozenou ani neviděl, ani neslyšel vypovídat a nemohl si učinit úsudek o její hodnověrnosti a stěží mohl kvalifikovaně rozhodovat. To nelze považovat za extrémní závěr, který by měl z hlediska ústavních principů práva na zákonného soudce rysy svévole. Proto Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se neměl přidržet stanoviska, které v této souvislosti vyjádřil v usnesení I. ÚS 112/98 (Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 11, usnesení č. 45).
Ústavní soud se ve svých úvahách nutně zabýval i ústavností zákonného podkladu postupu odvolacího soudu. Podle §262 tr.ř. může odvolací soud současně s vrácením věci k novému projednání zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Samo o sobě takto problematicky formulované ustanovení nutně vyvolává pochybnosti o svém souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ale zastává názor, že toto ustanovení je nutno, a také možno (což má zásadní význam), vykládat ústavně konformním způsobem tak, aby to nebylo v rozporu s požadavky ústavních pravidel spravedlivého procesu. V souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti by však přicházelo do úvahy jeho přezkoumání Ústavním soudem postupem podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jen tehdy, kdyby odvolací soud nebyl při jeho aplikaci veden důvody, které jsou v souladu s posláním trestního řízení podle §1 a §2 tr. ř. Argumentace stěžovatele, založená na tvrzení, že každá změna senátu je porušením jeho ústavního práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny, by v podstatě znamenala zpochybnění samotných základů instančního rozhodování, a je již proto zjevně neopodstatněná. Pouze svévolné, z mezí §1 a 2 tr. ř. vybočující nařizování změn ve složení senátu okresního soudu, by bylo možno považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byt' plně okolnostmi odůvodněná, avšak pro stěžovatele nevýhodná změna ve složení senátu nalézacího soudu, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů z důvodu zásahu do ústavně zaručených procesních práv stěžovatele. Ústavní soud v tomto postupu nemohl bez dalšího shledat porušení ústavního práva na zákonného soudce. Jinak by totiž nebyla změna senátu nalézacího soudu ústavně přípustná a soud vyšší instance by neměl v rukou nástroj, jak zjednat nápravu v jeho postupu.
II. ÚS 170/99
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotněprávní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2000
JUDr. Anton Procházka předseda senátu Ústavního soudu