ECLI:CZ:US:2001:1.US.293.01
sp. zn. I. ÚS 293/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Z., s. r. o., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 10 Ca 336/2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 3190/140/2000 a sp. zn. 3189/140/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 6103/00/092971/4013 a sp. zn. 6061/00/092971/4013, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu. Namítá, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Finanční úřad v Humpolci dne 3. 3. 2000, pod sp. zn. 6103/00/092971/4013, vydal rozhodnutí o stanovení daňového nedoplatku k úhradě podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, kterým mu uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 16 169,-- Kč s tím, že jde o poměrnou část nedoplatku dodatečně vyměřeného za rok 1998 původnímu poplatníkovi dne 6. 12. 1999.
Téhož dne tento finanční úřad vydal pod sp. zn. 6061/00/092971/4013 rozhodnutí stejného druhu, kterým mu uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 296 256,-- Kč s tím, že jde o poměrnou část nedoplatku dodatečně vyměřeného za rok 1998 původnímu poplatníkovi dne 26. 10. 1999. Jeho odvolání proti oběma uvedeným rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích svými rozhodnutími ze dne 2. 8. 2000 pod sp. zn. 3190/140/2000 a sp. zn. 3189/140/2000, když neshledalo porušení platných právních předpisů.
Poté podal žaloby ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který na jeho návrh obě žaloby spojil ke společnému řízení a dne 7. 3. 2001 rozhodl rozsudkem sp. zn. 10 Ca 336/2000 tak, že obě zamítl, když zjistil, že nebyly podány důvodně, protože finanční orgány postupovaly a rozhodovaly v souladu s platnými předpisy.
Porušení svých ústavních práv rozhodnutími finančních orgánů stěžovatel spatřuje v tom, že mu Finanční úřad v Humpolci, se souhlasem finančního ředitelství v Českých Budějovicích, odmítl umožnit seznámit se s podklady, z nichž při svém rozhodování vycházel, a znemožnil mu tak kontrolu věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Porušení svých ústavních práv výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pak vidí v porušení principu soudní ochrany a spravedlivého procesu, který předpokládá, že soud bude při svém rozhodování důsledně vycházet z těch ustanovení zákonů, které souzenou věc upravují, jeho závěry nebudou s nimi v rozporu, při rozhodování se bude zabývat všemi důvody uvedenými v žalobě a jeho závěry budou řádně odůvodněny.
Konkrétně polemizuje s jazykovým výkladem pojmu "případný daňový nedoplatek" a dovozuje, že je nutno ho chápat jako podmíněný, protože daňový nedoplatek přechází na nového poplatníka v případě, že k rozhodnému datu existuje, v opačném případě nepřechází. Polemizuje i s tím, že se soud nevypořádal s jeho námitkou, že po prohlášení konkursu není možné postupovat podle ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti. Namítá, že správním rozhodnutím chybí základní náležitosti rozhodnutí a cituje nálezy Ústavního soudu I. ÚS 469/98 a IV. ÚS 186/96, podle kterých správce daně musí novému poplatníkovi, na kterého ve smyslu ustanovení §13b zákona o dani z nemovitosti (před jeho zrušením) přecházela povinnost úhrady daňového nedoplatku, stanovit daňovou povinnost ve smyslu ustanovení §32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků.
K podanému návrhu ústavní stížnosti, je třeba konstatovat, jak již to ostatně bylo učiněno mnohokrát, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
Rovněž tak k namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že uplatnění právního nároku není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel ve vztahu k postupu a rozhodnutím finančních orgánů pouze opakuje svoji argumentaci, kterou již použil v žalobách proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, a s níž se náležitým způsobem vypořádal Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 10 Ca 336/2000, a s níž se ztotožňuje i Ústavní soud. Mimo jiné zde krajský soud uvedl, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu o dani z nemovitostí.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000, v němž se konstatuje, že záměr Ústavního soudu v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, str. 11 a násl.) spočívá v tom, aby nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka byla zachována soudní ochrana tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotněprávních vztahů nového subjektu smysl. V případě, že jak na straně původního daňového dlužníka, tak pozdějšího daňového dlužníka, je dáno vědomí obou těchto právních subjektů nejen o majetkové situaci obou, ale současně také o závazcích vůči třetím osobám, včetně neuhrazené daňové povinnosti vůči státu, tedy pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem zatíženými subjekty, nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, na který se stěžovatel odvolává.
Zřejmost výše uvedené personální unie je dána osobou Ing. J. B. a vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, v němž se uvádí, že z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že stěžovatel - společnost Z., s. r. o., vznikla dne 16. 12. 1996, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku a statutárním orgánem a společníkem této společnosti je Ing. J. B. Jmenovaný je také uváděn jako zpracovatel a zástupce Z. na daňových přiznáních na daň z nemovitostí za roky 1993, 1994, 1995 a 1996.
Stěžovatel v průběhu roku 1998 uzavřel s pronajímateli, kteří do té doby měli uzavřeny nájemní smlouvy se Z., nájemní smlouvy a stal se ke dni 1. 1. 1999 poplatníkem daně z nemovitostí.
Pozemky tedy obhospodařovala společnost stěžovatele na podkladě komisionářské smlouvy uzavřené se Z. v prosinci 1996 a J., Ing. J. B., vyřizoval až do prohlášení konkursu veškeré daňové záležitosti původního daňového poplatníka včetně zmíněných daňových přiznání k dani z nemovitostí. Ing. J. B. je rovněž společníkem a jednatelem společnosti stěžovatele Z., s. r. o.
K námitce stěžovatele, že se soud nevypořádal s jeho námitkou, že po prohlášení konkursu není možné postupovat podle ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti, je nutno poukázat na zdůvodnění rozhodnutí soudu, podle kterého správce daně postupoval podle zákona o dani z nemovitostí a činil opatření ke splnění povinnosti úhrady daňového nedoplatku za původního poplatníka, když pohledávky přihlášené do konkurzu lze snížit např. z důvodu přechodu povinnosti úhrady daňových nedoplatků podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zabýval ústavní stížností z hlediska porušení Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Českých Budějovicích se zabýval námitkami stěžovatele, uplatněnými v žalobách proti finančnímu ředitelství a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitým způsobem vypořádal. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že soud nepostupoval v souladu s ústavně zakotvenou povinností, podle níž poskytuje ochranu právům a je při svém rozhodování vázán zákonem (články 90 a 95 Ústavy ČR). Naopak ze shora uvedeného je třeba dovodit, že stěžovateli soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelem uváděných základních práv a svobod, které jsou zaručeny zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu