ECLI:CZ:US:2001:1.US.312.01
sp. zn. I. ÚS 312/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 5 T 116/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 6 To 55/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsoudil jej za to k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč a pro případ, že peněžitý trest nebude ve lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že - ač mu byla předchozími rozhodnutími Policie ČR uložena sankce zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání 22 měsíců - dne 13. 1. 2000 řídil mimo obec Baška motorové vozidlo, byl ovlivněn alkoholickými nápoji a v rovném a přímém úseku vozovky vyjel mimo silnici do příkopu a narazil do dřevěného sloupu rozhlasového vedení.
V odůvodnění rozsudku okresní soud především uvedl, že stěžovateli byla v minulosti uložena rozhodnutím o přestupku Policie ČR, Dopravního inspektorátu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 1999 (č.j. ORFM-24-402/DI-PŘ-98), jež nabylo právní moci dne 8. 3. 1999 [a se zřetelem na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1999 (sp. zn. 24 C 48/99), který nabyl právní moci dne 1. 11. 1999], "sankce" zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 22 měsíců, a to ode dne 1. 11. 1999. Stěžovatel tvrdil, že v předmětný den vozidlo neřídil a seděl na místě spolujezdce; toto tvrzení však vyvrátil znalecký posudek, podle něhož na rozbitém předním skle v místě před řidičem byly zajištěny vlasy s podobnými morfologickými vlastnostmi, jako mají vlasy stěžovatele (znalec RNDr. M. S.). Znalec dovodil, že tyto vlasy zde mohl zanechat pouze řidič vozidla a nikoliv spolujezdec. Vozidlo přitom v době nárazu jelo rychlostí 60-80 km/hod, což vylučuje tvrzení stěžovatele, že již před dopravní nehodou měl malou kolizi při parkování v garáži, při níž hlavou narazil do čelního skla.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku zamítl.
Stěžovatel v uvedeném odvolání zejména navrhl provedení nového revizního znaleckého posudku z odvětví silniční dopravy se zaměřením na rychlost a deformaci vozidla a provedení nového znaleckého posudku ohledně shodnosti vlasů. Stěžovatel rovněž tvrdil, že si nebyl vědom toho, že postih vedený proti němu (poznámka: zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 22 měsíců) je již pravomocný. Odvolací soud se však ztotožnil se skutkovými zjištěními a s právními závěry soudu I. stupně a především odkázal na znalecký posudek RNDr. M. S. (viz výše). Odvolací soud dále připomněl výsledky kriminalistické expertizy z odvětví antropologie dokazující, že zajištěné vlasy patřily stěžovateli a nikoli jeho manželce, a dovolal se zápisu o dechové zkoušce, z níž vyplynulo, že stěžovatel měl bezprostředně po dopravní nehodě hladinu alkoholu v krvi 1,23 promile (podle metody plynové chromatografie 1,39 promile).
Na základě uvedených skutečností odvolací soud konstatoval, že obhajoba stěžovatele byla vyvrácena a že jeho požadavky na doplnění dokazování za těchto okolností nejsou důvodné; proto jim nevyhověl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a konečně čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy - nový znalecký posudek z oboru silniční dopravy (jelikož prý použitý posudek je nevěrohodný z hlediska zachycení brzdných stop) a znalecký posudek z oboru antropologie. Navíc údajně nebyly použity jeho pachové stopy, přestože byly zachyceny. Stěžovatel dále tvrdí a blíže specifikuje, že mu řádně nebyl doručen původní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1999 (sp. zn. 24 C 48/99), přestože prý tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 11. 1999. Stěžovatel uvádí, že trestný čin, za který byl odsouzen, musí být spáchán úmyslně; s ohledem na skutečnost, že mu nebyl doručen citovaný rozsudek a že tedy nevěděl, jak okresní soud původně rozhodl, nemohl trestný čin spáchat úmyslně a nebyly proto ani naplněny všechny znaky trestného činu, pro který byl odsouzen.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tvrzení, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, konkrétně nový znalecký posudek z oboru silniční dopravy a z oboru antropologie. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato námitka zjevně směřuje do oblasti dokazování, prováděného obecnými soudy, s níž se již náležitě vypořádaly. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). V souzené věci však Ústavní soud shledal, že obecné soudy provedly úplné zjištění věci a když dospěly k závěru, že provedené znalecké posudky (z oboru kriminalistiky - antropologická expertiza, č.l. 54 a násl.; a z oboru silniční doprava, č.l. 62 a násl.) pro náležité vyhodnocení věci postačují, neshledal ani Ústavní soud důvod tento jejich závěr z ústavního hlediska zpochybňovat. Oba znalecké posudky totiž vedly k závěrům jednoznačným. První z nich zjistil podobné morfologické vlastnosti zajištěných fragmentů vlasů s vlasy stěžovatele a naopak rozdílné vlastnosti s vlasy jeho manželky Mgr. L. P. (č.l. 55-56). Druhý dospěl k závěru, že rychlost vozidla na začátku brzdných stop byla v rozmezí od 85-100 km/hod a v době nárazu do sloupu v rozmezí od 60-80 km/hod, přičemž síla vzniklá při nárazu "měla bezpochyby za důsledek náraz hlavy řidiče vozidla do čelního skla. Protože tato síla měla směr téměř souhlasný s podélnou osou vozidla, narazil do čelního skla ten, kdo vozidlo v okamžiku nárazu do sloupu řídil" (č.l. 68-69).
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že tato námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná, zejména s přihlédnutím k celkové důkazní situaci v souzené věci. Jinak řečeno, se zřetelem k výše uvedenému postavení Ústavního soudu a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných, nemůže neprovedení navržených důkazů (revizních znaleckých posudků) - což odvolací soud dostatečně odůvodnil - nikterak zpochybnit spravedlnost předmětného procesu jako celku.
Stěžovatel dále namítl, že v daném případě nebyly naplněny znaky předmětného trestného činu, jelikož mu v době dopravní nehody ještě nebyl doručen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1999, sp. zn. 24 C 48/99 (pozn.: šlo o rozsudek, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti příslušnému orgánu Policie ČR o zrušení rozhodnutí žalovaného o stěžovatelově přestupku - srov. str. 1, 2 tohoto usnesení). K tomu Ústavní soud konstatuje, že tento rozsudek byl stěžovateli řádně doručen formou náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdy platném znění (č.l. 48), takže nabyl právní moci dne 1. 11. 1999 - tzn. ještě přede dnem, kdy k dopravní nehodě došlo. Jak ostatně vyplývá z předmětného soudního spisu (č.l. 48-49), stěžovatel sám tvrdil, že se zdržoval v zahraničí v období od 20. 10. 1999 do 25. 10. 1999, avšak z doručenky, dokazující zaslání citovaného rozsudku stěžovateli, je zřejmé, že k prvnímu pokusu o doručení došlo dne 27. 10. 1999 a ke druhému pokusu dne 29. 10. 1999. Ústavní soud konečně zjistil, že s otázkou doručení citovaného rozsudku se řádně vypořádal Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2000 (č.j. 24 C 48/99-50), kterým zamítl žádost stěžovatele o opravu data právní moci tohoto rozsudku a s jehož závěry Ústavní soud neshledal důvod polemizovat.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že správní rozhodnutí o přestupku, kterým byl stěžovateli - mimo jiné - vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel v délce 22 měsíců, nabylo právní moci již dne 8. 3. 1999 (č.l. 36), avšak rozhodnutím Policie ČR, dopravního inspektorátu Frýdek-Místek ze dne 23. 4. 1999, č.j. ORFM 24-402/DI-PŘ-98, byla odložena vykonatelnost rozhodnutí o citovaném přestupku, a to až do pravomocného rozhodnutí soudu (č.l. 33), tedy do 1. 11. 1999.
Rovněž tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 9. 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu