ECLI:CZ:US:2001:1.US.33.99
sp. zn. I. ÚS 33/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného advokátem JUDr. F. K., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 11 C 19/92, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 18 Co 22/97, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 23 Cdo 909/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10.10.1996, č.j. 11 C 19/92-99, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.10.1997, č.j. 18 Co 22/97-110, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 11.11.1998, č.j. 23 Cdo 909/98-123.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu čp. 858 na st.p.č. 956 s příslušenstvím v obci a k.ú. N. s odůvodněním, že nemovitost nepřešla do vlastnictví státu znárodněním vykonaným v rozporu s platnými předpisy a není tudíž dán důvod nároku k vydání věci podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Krajský soud v Hradci Králové návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, neboť se podle jeho názoru nejednalo o posouzení rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 1 o.s.ř.).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozoval stěžovatel jeho přípustnost z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Poukázal na dovolací důvod podle §211 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř. Argumentoval i řadou skutkových tvrzení a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95.
Nejvyšší soud ČR svým usnesení (citovaným v záhlaví) dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadeným rozhodnutím nebyla řešena otázka, která má po právní stránce zásadní význam. V daném případě prý žalobce (stěžovatel takovou otázku ani nekonkretizoval a dovolal se nesprávnosti některých skutkových zjištění odvolacího soudu, což v dovolacím řízení v souzené věci přezkoumávat nelze.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní zejména tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy všech stupňů - v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod - nezjistily správně oprávněnou osobu. Jelikož v daném případě byly splněny předpoklady pro vydání předmětných nemovitostí, bylo zamítavým rozhodnutím soudů porušeno i právo stěžovatele vlastnit majetek, které je garantováno článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesprávné zejména proto, že majetková podstata znárodněného podniku J.K., n.p., do které patřil majetek, jehož vydání se stěžovatel domáhal, "je podepsána za ministra; z toho důvodu byl rozsah znárodnění proveden v rozporu se zákonem. Dovolal se i nálezu Ústavního soudu ze dne 4. dubna 1999, sp. zn. IV. ÚS 259/95, kterým bylo zjištěno, že výměr, jímž byl rozsah znárodnění vymezen, byl podepsán nikoli ministrem průmyslu, ale osobou zastupující, byl tedy "vykonán" v rozporu se zákonem, neboť dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění zák. č. 114/1948 Sb. svěřil veškerou rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění výlučně do rukou ministra. Stěžovatel současně uvedl, že námitku týkající se podpisu výměru ministerstva průmyslu o znárodnění majetkové podstaty neoprávněnou osobou, v prvostupňovém ani odvolacím řízení neuplatnil a Nejvyšší soud ČR se jí proto v dovolacím řízení nezabýval. Hlavním důvodem ústavní stížnosti je prý to, že obecné soudy správně nezjistily "oprávněnou osobu a jejich rozhondutí tedy nebylo vydáno "na základě skutkového stavu věci".
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě konstatuje, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem (Krajským soudem v Hradci Králové) navrhl přípustnost dovolání. Tomuto návrhu však krajský soud nevyhověl. Po té stěžovatel nicméně dovolání podal s odkazem na ustnovení §239 odst. 2 os.ř. Podle tohoto předpisu (poznámka: v tehdy platném znění) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, "nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř." (srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31).
V daném případě tedy stěžovatel, který se u odvolacího soudu neúspěšně domáhal vyslovení přípustnosti dovolání, správně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním sám. Jestliže by tak byl neučinil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatel však pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal proti rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové i ústavní stížnost. V době podání dovolání totiž nebylo vůbec zřejmé, zda se Nejvyšší soud ČR bude dovoláním zabývat meritorně a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud již v několika případech vyslovil právní názor, že v případech, kdy dovolání není přípustné, nelze je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Sbírka nálezů a usnesení svazek č.8, str. 431, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). Tento závěr plyne z ust. §236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném před jeho novelizací k 1.1.2001), podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku , který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížností proto začala stěžovateli běžet ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, tj. v daném případě ode dne 27. 10. 1997 (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 20. 1. 1999, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové nedodržel.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Proto byla odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru - jak již bylo uvedeno - je patrno ze spisu, že dovolatel dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., Tento názor však Nejvyšší soud ČR nesdílel, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Na tomto místě Ústavní soud poukazuje na shora uvedené rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 129/97, v němž zaujal názor, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. To platí zejména tehdy, jestliže dovolací soud rozhodl o nepřípustnosti podaného dovolání na základě zákonného oprávnění dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Zde je přípustnost dovolání závislá na jeho úvaze, zatímco v ostatních případech je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny důvody přípustnosti dovolání v zákoně taxativně vymezené. Teprve možné nesprávné posouzení jejich existence ze strany dovolacího soudu by mohlo vést k tomu, že by se Ústavní soud byl povinen dále zabývat tím, zda takovým rozhodnutím nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť přípustnost dovolání byla posuzována právě ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že ta část ústavní stížnosti, brojící proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu