ECLI:CZ:US:2001:1.US.393.01
sp. zn. I. ÚS 393/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupené advokátkou Mgr. K. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2001 (správně 18. 9. 2001), sp. zn. P 76/98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 29 Co 716/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci péče o nezletilého D. P. tak, že ho svěřil do péče otce (J. P.) a matce nezletilého (stěžovatelce) uložil přispívat na jeho výživu částkou 1.500,- Kč měsíčně.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud nesouhlasil s návrhem stěžovatelky, aby určil střídavou péči rodičů o nezletilého. Střídavá péče totiž předpokládá vzájemnou dobrou komunikaci a spolupráci rodičů; tyto podmínky však prý u rodičů nebyly splněny, neboť konfliktní situace mezi nimi nadále přetrvává. Námitku matky týkající se narušení vztahů mezi nezletilým a jeho zletilou sestrou (v případě, že nebude nařízena střídavá péče) soud zhodnotil tak, že obě děti jsou již ve věku, kdy se mohou vzájemně stýkat bez omezení a svěření nezletilého D. do péče jen jednomu z nich by tyto vztahy nemělo narušit. Dále se soud zabýval otázkou svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů. Protože je nezletilec ve věku, kdy je již schopen posoudit rodinnou situaci a sdělit své stanovisko, přistoupil soud k jeho výslechu. Nezletilý D. jednoznačně vyjádřil své přání vyrůstat nadále u otce, který je dle jeho názoru schopen péči o něj i o domácnost zvládnout a takto konečně činí i v současné době. Svůj názor vyjádřil opakovaně a v delších časových odstupech a podle mínění soudu i kolizního opatrovníka, nebyl ve svých názorech ovlivněn. Šetření kolizního opatrovníka potvrdilo péči o domácnost otce na dobré úrovni a je názoru, že otec je schopen výchovu syna řádně zajistit. Soud zdůrazňuje, že v tomto případě - byť nepopírá ani schopnost matky se o děti postarat - respektoval přání nezletilého, který je vzhledem ke svému věku (více než 16 let) a ke své celkové rozumové vyspělosti schopen se k řešení rodinné situace vyjádřit. Proto neprováděl další důkazy (zprávami z pedagogicko-psychologického vyšetření nezl. D., jeho vysvědčeními z 1. a 2. třídy ZŠ, výslechem svědkyň Mgr. B. - třídní učitelky ani MUDr. C., jež dle tvrzení matky zná dlouhodobě rodinou situaci) a nezletilého svěřil do péče otce. Současně určil výši vyživovací povinnosti matky k nezletilému v částce, která podle jeho názoru odpovídá odůvodněným potřebám dítěte i výdělečným možnostem a schopnostem matky.
Městský soud v Praze v záhlaví napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o výchově; ve výroku o určení výživného rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné činí 1. 200,- Kč, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl i o dlužném výživném.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že odvolání matky (stěžovatelky) shledal důvodným jen z části "ve vztahu k výroku o výživném". Obvodní soud prý rozhodl na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Dostatečně se vypořádal i s otázkou splnění podmínek pro navrhovanou střídavou péčí rodičů. V odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo závěr soudu I. stupně změnit. Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí je třeba vždy sledovat především zájem dítěte a co nejlepší zajištění jeho potřeb. Konstatoval, že nezletilý sám vnímá a hodnotí vztah rodičů jako konfliktní a pro něj stresující, že opakovaně před různými subjekty sdělil, že si "přeje klid a aby jeho poměry zůstaly nezměněny", aby žil u otce a s matkou i sestrou se stýkal podle vzájemné dohody. Městský soud je toho názoru, že nezletilý je ve věku, kdy již je schopen posoudit sám, jaká úprava poměrů je pro něj vyhovující a že jeho stanovisko je třeba respektovat. Provádění dalších důkazů ve vztahu k úpravě poměrů nezletilého považuje i odvolací soud za nadbytečné, zejména když bude potřeba znovu rozhodnout o poměrech nezletilého podle ust. §26 odst. 1 zákona o rodině po dobu po rozvodu. Za opodstatněné považoval městský soud jen odvolání matky proti výroku o výživném, jež přiměřeně snížil na částku 1.200,- Kč měsíčně
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu stanovené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, poněvadž soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu a nevypořádaly se s rozpory, které vyšly v řízení najevo; tím má na mysli především údajné rozpory vyplývající z výpovědi otce nezletilého i nezletilého syna.
Dále stěžovatelka namítla, že nebyla kontaktována orgánem péče o dítě OÚ MČ Praha 4 a že pohovor s nezletilým synem se konal za přítomnosti jeho otce a zpráva pak byla podána soudu I. stupně. Zprávu o prošetření poměrů stěžovatelky doručil prý odbor sociálních věcí a zdravotnictví OÚ MČ Praha 1 soudu opožděně, takže touto zprávou nemohl být proveden důkaz. Ze zprávy je údajně zřejmé, že stěžovatelka má pro péči o nezletilého syna velmi dobré podmínky. Domnívá se proto, že postupem soudu byla porušena zásada rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále brojí proti tomu, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, jež sama navrhla (zprávy z pedagogicko - psychologické poradny, vysvědčení syna z 1. a 2. třídy ZŠ, výslech svědkyně Mgr. B. - třídní učitelky syna).
Protože ani v odvolacím řízení nebyly - podle názoru stěžovatelky - odstraněny vady předcházejícího rozhodnutí (kromě stanovení výše výživného), navrhla, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze a dále vedlejší účastník (otec) J. P. Obvodní soud pro Prahu 4 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
J. P. ve svém vyjádření prohlásil, že oba soudy rozhodovaly v souladu se zákonem a při rozhodování se zaměřily především na "zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost". Pokud pak stěžovatelka soudům vytýká, že neprovedly některé jí navržené důkazy, má vedlejší účastník za to, že se zřetelem na zjištěný skutkový stav provedeny být nemusely.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud však ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud přihlédl zejména k čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, z něhož plyne, že dítěti schopnému formulovat svůj vlastní názor je dáno právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají; vzal v úvahu i čl. 3 písmeno b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (č. 54/2001 Sb.), z něhož vyplývá, že dítě schopné chápat situaci má v soudním řízení mimo jiné i právo "být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor" . V souladu s těmito mezinárodními úmluvami postupovaly i obecné soudy, které akceptovaly nadřazený zájem dítěte a věnovaly jeho názoru - s ohledem na jeho věk a osobnost - patřičnou pozornost. Oba soudy právem respektovaly vůli dnes již téměř osmnáctiletého D., žít s otcem a Ústavní soud nevidí důvod, aby z ústavně právního hlediska jejich rozhodnutí zpochybňoval.
K námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury je zásadně věcí obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoli (srovnej např. nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 51). Podstatné je, že soudy neprovedení dalších důkazů řádně, byť stručně, odůvodnily; postačilo totiž zjištění, že oba rodiče mají k dítěti dobrý vztah, u obou jsou pro výchovu dítěte vytvořeny dobré podmínky a proto soudy za tohoto stavu respektovaly přání, které projevilo dítě, jež je dnes již téměř zletilé.
K námitkám stěžovatelky, že zpráva odboru sociálních věcí a zdravotnictví OÚ MČ Praha 1 o jejích poměrech byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena později než ve věci rozhodl, a že stěžovatelka nebyla přítomna pohovoru orgánu péče o dítě OÚ MČ Praha 4 s jejím synem, lze konstatovat, že tyto okolnosti - i se zřetelem na zájmy nezletilého dítěte a na jeho osobní přání - nečiní proces jako celek nespravedlivým. Proto Ústavní soud nepovažoval uvedené námitky v souzené věci za rozhodné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu