ECLI:CZ:US:2001:1.US.423.01
sp. zn. I. ÚS 423/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí ČR, Letenská 15, poštovní přihrádka 77, 118 10 Praha 1, za kterou jedná JUDr. B. P., zástupkyně ředitelky odboru zabezpečení privatizačního procesu (podle pověření ministra financí ze dne 27. 6. 2001), proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 5 C 52/98, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 23 Co 54/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 920/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým soud na návrh žalobců - ing. P. E., ing. P. E., ing. Z. D. a Š. E. proti žalovaným - stěžovateli, C., s.p., a Fondu národního majetku ve věci vypořádání restitučních nároků žalobců rozhodl tak, že (I.) stěžovatel je povinen vyplatit každému ze žalobců částku 10.000 Kč a každému z nich vydat cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu v hodnotě 15.717.526 Kč, (II.) žalobu na poskytnutí finanční náhrady ve výši 16.117.864 Kč zamítl a (III.) žalobu vůči 2. a 3. žalovanému zamítl.
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud především konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel totiž tvrdil, že dřívějším nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96 byla prolomena hranice rozhodného období daná zákonem č. 87/1991 Sb., jelikož v souzené věci ke znárodnění majetku původního vlastníka E. a spol. došlo před 25. 2. 1948. Nejvyšší soud při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dovolání podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. V daném případě Nejvyšší soud shledal, že dovolání nebylo přípustné; rozsudek nalézacího soudu byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a nikoliv změněn ve věci samé; odvolací soud ve svém rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil; nejednalo se o otázku zásadního právního významu (§239 odst. 1, 2 o.s.ř.); přípustnost dovolání nevyplývala ani z §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože tu nešlo o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu; konečně prý nebyla dána (ani tvrzena) žádná z okolností zakládajících přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Proto Nejvyšší soud, jak již bylo uvedeno, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel především v tom, že dle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. je k existenci restitučního nároku zapotřebí splnění podmínky, že k odnětí majetku došlo v rozhodném období a že za něj nebyla vyplacena příslušná náhrada. V souzené věci však sice údajně náhrada vyplacena nebyla, nicméně k odnětí majetku nedošlo v rozhodném období, což stěžovatel dále dokazuje. Stěžovatel proto nesouhlasí ani s právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/96. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že dovolací důvod vyplýval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř., "neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Citovaným nálezem Ústavního soudu prý dochází ke stanovení nových podmínek pro uplatnění restitučního nároku a tedy nerovných podmínek pro oprávněné osoby, uplatňující restituční nárok.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je - ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR - ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto zásad plyne, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah v principu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání lze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431).
V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že za dané procesní situace (tzn. za situace, kdy před odvolacím soudem nenavrhl přípustnost dovolání a odvolací soud dovolání ani sám nepřipustil) nepodal (z důvodu procesní jistoty) též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se jím bude Nejvyšší soud zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud k tomuto závěru nedospěl, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 1999. Ten byl stěžovateli doručen, jak bylo zjištěno z přípisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 9. 2001, dne 23. 12. 1999. Doručením tohoto rozsudku začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 11. 7. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Z toho důvodu ji odmítl [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být - v těchto případech - toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací důvod vyplýval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř., "neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam", je třeba především poznamenat, že citovaná ustanovení jsou zakotvena v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., přestože Nejvyšší soud - jak ostatně vyložil i v odůvodnění svého usnesení - správně posuzoval existenci dovolacích důvodů podle o.s.ř. ve znění před předmětnou novelou (viz výše).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní úkon, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Ústavní soud přitom respektuje skutečnost, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 335).
Proto Ústavní soud shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud rovněž - respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nevyplývala ani z §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [jehož podstata je obdobná §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. po novele, který stěžovatel namítá], protože tu nešlo o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, kterým by byl rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nelze akceptovat názor stěžovatele, že nález Ústavního soudu je závazný toliko pro nové řízení před soudními orgány, avšak nikoliv pro účastníky řízení (str. 4 ústavní stížnosti). To zjevně odporuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 9. 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu