ECLI:CZ:US:2001:1.US.438.01
sp. zn. I. ÚS 438/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky O. B., zastoupené advokátem Mgr. K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 5 A 5/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 13. 12. 1999 č.j. 285 605 011, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že se Česká správa sociálního zabezpečení správně zabývala zjišťováním příčin omezení osobní svobody otce stěžovatelky ve vztahu k posuzování jejího nároku na odškodnění. Konstatuje, že se Česká správa sociálního zabezpečení rovněž správně nespokojila s tím, že stěžovatelka nepředložila osvědčení, že její otec byl československým politickým vězněm a obrátila se v tomto směru i na Ministerstvo obrany. To poskytlo některé písemnosti; šlo zejména o přípis, že nebylo žádným dokladem hodnověrně prokázáno zatčení stěžovatelčina otce z důvodů uvedených v §3 odst. 1, bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., dále o stanovisko Mezinárodního červeného kříže v Arolsenu, že její otec byl kriminální policíí v Praze zařazen do kategorie "zločinec z povolání" a o sdělení Státního archivu v Praze, že její otec byl zatčen za předražování ovoce a másla a za černý obchod s jízdními koly a cigaretami a že se uváděných přestupků dopuštěl z důvodů ziskuchtivých. Vrchní soud s ohledem na provedené důkazy má za to, že v předcházejícím řízení proběhlo dostatečné dokazování, stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se a navrhnout provedení dalších důkazů. Proto vrchní soud v souladu se závěry České správy sociálního zabezpečení dovodil, že otec stěžovatelky nebyl československým politickým vězněm a tedy ani postiženým občanem dle §2 zákona č. 217/1994 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovnost v právech a právo na soudní a jinou právní ochranu. Domnívá se, že závěr České správy sociálního zabezpečení i vrchního soudu, pokud nepovažovaly jejího otce za postiženého občana, byl předčasný. Je přesvědčena, že zařazení jejího otce do kategorie "zločinec z povolání", jeho obvinění a následné věznění nemá "pravý důvod v obvinění ze šmeliny". V této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/99, kde "právě kategorie vězněných osob je třeba důsledně rozlišovat také v kvalitativním slova smyslu, a to z pohledu, zda trestná činnost, z níž byly obviněny, není jen zastíracím manévrem ve skutečnosti odbojové (a prozrazené) činnosti".
Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze, a dále Česká správa sociálního zabezpečení v Praze.
Vrchní soud v Praze nepovažuje stížnost stěžovatelky za důvodnou. Zdůrazňuje, že se správní rozhodnutí neopírá toliko o skutečnost, že její otec byl zařazen do kategorie "zločinec z povolání", ale o zcela konkrétní zjištění, že byl zatčen pro předražování ovoce a másla a pro černý obchod s jízdními koly a cigaretami. Z průběhu správního i soudního řízení prý nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zpochybnily toto zjištění; i sama stěžovatelka, která v obou řízeních měla možnost se vyjádřit, neuvedla žádná konkrétní fakta svědčící (byť i nepřímo) o omezení osobní svobody jejího otce z jiných důvodů. Nenavrhla (ani nenaznačila) žádné další důkazy, které mohly být provedeny, což neučinila ani v ústavní stížnosti. Proto vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastník - Česká správa sociálního zabezpečení - výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné, popírá tvrzené porušení jejích základních práv a prohlašuje, že v obdobných případech postupoval stejně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval). Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené vrchním soudem a dokazování, které provedl správní orgán - Česká správa sociálního zabezpečení. V postupech obou orgánů ani v jejich právních závěrech však nelze shledat tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Nelze rovněž přehlédnout, že sama stěžovatelka ani v ústavní stížnosti (ani v předchozím řízení) neuvedla žádné konkrétní skutečnosti (např. údaj, které důkazy měl soud provést a neprovedl je, či se kterými námitkami se v přezkumném řízení řádně nevypořádal) a omezuje se jen na tvrzení, že závěry správního orgánu a soudu byly "notně předčasné".
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil a jasně vyjádřil, o které důkazy svá rozhodnutí opřel. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadenému rozsudku nic vytknout.
Za této situace Ústavní soud shledal napadené rozhodnutí obecného soudu ústavně konformním a konstatuje, že i řízení jako celek bylo vedeno řádně a spravedlivě v souladu s principy vyjádřenými v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nad rámec souzené věci lze dodat, že stěžovatelce nebylo bráněno v uplatnění jejího práva u orgánu veřejné správy a současně jí nic nebránilo ani v tom, aby se obrátila na soud (což i učinila) se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. S ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud dále konstatuje, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru. "Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem" (srovnej např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 574/99 ).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu