ECLI:CZ:US:2001:1.US.453.2000
sp. zn. I. ÚS 453/2000
Usnesení
I. ÚS 453/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Guttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti L. G., zastoupeného advokátem JUDr. E.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 9 T 14/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 11 To 29/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele (společně s obžalovaným M. V.) vinným účastenstvím na trestném činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §247 odst. 1 a 4 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 let.
Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 17. 12. 1997 po dohodě s řidičem kamiónu M. V. jej na domluveném místě vyzvedl, přičemž současně si blíže nezjištěná osoba přivlastnila a odvezla kamion i s jeho nákladem.
I. ÚS 453/2000
Kamión byl sice později nalezen, avšak jeho náklad v celkové hodnotě přesahující 24 mil. Kč byl odcizen. Následně prý oba obžalovaní k zakrytí svého jednání "vytvořili fingovaně takovou situaci, že kamión byl přepaden, jeho řidič zraněn, převážen automobilem a poté z něho vyhozen".
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu ve výrocích o vině, trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu zamítl.
V odůvodnění tohoto usneseni především uvedl, že soud prvního stupně zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí, provedené důkazy náležitě vyhodnotil a učinil správné skutkové závěry. Pochybení krajského soudu shledal vrchní soud toliko v tom, že uvedený soud použil jako důkaz úřední záznam příslušníků Policie ohledně záznamu telefonního hovoru (č.l. 365-366), nicméně i bez tohoto důkazu prý" byla trestná činnost obou obžalovaných bez důvodných pochybností prokázána.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (kterou na výzvu ústavního soudu doplnil přípisem ze dne 2. 10. 2000) uvedl, že napadenými rozhodnutími krajského a vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Protiústavnost napadeného usnesení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v řízení před soudem prvního stupně byly použity jako podklady pro rozhodnutí důkazy, které nebyly opatřeny podle trestního řádu, a že nebyly provedeny důkazy, svědčící v jeho prospěch. Skutečnost, že se v přípravném řízení trestním k předmětné trestné činnosti přiznal, vysvětluje stěžovatel tím, že byl pod psychickým nátlakem ze strany policistů (H., K., K.) a že byl veden obavou z vzetí do vazby. Těmito skutečnostmi se prý soud prvního stupně nezabýval. Obdobná situace údajně nastala i u spoluobžalovaného M. V., který svoji výpověď změnil a při hlavním líčení účast stěžovatele na trestné činnosti popřel. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí i o úřední záznam o telefonickém hovoru ze dne 17. 12. 1997, který však podle trestního řádu neměl být vůbec použít. Stěžovatel dále namítá , že na místě trestného činu nemohl vůbec být, jelikož tehdy používal automobil zn. Mitsubishi Eclipse, který byl v té době jako
I. ÚS 453/2000
nepojízdný v opravě u svědka P. Proto navrhoval výslech tohoto svědka a výslech svědka Š. (nového majitele předmětného vozidla) a prohlídku automobilu. Svědek P. prý potvrdil výpověď stěžovatele a provedení dalších důkazů soud prvního stupně odmítl. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že do trestního spisu byly ve fázi po podání obžaloby zařazeny listinné materiály (č.l. 369-371), předložené státním zástupcem, které prý" mohly ovlivnit rozhodnuti soudu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H.
Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřuji a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tvrzení, že obecné soudy použily důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem, a že nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch. K tomu je nutno uvést, že jako
1. ÚS 453/2000
protizákonně získané důkazy stěžovatel označil úřední záznam o telefonickém hovoru ze dne 17. 12. 1997 a také listinné materiály předložené státním zástupcem (č.l. 369-371). Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, již vrchní soud sám shledal pochybení krajského soudu spočívající v použití předmětného záznamu (č.l. 365-366), avšak zároveň konstatoval, že i bez tohoto důkazu byla trestná činnost stěžovatele bez důvodných pochybnosti prokázána. Ústavní soud proto konstatuje, že namítaný nedostatek v postupu krajského soudu svým rozhodnutím náležitě reflektoval již vrchní soud, takže tato část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná. Rovněž zjevně neopodstatněné je tvrzení stěžovatele, brojící proti zařazeni listinných materiálů předložených státním zástupcem (č.l. 369-371) do spisu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, krajský soud svá zjištění o tuto dokumentaci neopřel a označil ji "ve shodě s obhajobou za bezcennou z hlediska dokazovacího procesu" (č.l. 497). Stejné stanovisko zaujal v napadeném usnesení rovněž vrchní soud (č.l. 526).
K tvrzené námitce neprovedení některých důkazů, svědčících ve prospěch stěžovatele (výslech svědka Š. a prohlídka předmětného vozidla), Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. tli. ÚS 61/94, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usneseni, sv. 3, str. 51). V souzené věci Ústavní soud shledal, že v řízení před krajským soudem stěžovatelův obhájce JUDr. Z. jako důkaz navrhl záznam o návštěvách zadržených osob ze dne 21.- 22. 4. 1998 a dále výslech svědka D. Š. Prohlídku předmětného vozidla stěžovatel ani jeho právní zástupce nenavrhl. Zatímco prvně uvedenému důkaznímu návrhu krajský soud vyhověl, provedení druhého důkazu z důvodu nadbytečnosti odmítl (či. 475). Za těchto okolnosti Ústavní soud konstatuje, že i tato námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná, zejména s přihlédnutím k celkové důkazní situaci v souzené věci a k významu výslechu
I. ÚS 453/2000
D. Š. v kontextu ostatních důkazů. Jinak řečeno, se zřetelem k výše uvedenému postavení Ústavního soudu a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných, nemůže neprovedení výslechu D. Š. nikterak zpochybnit spravedlivost předmětného procesu jako celku.
Jestliže stěžovatel dále namítá, že obecné soudy chybně zhodnotily některé provedené důkazy (např. výpovědi stěžovatelem uvedených policistů nebo svědka P.), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat - v souladu s výše uvedenými obecnějšími východisky - že se těmito námitkami nemohl meritorně zabývat, protože svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší. (Ostatně toliko pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu nelze nijak dovodit, že by byli jmenovaní policisté vyvíjeli na stěžovatel psychický nátlak.) I tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Ze všech uvedených důvodů ústavní soud považuje napadená rozhodnuti obecných soudů za přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 3. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu