ECLI:CZ:US:2001:1.US.54.99
sp. zn. I. ÚS 54/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., a.s., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, č.j. 10 Ca 303/98-28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, ze dne 15. 6. 1998, č.j. 3413/98-249/1/Tů, a s rozhodnutím Úřadu města České Budějovice ze dne 6. 3. 1998, č.j. ŽP/112b/98-Kl, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Úřad města České Budějovice - odbor životního prostředí rozhodnutím ze dne 6. 3. 1998, č.j. ŽP/112b/98-Kl, neudělil právnické osobě M. P., a.s., (dále jen "stěžovatel") souhlas k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem, tj. ke sběru a svozu komunálního odpadu na území města České Budějovice. V odůvodnění svého rozhodnutí Úřad města České Budějovice - odbor životního prostředí uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel nesplňuje podmínku stanovenou (v souladu s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech městem České Budějovice) na jednání 5. schůze Rady města České Budějovice dne 4. 2. 1998 "pro udělení souhlasu k podnikání s komunálním odpadem (samostatná působnost)". Podle této podmínky "souhlas k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem dle §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, je možné udělit pouze žadateli, který má uzavřenu komisionářskou smlouvu na svoz a zneškodňování komunálního odpadu na území města České Budějovice s městem České Budějovice". Odbor životního prostředí dále konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat stěžovatelem namítnutou skutečnost, že uvedená podmínka je stanovena v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích - referátu životního prostředí, ze dne 15. 6. 1998, č.j. 3413/98-249/1/Tů, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a napadené rozhodnutí Úřadu města České Budějovice ze dne 6. 3. 1998, č.j. ŽP/112b/98-Kl, potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní úřad v Českých Budějovicích - referát životního prostředí zejména uvedl, že souhlas k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce vydávají obce v rámci výkonu státní správy (tj. v přenesené působnosti) a účastníkem řízení je nejenom subjekt žádající o udělení souhlasu (poznámka: tj. stěžovatel), ale také obec, která v rámci samostatné působnosti v souladu s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, stanoví podmínky, za kterých může být souhlas k podnikání s komunálním odpadem udělen. Odvolací orgán konstatoval, že Úřad města České Budějovice při svém rozhodování správně vycházel z vyjádření (podmínky) města České Budějovice a na základě tohoto vyjádření (podmínky) vydal nesouhlas stěžovateli. Prvostupňový orgán vycházel z jednoznačného znění §9 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož obec stanoví podmínky, za kterých může být souhlas udělen, a to bez dalšího vymezení. Odvolací orgán dále uvedl, že podmínka města České Budějovice vycházela ze situace, kdy město České Budějovice, po výběrovém řízení, vybralo firmu pro svoz a zneškodnění komunálního odpadu a s touto firmou uzavřelo komisionářskou smlouvu. "Z tohoto hlediska bylo vedeno řízení v souladu se správním řádem". Z hlediska namítaného porušení zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, vycházel odvolací orgán z názoru, "že pro vydávání souhlasu podle §9 odst. 3 zákona je charakteristické, že právní forma sice svěřuje obci možnost vydat za určitých podmínek souhlas k podnikání, neukládá mu však takovou povinnost. Jedná se o právní akt, na jehož vydání není právní nárok, takže volba subjektu, který bude na území obce zajišťovat nakládání s komunálním odpadem obce, je věcí uvážení obce".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 11. 1998, č.j. 10 Ca 303/98-28, zamítl správní žalobu stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Okresnímu úřadu v Českých Budějovicích. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích v prvé řadě poukázal na to, že usnesením Rady města České Budějovice č. 123/98 bylo stanoveno, že souhlas k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, je možné udělit pouze žadateli, který má uzavřenou komisionářskou smlouvu na svoz a zneškodňování odpadu na území města České Budějovice. V návaznosti na to uvedl, že podle závěrečného protokolu posouzení a hodnocení nabídek veřejné soutěže bylo podáno devět nabídek, první místo obsadila ASA, s.r.o., druhé místo RUMPOLD, s.r.o., třetí místo BEC ODPADY, s.r.o. Krajský soud dále na základě ustanovení §2 odst. 12, §3 odst. 5 a §9 odst. 1 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, dovodil, že "stanovení podmínek obcí, za kterých může být souhlas s komunálním odpadem udělen, má původ v samostatné působnosti obce" a že obcí (poznámka: České Budějovice) stanovená podmínka v souzené věci "nikterak zákonu o odpadech neodporuje, protože obec jako původce a vlastník komunálního odpadu v rámci své samostatné působnosti může zvolit subjekt, který pro ni bude zneškodňování odpadů zajišťovat. Právě z důvodu, že se jedná o samostatnou působnost obce, je výlučně na obci, pro jaký subjekt se při úvaze o tom, kdo pro ni bude odpad likvidovat, rozhodne". Krajský soud v Českých Budějovicích v této souvislosti poukázal na to, že stanovením konkrétní podmínky obec neporušila §18 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, neboť subjekt, který na území města České Budějovice sběr, třídění a zneškodňování komunálních odpadů provádí a se kterým byla komisionářská smlouva uzavřena, byl vybrán ve veřejné soutěži podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Této soutěže se zúčastnilo devět subjektů, přičemž stěžovatel mezi těmito soutěžiteli nefiguroval. Krajský soud dále - vzhledem k povaze rozhodnutí o udělení souhlasu obce (poznámka: podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech) - dospěl k závěru, že na udělení souhlasu právní nárok není. Pokud stěžovatel poukazuje na výslovné znění ustanovení §27 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, pak krajský soud argumentuje tím, že tato úprava stanoví, že rozhodování o takovém souhlasu náleží do věcné působnosti obce. Uvedené ustanovení je ostatně zařazeno do části šesté citovaného zákona, která upravuje výkon státní správy v dané oblasti a praví, které úřady státní správu vykonávají a jak je věcná působnost mezi ně rozdělena. Krajský soud konečně uvedl, že nevydáním uvedeného souhlasu k podnikání, na který není právní nárok, nebylo nijak změněno právní postavení stěžovatele. Podmínkou pro přezkoumání správního rozhodnutí soudem podle §247 odst. 1 o.s.ř. je, aby právnická osoba byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých subjektivních právech, k čemuž neudělením souhlasu k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem, na který není právní nárok, nedošlo.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, č.j. 10 Ca 303/98-28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, ze dne 15. 6. 1998, č.j. 3413/98-249/1/Tů, a s rozhodnutím Úřadu města České Budějovice ze dne 6. 3. 1998, č.j. ŽP/112b/98-Kl, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve uvedl, že podniká (poskytuje svozové služby svým smluvním partnerům) v oblasti nakládání s odpady také na území města České Budějovice. Oprávnění k tomu získal rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 1996, č.j. 3680/96-249/1-Pac, na základě předcházející právní úpravy, tj. na základě zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. V dalším poukázal na novou právní úpravou provedenou zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, především na jeho ustanovení §9 a na přechodné ustanovení §43 odst. 5 řešící přechodné období pro přizpůsobení vzniklých právních vztahů nové právní úpravě. Poté stěžovatel stručně rekapituloval výše uvedený průběh řízení a výroky napadených rozhodnutí.
Stěžovatel se především domnívá, že postupem všech uvedených orgánů veřejné moci mu bylo odňato právo podnikat v oboru jeho činnosti, takže došlo k zásahu do jeho práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Podle ustanovení čl. 26 odst. 2 a čl. 41 Listiny může být toto právo omezeno pouze za podmínek a na základě zákona a zároveň se ho lze domáhat pouze v mezích zákona. Za meze základních práv a svobod je nutné považovat jakékoliv omezení svobodné vůle oprávněného subjektu, tedy také stanovení podmínek omezujících výkon podnikatelských oprávnění (srov. rozhodnutí ÚS ve věci Pl. ÚS 31/95). Poukazuje na to, že konkrétní omezení práva podnikání v oblasti odpadového hospodářství je obsaženo především v zákoně č. 123/1997 Sb., o odpadech, další omezení mohou obsahovat obecně závazné vyhlášky obce v samostatné působnosti vydávané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §9 odst. 1 cit. zákona. Podmínky pro udělování souhlasu k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem "stanovené obcí by především měly doplňovat zákonnou úpravu a v žádném případě nemohou být s touto úpravou v rozporu". Cílem zákonodárce proto bylo posílit odpovědnost obcí za likvidaci komunálního odpadu a podmínky výběru by neměly být stanoveny tak, aby je nemohl splnit nikdo jiný než jeden konkrétní a předem známý uchazeč - obchodní partner obce, neboť potom se jedná o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Právní stát totiž nemůže připustit porušení principu stejného zacházení se všemi v daném právním vztahu ve prospěch účelnosti, byť jakkoli dobře míněné.
Stěžovatel prohlásil, že splňuje všechny podmínky stanovené zákonem a nesplnil pouze podmínku stanovenou městem České Budějovice (tj. že uchazeč o podnikání v uvedené oblasti musí mít uzavřenou komisionářskou smlouvu s městem České Budějovice), která byla rozhodujícím a vlastně jediným (a dle názoru stěžovatele protiprávním) argumentem, kterým odůvodnil správní orgán prvního stupně - Úřad města České Budějovice - neudělení souhlasu k podnikání". Stěžovatel dodal, že v souzené věci došlo ke "stanovení nemožné podmínky", ke které orgán státní správy rozhodující o udělení souhlasu neměl vůbec přihlížet, neboť tato podmínka odporovala čl. 1 a čl. 3 Listiny, tedy nezaručovala rovnost práv pro všechny uchazeče; to proto, že město České Budějovice v návaznosti na novou právní úpravu (tj. citovaný zákon) stanovilo podmínku, která prý chrání existující obchodní (soukromoprávní) vztah vzniklý na základě komisionářské smlouvy, jež byla uzavřena se společností ASA, s.r.o., ještě před účinností citovaného zákona, kdy souhlasu obecního úřadu ještě nebylo třeba. Podle stěžovatele je "udělování souhlasu k podnikání správním řízením, tedy veřejnoprávním procesem a jako takové nemůže nerespektovat rovnost výchozích podmínek". Podle stěžovatele tedy Úřad města Česká Budějovice nepostupoval v souladu se správním řádem (např. s ustanovením §3 a 46), nedbal základních principů správního práva a tím porušil ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejným způsobem prý postupoval i Okresní úřad v Českých Budějovicích.
Podle mínění stěžovatele nelze souhlasit ani s takovým výkladem Krajského soudu v Českých Budějovicích (který v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl), že neudělením souhlasu k podnikání v oboru nakládání s komunálním odpadem, na který není právní nárok, nedošlo ke zkrácení subjektivních práv stěžovatele a nebyla proto ani naplněna podmínka přezkoumání správního rozhodnutí soudem podle §247 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel je toho názoru, že "právo na podnikání je třeba chápat nejenom z hlediska jeho subjektivní stránky představující vlastní podnikatelskou činnost, ale také z objektivní stránky, tedy jako právními předpisy danou, potencionální možnost podnikat, včetně ochrany podmínek, za nichž lze podnikání realizovat". Stěžovatel podotkl, že rovnost v právu podnikat je tzv. relativní rovností, která znamená uplatňování práva podnikání zásadně za stejných faktických poměrů a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí ÚS ČSFR Pl. ÚS 22/92. Stěžovatel se proto domnívá, že soud zasáhl svojí interpretací práva do jeho ústavně zaručeného práva a tím porušil čl. 4 odst. 4 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle kterého se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, č.j. 10 Ca 303/98-28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, ze dne 15. 6. 1998, č.j. 3413/98-249/1/Tů, a s rozhodnutím Úřadu města České Budějovice ze dne 6. 3. 1998, č.j. ŽP/112b/98-Kl, zrušují.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích, dále Okresní úřad v Českých Budějovicích a Úřad města České Budějovice. O vyjádření byl dále požádán Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření především poukázal na skutečnost, že jeho rozsudkem (ani rozhodnutími orgánů veřejné správy) nebylo stěžovateli odejmuto právo podnikat. Rozhodnutím podle §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, stěžovatel ani nepozbyl možnost vyvíjet podnikatelské aktivity pro jiné subjekty. Krajský soud dále zdůraznil skutečnost, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se o možnost podnikat v předmětné oblasti ucházel. Jestliže pak byl rozhodnutím učiněným v rámci přenesené působnosti Úřadu města České Budějovice udělen souhlas k podnikání vítězi veřejné soutěže, nemůže se jednat o upřednostnění jednoho uchazeče. Podle názoru krajského soudu podmínka považovaná stěžovatelem za nemožnou takový charakter nemá, neboť ji "zcela splňuje vítěz veřejné soutěže. Uvažuje-li zákon s možností podmínky stanovit, pak obec v přenesené působnosti musí zákon dodržovat a nikoli k zákonnému požadavku nepřihlížet". Krajský soud dále uvedl, že se souzenou věcí zabýval z hlediska §9 odst. 3 citovaného zákona, a tedy podle §244 odst. 2 o.s.ř. posuzoval zákonnost stěžovatelem napadeného rozhodnutí. Dále krajský soud opakoval své stanovisko uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a souhlasil s projednáním věci bez nařízení ústního jednání.
Okresní úřad v Českých Budějovicích ve svém vyjádření především poukázal na to, že v době platnosti předcházejícího zákona o odpadech č. 238/1991 Sb. bylo podle živnostenského zákona podnikání v oblasti nakládání s odpady posuzováno jako koncesovaná živnost a rozhodnutí okresního úřadu sloužilo jako podklad "pro vydání koncesované živnosti". Změnou živnostenského zákona a novým zákonem č. 125/997 Sb., o odpadech, se podnikání s ostatním odpadem (tj. včetně komunálního odpadu) stalo volnou živností. Pro podnikání s komunálním odpadem na území jednotlivých obcí je proto podle citovaného zákona nutno získat souhlas jednotlivých obcí. Souhlas s podnikáním s komunálním odpadem na území obce je v citovaném zákoně koncipován zcela nově a nejedná se prý o žádnou analogii s předcházející úpravou v zákoně o odpadech. Okresní úřad dále poukázal na to, že pro podnikání s komunálním odpadem na území obce je podle §9 odst. 3 citovaného zákona nutný souhlas vydaný v rámci přenesené působnosti, přičemž jedním z účastníků řízení je i vlastní obec, která stanovením podmínek má právo ovlivňovat vydávání takového souhlasu. To však neznamená, že na vydání tohoto souhlasu (jak ostatně vyplývá z výkladu ministerstva životního prostředí a z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích) je právní nárok, neboť obecní úřad by musel vydat souhlasy všem žadatelům s příslušným živnostenským oprávněním a obec by neměla možnost ovlivnit nakládání s komunálním odpadem.
Pokud jde o stěžovatelem namítaný zásah do jeho ústavně zaručených práv neudělením souhlasu k předmětné činnosti (a tedy tvrzeným odejmutím práva podnikat v oboru jeho činnosti), poukázal okresní úřad na to, že stěžovatel svoji původní přihlášku do výběrového řízení, které vypsalo město České Budějovice - ještě před vlastní soutěží - "stáhl". Stěžovatel však může na území města České Budějovice dále podnikat se všemi ostatními odpady od všech původců. Okresní úřad konečně prohlásil, že vydávání souhlasů podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, pokládá za nástroj obcí k ovlivnění svého stanoveného systému nakládání s komunálním odpadem, na vydání tohoto souhlasu není právní nárok a volba subjektu, který bude zajišťovat pro obec nakládání s komunálním odpadem, je věcí samotné obce.
Okresní úřad v Českých Budějovicích se domnívá, že ústavní stížnost není opodstatněná a na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Úřad města České Budějovice ve svém vyjádření poukázal na to, že podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, je k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce vždy třeba souhlasu příslušné obce. Tento souhlas se vydává v rámci výkonu přenesené působnosti ve správním řízení a město České Budějovice jako účastník tohoto řízení stanovilo jako podmínku souhlasu, že žadatel má uzavřenu komisionářskou smlouvu ....... Úřad města České Budějovice se současně domnívá, že stanovením konkrétní podmínky obec neporušila ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Úřad města České Budějovice konečně prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém vyjádření uvedl, že v postupu obce (poznámka: České Budějovice) při udělování souhlasu k nakládání s odpadem na jejím území neshledal porušení zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Pokud jde o zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže mimo jiné uvedl, že "při rozhodování o tom, zda tomu či onomu subjektu bude souhlas k nakládání s komunálním odpadem v daném regionu udělen či nikoliv, není územní samosprávný celek (obec) žádným jiným předpisem než uvedeným zákonem o odpadech, vázán". Ani za situace, kdy "jediným uchazečem o veřejnou zakázku, který splňuje požadavky zadavatele týkající se uděleného souhlasu, je osoba, které obec již dříve udělila souhlas k nakládání s odpady podle zákona o odpadech, nedojde k porušení ZVZ (poznámka: zákona o zadávání veřejných zakázek) zadavatelem ... Zákaz zvýhodnění uchazečů (poznámka: podle ustanovení §11 zákona o zadávání veřejných zakázek) se týká pouze procesu zadávání veřejných zakázek, tedy výběru smluvních partnerů, nikoliv postupu zadavatele podle jiných právních předpisů, např. při udělování souhlasu pro nakládání odpadem".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel uvádí, že v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci spatřuje porušení svých základních práv vyplývajících z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl 26 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel namítá porušení ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny spočívající v tom, že mu postupem orgánů veřejné moci bylo odejmuto právo podnikat v oboru jeho činnosti, jedná se nepochybně o návrh neopodstatněný. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno stěžovatelovo právo podnikat v oboru jeho činnosti, ale v souladu s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech mu (pouze) nebyl udělen souhlas k podnikání s komunálním odpadem na území města České Budějovice, na který navíc podle tohoto ustanovení právní nárok nemá. Pokud stěžovatel v uvedené souvislosti (a v návaznosti na ustanovení čl. 26 odst. 2 a čl. 41 Listiny) namítá, že toto právo může být omezeno "pouze za podmínek a na základě zákona" Ústavní soud připomíná, že podle článku 26 odst. 2 Listiny "zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností". Ústavní soud má zato, že stanovení podmínek, za kterých může být podle ustanovení §9 odst. 3 citovaného zákona v rámci samostatné působnosti obce souhlas k podnikání s komunálním odpadem udělen, není podmínkou či omezením, o němž hovoří rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 31/95, na něž stěžovatel odkazuje (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1997, str. 203 a násl.). Uvedený judikát uvádí, že pokud by z omezení základního práva (obsaženého v ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny) vyplynula právní povinnost, mohlo by se tak stát pouze na základě zákona a v jeho mezích. Citovaný judikát dále praví, že za meze základních práv a svobod je přitom nutno považovat jakékoliv omezení svobodné vůle oprávněného subjektu (tj. též stanovení podmínek omezujících výkon podnikatelského oprávnění). V souzené věci se však o takový případ nejedná, neboť stěžovatel oprávněným subjektem není a na souhlas vydaný orgánem města České Budějovice v souladu s ustanovením §9 odst. 3 a §27 odst. 1 písm. a) citovaného zákona v rámci výkonu přenesené státní správy právní nárok ani nemá.
V uvedených souvislostech je ústavní stížnost neopodstatněná i z hlediska stěžovatelem namítaného porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud již výše uvedl, že napadenými rozhodnutími nebylo zpochybněno ani omezeno stěžovatelovo právo podnikat v oboru jeho činnosti a ani zákonná úprava (tj. zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech) takové omezení nepředpokládá. Podle názoru Ústavního soudu tedy nedošlo - neudělením souhlasu k podnikání v oboru nakládání s komunálním odpadem, na které není právní nárok - ke zkrácení stěžovatelova subjektivního práva. Orgán obce (města) při rozhodování podle §9 odst. 3 a §27 odst. 1 písm. a) citovaného zákona (tj. v rámci výkonu přenesené státní správy) o souhlasu obce (města) ve správním řízení vlastně ověřuje (přihlíží), zda je dodržena podmínka stanovená obcí v rámci její samostatné působnosti. Správní orgány pak v napadených rozhodnutích právem dovodily, že ke zkrácení stěžovatele na jeho právech nedošlo, neboť jeho právní postavení se oproti předchozí době nezměnilo. Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovat tedy Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu se zákonnou podmínkou přezkoumání správního rozhodnutí soudem uvedenou v ustanovení §247 odst. 1 o.s.ř. a neporušil tak ani stěžovatelovo základní právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ostatně - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal.
Ústavní soud dále usuzuje, že stěžovatelem namítaná nemožnost (městem České Budějovice v rámci jeho samostatné působnosti) stanovené podmínky, při jejímž splnění může být souhlas k podnikání s komunálním odpadem udělen, neobstojí. Nelze přehlédnout, že tato podmínka (tj. uzavřená komisionářská smlouva s městem České Budějovice) byla splněna jedním ze subjektů výběrového řízení, kterého se ostatně - jak bylo již vícekrát výše uvedeno - mohl stěžovatel zúčastnit také. Obci při stanovení této podmínky na základě §9 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech (tj. v samostatné působnosti), nelze uložit kritérium, formu ani dobu jejího stanovení, popřípadě subjekt, s nímž má komisionářskou smlouvu uzavřít. Ústavní soud se proto domnívá, že se v souzené věci - pokud jde o tuto podmínku - nejedná o upřednostnění jednoho subjektu (společnosti ASA, s.r.o.), s nímž má uzavřenu komisionářskou smlouvu. Obdobný názor - jak bylo uvedeno výše - zastává také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na judikát Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 - jehož se dovolává i stěžovatel - který v souvislosti s pojmem relativní rovnosti, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, pod ní rozumí "pouze odstranění neodůvodněných rozdílů" a neznamená, jak se domnívá stěžovatel, "uplatňování práva podnikání zásadně za stejných faktických poměrů". Ústavní soud proto dovozuje, že Krajský soud v Českých Budějovicích zásadu rovnosti ve smyslu čl. 1, 3, 4 odst. 4 Listiny neporušil.
Ústavní soud má tedy za to, že orgány veřejné moci postupovaly v mezích a způsoby, které stanoví zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, a zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád), a že nedošlo ani k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv obsažených v ustanoveních čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s citovanými rozhodnutími Okresního úřadu v Českých Budějovicích a Úřadu města České Budějovice k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu