ECLI:CZ:US:2001:1.US.6.2000
sp. zn. I. ÚS 6/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného advokátkou JUDr. H. R., proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Nt 164/99, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 11. 1999 sp. zn. 28 To 292/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením ze dne 3. 11. 1999 Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl o prodloužení vazby stěžovatele do 12. 1. 2000.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 1999 pod sp. zn. Nt 94/99, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. V tomto řízení byl stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, ohrožování mravní výchovy mládeže podle ust. §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Důvody vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu spatřoval soud především ve shora jmenované trestné činnosti, k níž přistoupila obava, že by stěžovatel mohl působit na svědky, jelikož v té době nebyl jejich okruh orgánům činným v trestním řízení znám, takže by (stěžovatel) mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Soud dále poukázal na to, že stěžovatel "měl" páchat trestnou činnost po delší dobu a měl pronajaty ještě další tři penziony v západních Čechách
V průběhu přípravného řízení podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou návrh na prodloužení vazební lhůty, neboť dne 4. 10. 1999 byl Okresnímu státnímu zastupitelství doručen vyšetřovací spis s návrhem na podání obžaloby (mimo jiné i na stěžovatele pro výše uvedenou trestnou činnost) a státní zástupkyně rozhodla o nutnosti doplnit vyšetřování. Základní šestiměsíční vazební lhůta uplyne dne 12. 11. 1999 a vyšetřování této rozsáhlé trestné činnosti nebylo dosud ukončeno.
Okresní soud se v odůvodnění napadeného usnesení o prodloužení vazby odvolal na osobní poměry stěžovatele, na jeho dosavadní způsob života a na jeho vazby "na děvčata navštěvující jeho podnik", takže je tedy plně odůvodněna obava, že při pobytu na svobodě by mohl působit na svědky či na spoluobviněné a podstatně tak ztížit dosažení účelu trestního řízení. Nadále prý trvá obava, že by mohl v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračovat, neboť provozuje další obdobné penziony v západních Čechách a podnikatelská činnost je pro něj zdrojem příjmů. Proto Okresní soud v Jablonci nad Nisou napadeným usnesením návrhu státní zástupkyně vyhověl a prodloužil vazební lhůtu do 12. 1. 2000. Současně rozhodl, že důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu nadále trvají.
Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným usnesením zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že neshledává žádné pochybení okresního soudu, které by odůvodňovalo zrušení jeho usnesení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. K žádným změnám v důvodech vazby u stěžovatele prý nedošlo. Dále poukazuje na tu skutečnost, že s přihlédnutím ke krátkému časovému horizontu od posledního rozhodování o stěžovatelově vazbě nemohly orgány přípravného řízení provést prověření jeho obhajoby a zajistit všechny potřebné důkazy. Zřejmě prý bude nutné provést cestou dožádání i výslechy cizinek, které vystupují v řízení jako poškozené. Je tedy nepochybné, že přípravné řízení nemohlo být ukončeno v základní lhůtě zákonem předepsané. Proto stále hrozí obava "přepokládaná" ustanovením §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, bude-li propuštěn z vazby na svobodu. Současně hrozí i obava "předpokládaná" ustanovením §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť "dosud opatřené důkazy navozují podezření z opatřování si prostředků potřebných k životu právě objasňovanou trestnou činností stěžovatele".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, v čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez zbytečných průtahů. Podle ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci s největším urychlením a podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu může vazba v přípravném řízení trvat jen nezbytně nutnou dobu.
Stěžovatel tvrdí, že dne 28. 9. 1999 se konalo "seznámení s výsledky vyšetřování", původně plánované na 15. 9. 1999. Od té doby, tj. "do rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 3. 11. 1999" prý nebyl ani proveden, ani nařízen žádný důkaz, takže po dobu dvou měsíců se v jeho věci nic nekonalo. Přesto okresní soud vyhověl žádosti o prodloužení vazby. Další úkony v jeho věci prý byly provedeny až 30. 11. 1999 a 1. 12. 1999 a poté bylo plánováno " nové seznámení s výsledky vyšetřování".
Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho věci nastaly zbytečné průtahy, neboť po vrácení věci vyšetřovateli bylo třeba provést údajně jen tři výslechy svědků a spoluobviněných. O tom, že by se vyšetřovatel snažil o provedení výslechu svědkyň - cizinek - pomocí dožádání není prý ve spisu zmínka a nic takového vyšetřovatel neplánoval. Usnesení krajského soudu tedy údajně nemá v tomto směru oporu ve spisu.
Stěžovatel konečně napadá i argumentaci krajského soudu, že nemá jiný legální zdroj příjmů než objasňovanou trestnou činností. Uvádí, že ke stížnosti proti usnesení okresního soudu připojil doklady potvrzující skutečnost, že veškeré své podnikatelské aktivity ve vztahu k provozování ubytovacích služeb ukončil.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Jablonci nad Nisou a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a dále Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve svém vyjádření nejdříve rekapituloval data jednotlivých vyšetřovacích úkonů. Dále poukázal na to, že v době jeho rozhodování nebyla realizace důkazů ukončena a obhájce prý navrhoval opětovné výslechy svědkyň z Bulharska a Ukrajiny. Soud v té době neměl k dispozici doklady potvrzující skutečnosti, že stěžovatel ukončil veškeré podnikatelské aktivity ve vztahu k provozování ubytovacích služeb. Státní zástupkyně, která dne 8. 10. 1999 vrátila věc k došetření, požadovala vypracování písemného znaleckého posudku a opětovný výslech obviněného M. a svědků M. a K.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rámci svého vyjádření odkázal na svůj právní názor uváděný v napadeném rozhodnutí a poukázal na to, že postupu soudů nebránila žádná zákonná překážka. Proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Okresní státní zastupitelství uvedlo, že po dobu celého přípravného řízení orgány činné v trestním řízení věci věnovaly náležitou pozornost, takže k neodůvodněným průtahům nedocházelo. Vyšetřovací úkony bylo třeba předem připravit, zvláště u této závažné trestné činnosti, vyslýchané svědky bylo nutno předvolat (a zjistit jejich i pobyt), takže teprve poté lze vyšetřovací úkony provést. Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že bude nutné vyslechnout pomocí dožádání cizinky, státní zástupkyně prohlásila, že sama prodloužení vazební lhůty z těchto důvodů nepožadovala a krajský soud prý při svém rozhodování o nutnosti takovýchto výslechů vyslovil pouze domněnku. K námitce stěžovatele, že původně plánované seznámení s výsledky vyšetřování "na 15. 9. 1999" neproběhlo, okresní státní zastupitelství uvedlo, že k tomu nedošlo proto, že toto seznámení odmítl sám stěžovatelův obhájce. Okresní státní zastupitelství konečně dodalo, že usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 1. 2000, č.j. 12 T 668/99-500, byl obviněný Světinský podle §72 odst. 2 trestního řádu propuštěn na svobodu.
Krajské státní zastupitelství se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem, že při rozhodování soudu o prodloužení vazby nedošlo k porušení žádného z ústavních práv, které stěžovatel namítá. Poukázal na to, že v tak závažné trestné činnosti je nutné provedení vyšetřovacích úkonů řádně plánovat a připravovat, takže žádné průtahy v této věci nevznikly. Zejména tedy nelze (roz. orgánům činným v trestním řízení) vytýkat, že po vrácení věci vyšetřovateli dne 8. 10. 1999 byl první úkon proveden až po 3. 11. 1999.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti nezpochybňuje trvání příslušných vazebních důvodů, nýbrž v zásadě směřuje pouze proti skutečnosti, že - podle názoru stěžovatele - doba stanovená zákonem, tedy základní šestiměsíční vazební lhůta, nebyla dodržena, neboť vazební řízení nebylo vedeno "s největším urychlením". Stěžovatel se domnívá, že průtahy v jeho věci byly zbytečné a že se Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, při svém rozhodování neopíral o obsah spisu a o náležitou znalost věci, jestliže ve svém rozhodnutí tvrdí, že zatím byla opatřena pouze mizivá část důkazů, a že bude zřejmě nutné vyslechnout i cizinky, a to pomocí dožádání. Stěžovatel rovněž kritizuje tvrzení krajského soudu, že (stěžovatel) nemá jiný legální zdroj příjmů, než objasňovanou trestnou činností, ze které je důvodně podezírán, neboť údajně ke stížnosti připojil i doklady potvrzující skutečnost, že veškeré podnikatelské aktivity ve vztahu k provozování ubytovacích služeb ukončil.
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování (provedené obecnými soudy), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Podle článku 83 Ústavy ČR základním úkolem Ústavního soudu je totiž ochrana ústavnosti. Ústavní soud tedy v zásadě není oprávněn posuzovat, zda v souzené věci (v době rozhodování okresního soudu a následně krajského soudu) byla opatřena pouze "mizivá" část důkazů, či jaké výslechy bylo či bude nutno ve věci ještě provést, neboť tyto otázky spadají do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení a zejména pak do kompetence obecných soudů. V jejich řešení proto nelze spatřovat stěžovatelem namítanou protiústavnost. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly - výše zmíněné - ústavní vymezení jeho funkcí jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jen toliko výjimečně by měl Ústavní soud právo hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné. [Srovnej např. nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Dále se Ústavní soud soustředil na stěžovatelem zpochybňovanou délku trvání vazební lhůty, zejména na to, zda právě prodloužením základní šestiměsíční vazební lhůty (tzn. do 12. 1. 2000) nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatele zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny a zda nedošlo k protiústavnímu jednání porušujícímu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že - jak se stěžovatel domnívá - nastaly v jeho věci zbytečné průtahy.
Ústavní soud konstatuje, že s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (respektive Evropské komise pro lidská práva) při posuzování " zbytečných průtahů" a tzv. "přiměřenosti doby řízení" je vždy nutno hodnotit konkrétní případ podle okolností věci, a to z hlediska tří kritérií: složitosti záležitosti, způsobu chování stěžovatele, a způsobu chování vnitrostátních orgánů s ohledem na politické a sociální souvislosti; toto hodnocení nemůže být přitom mechanické, nýbrž vždy se musí přihlížet k tomu, co je v řízení pro účastníky "v sázce". Závěr, že nebyla dodržena přiměřená lhůta, dovoluje jedině takové prodlení, jež lze těmto orgánům přičíst (srov. F. Sudre, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Brno, Masarykova univerzita, 1997, str. 179, druhé, upravené a rozšířené vydání).
V této otázce Ústavní soud shledal, že - jak je patrno ze spisového materiálu a z napadených usnesení obecných soudů - ve stěžovatelově věci k neodůvodněným průtahům nedocházelo. V tomto směru se přiklání k argumentaci obecných soudů a důvod ke zpochybnění jejich závěrů ohledně prodloužení vazební lhůty neshledává. Zde odkazuje např. na nález sp. zn. III.ÚS 218/97 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H.Beck, Vydání 1. Praha, 1998, str. 327), podle něhož "... o zbytečné průtahy ve smyslu porušení ústavních zásad spravedlivého procesu (tj. " stanoveného postupu - čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) půjde zpravidla jen tehdy, jestliže tyto průtahy vzniknou špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný funkcionář soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně". Nic takového však v souzené věci nevyšlo najevo. Lze tedy usuzovat, že prodloužením lhůty trvání vazby do 12. 1. 2000 k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nedošlo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu