ECLI:CZ:US:2001:1.US.60.01
sp. zn. I. ÚS 60/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě , o ústavní stížnosti M. S-ové, a V. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2971/99, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23
Cdo 2971/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 6 C 19/92, rozhodl
Okresní soud ve Vyškově ve věci žalobce V. S. proti žalovanému
(obec T.) o uzavření dohody o vydání věci tak, že žalovaný je
povinen se žalobcem uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání věci, konkrétně
dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Důvodem tohoto
rozhodnutí byla skutečnost, že okresní soud shledal naplnění
podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,
podle něhož se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy
v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy
uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Rozsudkem ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 19 Co 95/97, rozhodl
Krajský soud v Brně ve věci navrhovatelů - stěžovatelů (poznámka:
právních nástupců původního žalobce V. S.) proti žalované obci T.
a citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově změnil tak, že
návrh na uzavření předmětné dohody o vydání věci zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že původní
vlastník předmětných nemovitostí (hostince se stavební plochou)
neuzavřel kupní smlouvu dne 23. 12. 1961 v tísni, jelikož již před
jejich prodejem je on a jeho rodina neužívali a ani užívat
nemohli. Původně byly využívány JZD jako skladiště a později byl
sice hostinec prázdný, nicméně se jako provozovna neužíval.
Protože V. S. tehdy vlastnil dům s hostincem v Č., neuvěřil
odvolací soud tvrzení, že chtěl zároveň provozovat hostinskou
činnost v T. a že se předmětných nemovitostí nechtěl zbavit.
Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani podmínka
nápadně nevýhodných podmínek, neboť předmětné nemovitosti sice
byly oceněny na částku 46.293,69 Kč a prodány byly za 35.000 Kč,
"nicméně ani v době převodu žádný právní předpis nezakazoval
prodat nemovitosti i za cenu nižší, než činil oficiální odhad."
Ani z této skutečnosti prý nebylo zřejmé, že se pro
"prodávajícího" jednalo o nápadně nevýhodné podmínky, protože dva
roky předtím V. S. získal do vlastnictví od své manželky druhou
polovinu předmětných nemovitostí za 16.000 Kč, takže "není důvodu
pro závěr, že dva roky nato cenu o 3.000 Kč vyšší by měl považovat
za nepřiměřeně nízkou, zvláště když charakter převáděných
nemovitostí a jejich určení navrhovatele omezovalo v dispozici
s nemovitostí, neboť soukromá osoba by stěží investovala finanční
prostředky do nemovitosti, kterou k určenému účelu soukromě
využívat nemohla".
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem dovolání
stěžovatelů proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně
zamítl.
V jeho odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení §241
odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ("o.s.ř.") lze dovolání
odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutková
podstata vymezující tento dovolací důvod prý obsahuje dvě
podmínky: první splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal
v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo druhá podmínka je
splněna "výhradou", že v hodnocení důkazů je z hlediska jejich
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický
rozpor, případně že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 a 135
o.s.ř. Vždy však musí jít o skutečnosti významné pro následné
právní posouzení věci.
V souzené věci prý však dovolání neobsahuje námitky, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo že soud pominul rozhodné
skutečnosti, které by byly prokázány. Argumentace stěžovatelů,
odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k závěru
o nedostatku tísně při uzavření předmětné kupní smlouvy, směřuje
prý výlučně k hodnocení důkazů - z hlediska jejich pravdivosti
- odvolacím soudem; při tom stěžovatelé vycházejí z odlišných
skutkových závěrů než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů
vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují i své vlastní právní
posouzení. Protože se však odvolací soud při hodnocení důkazů
nedopustil žádného pochybení, "není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (tedy namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, resp. účastníkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiný
závěr apod.)". Hodnocení důkazů odvolacím soudem není samo o sobě
způsobilým dovolacím důvodem, takže požadavku dovolatelů, aby bylo
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění
dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.,
nelze přisvědčit. Proto Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že
v podaném dovolání výslovně uvedli, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci §241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.. To znamená, že stěžovatelé uplatnili dva dovolací důvody,
avšak Nejvyšší soud se zabýval toliko dovolacím důvodem jedním
obsaženým v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.. Stěžovatelé
v ústavní stížnosti rekapitulují obsah svého dovolání a zejména
poukazují na to, že v něm výslovně uvedli, že odvolací soud nevzal
za prokázány tvrzené skutečnosti (výpovědi původního žalobce, jeho
manželky a svědků J. S. a L. Ch.). Stěžovatelé prý v dovolání
upozornili rovněž na to, že odvolací soud doplnil dokazování
dalším výslechem J. S., M. S-ové, M. Ch-ové a V. S. a dalšími
listinnými důkazy; přestože údajně na jedné straně stála pouze
výpověď M. Ch-ové a na straně druhé skutečnosti vyplývající
z ostatních provedených důkazů, odvolací soud této svědkyni uvěřil
a své závěry založil na její výpovědi. Tím prý odvolací soud opět
pominul rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány řadou dalších
důkazů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v předmětném dovolání
upozornili na údajné zjevné nepravdy a vnitřní rozpory ve výpovědi
M. Ch-ové a že odvolací soud vůbec nehodnotil výpovědi V. S., M.
S-ové a J. S., čímž pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Podle tvrzení stěžovatelů není pravdou, že dovolání
neobsahovalo námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly (ani jinak nevyšly za řízení najevo), nebo že soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud prý nedodržel
požadavek vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., jelikož
odůvodnění rozsudku neobsahuje vysvětlení toho, proč soud uvěřil
svědkyni Ch-ové a proč nepřihlédl k důkazům ostatním.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud
ČR napadeným rozsudkem porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36
odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Proto navrhují, aby byl tento rozsudek zrušen.
Stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.
Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, usoudil, že nic
nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší
soud ČR a dále Okresní soud ve Vyškově. Obec T. se svého postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé
v ústavní stížnosti toliko opakují svou argumentaci, uplatněnou
již v dovolacím řízení. Účastník řízení tvrdí, že dovolací důvod
dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nebyl dovoláním ve
skutečnosti uplatněn a výtka, že dovolací soud nevyčerpal celý
předmět dovolání, je proto nedůvodná. Nejvyšší soud netrvá na
ústním jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud ve Vyškově pouze odkázal na odůvodnění rozsudku,
který v této věci vydal a v němž dospěl k závěru, že návrh
právního předchůdce stěžovatelů je důvodný.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle
čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní
moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy
obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu
zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím
nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod
stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu
správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko
tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních
kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního
práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tvrzení, že se
Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nevypořádal úplně s podaným
dovoláním, neboť se vůbec nezabýval dovolacím důvodem podle
ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou
judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí
obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska
stanoveného postupu (čl. 26 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou
ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp.
zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se
uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním
rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem,
zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé" (nález
sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
8, str. 287).
V souzené věci Ústavní soud z dovolání ze dne 8. 11. 1999
zjistil (č.l. 197 a násl.), že stěžovatelé v něm výslovně
uplatnili dva dovolací důvody, upravené v ustanovení §241 odst.
3 písm. c) a písm. d) o.s.ř., ve znění před 1. 1. 2001 (první
důvod: rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, druhý důvod:
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
V obsahu tohoto dovolání podrobně vyložili, v čem spatřovali
existenci obou dovolacích důvodů, když poukázali zejména na celou
řadu svědeckých výpovědí, na listinné důkazy a skutkové okolnosti,
z nichž mělo vyplývat, že jejich právní předchůdce uzavřel
předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek. Stěžovatelé v dovolání dovozují, že rozhodnutí
odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném skutkovém základě.
Z toho prý vyvěrá i nesprávná právní kvalifikace věci, neboť
"odvolací soud vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb. v pojmech omegatíseňomega a omeganápadně nevýhodné podmínkyomega
v rozporu s ustálenou soudní praxí a způsobem, který je nesprávnou
aplikací právního předpisu. Tím je dán dovolací důvod podle
ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.".
Jak však vyplývá z rekapitulační části tohoto nálezu,
Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval
toliko dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř. a nevypořádal se (v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. v tehdy
platném znění) s druhým uplatněným dovolacím důvodem podle písm.
d) citovaného ustanovení. Se zřetelem na obsah dovolání lze stěží
akceptovat vyjádření Nejvyššího soudu, podle něhož dovolací důvod
uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ("rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci") nebyl dovoláním ve
skutečnosti uplatněn. Podle názoru Ústavního soudu totiž druhý
dovolací důvod uplatněn byl, jestliže se stěžovatelé v podaném
dovolání např. zabývali otázkou právního posouzení přiměřenosti
ceny vyplacené za předmětné nemovitosti. Ústavní soud, byť při
svém rozhodování vychází z principu minimalizace zásahů do
rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, za těchto
okolností shledal, že napadený rozsudek porušuje nejen
"jednoduché" právo, nýbrž odporuje - ve smyslu citované judikatury
Ústavního soudu, na kterou v této souvislosti odkazuje - i článku
36 odst. 1 Listiny a ve svých důsledcích i principu rovnosti
účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Proto Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR
zrušil §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro nové
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž se bude moci opětovně
zabývat podaným dovoláním v celém jeho rozsahu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní
soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, jelikož zmíněný článek
nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo (kterého by bylo
možno se domáhat formou ústavní stížnosti), nýbrž - již z důvodu
jeho systematického začlenění - "pouze" organizační princip
činnosti soudů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. 8. 2001