ECLI:CZ:US:2001:1.US.708.2000
sp. zn. I. ÚS 708/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného advokátem Mgr. I. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 46 T 7/99, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 3 To 98/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem shledal stěžovatele (společně s dalšími sedmi obžalovanými) vinným z pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §248 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku nepodmíněně.
Tohoto trestného činu se prý stěžovatel dopustil tím, že od obžalovaného K. B. obdržel kopie pokladních dokladů Státního statku V. P. včetně podpisového vzoru jeho pracovnice J. P., kopie razítka a nevyplněný formulář hromadného převodního příkazu. Tento formulář prý stěžovatel vyplnil, podepsal jménem J. P. a označil razítkem uvedeného podniku, přičemž požadoval převést z účtu státního statku částku ve výši 800.932 Kč na účet, založený spoluobžalovaným V. S. Vyplněný hromadný převodní příkaz poté V. S. podal na poště a K. B. jej po obdržení - jakožto pokladník U. banky - realizoval.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolání stěžovatele (a jeho manželky a matky) proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl. Stěžovatel ve svém odvolání zejména namítal, že se nalézací soud dostatečně nezabýval otázkou jeho trestní odpovědnosti a že za tím účelem měl být vypracován psychiatrický posudek. I pokud by prý výrok o vině byl nepochybný (protože se k spáchání trestného činu sám přiznal), nemůže být správným výrok o trestu a jeho výkonu, jelikož krajský soud prý nezohlednil výrazné polehčující okolnosti, a to zejména jeho pomoc při objasňování trestné činnosti. Tyto odvolací námitky však vrchní soud neakceptoval, jelikož prý stěžovatel v daném případě jednal zcela racionálně a toto jednání vyžadovalo relativně hlubší intelekt. Stěžovatel je osobou středoškolsky vzdělanou a "podle výpovědi slyšených svědků i spoluobžalovaných, jakož i výsledku jeho snažení v rámci páchání trestné činnosti, rozhodně nepůsobil jako osoba, která by nevěděla, co činí, zejména že by byl v dané fázi páchání trestné činnosti nějakým způsobem ovlivněn v důsledku epilepsie, kterou trpí". Uložený trest nelze údajně považovat ani za nepřiměřený, a to i s přihlédnutím k dosud nevykonanému dříve pravomocně uloženému trestu v trvání 3 a půl roku. Výše tohoto, byť nepravomocného, trestu mu byla známa a musel si prý být přinejmenším vědom toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost a že je ohrožen relativně vysokou trestní sazbou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil Vrchní soud v Olomouci jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud totiž neakceptoval jeho odvolací námitku, že soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního stavu, čímž prý oba obecné soudy rozhodovaly bez náležitého objasnění jeho trestní odpovědnosti. Stěžovatel totiž údajně od roku 1985 trpí epilepsií, zdravotní problémy měl i v době spáchání trestného činu a ty prý mohly mít vliv na míru zachování jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen a požádal, aby Ústavní soud ostatním účastníkům řízení uložil povinnost uhradit mu náklady řízení o jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že obecné soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení stěžovatelova duševního stavu, a tím prý rozhodovaly bez náležitého objasnění jeho trestní odpovědnosti.
K této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). V souzené věci však Ústavní soud shledal, že důvod, proč nebyl v případě stěžovatele proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, již v odůvodnění napadených rozsudků oba soudy dostatečně vyložily. Ústavní soud proto dovozuje, že s přihlédnutím ke svému výše uvedenému postavení a ke způsobu a rozsahu přezkumu, které provádí vůči judikativní činnosti soudů obecných, nemůže neprovedení předmětného důkazu nijak zpochybnit spravedlivost procesu jako celku.
Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za velmi přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se tyto soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za těchto okolností Ústavní soud nemohl vyhovět ani žádosti stěžovatele o přiznání nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 zákona o Ústavním soudu, jelikož k přiznání nákladů řízení může přistoupit "v odůvodněných případech podle výsledků řízení" (odst. 4 cit. ustanovení), a nikoliv tedy v případě, kdy ústavní stížnost odmítá jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 3. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu