ECLI:CZ:US:2001:1.US.745.2000
sp. zn. I. ÚS 745/2000
Usnesení
I. ÚS 745/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti D. Staré Město, a. s., zastoupené JUDr. V. H., Csc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 5. 2000, č. j. 79649/00/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 29 Ca 370/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 13. 11. 2000, podané k Ústavnímu soudu 19. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 5. 2000, č. j. 79649/00/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 29 Ca 370/2000. Uvedeným rozhodnutím správce daně zamítl reklamaci stěžovatelky proti rozhodnutí ze dne 11. 1. 2000, č. j. 2819/00/336913/0761, kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí. Krajský soud v Brně řízení o žalobě stěžovatelky v souladu s ust. §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil, neboť shledal, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem.
Stěžovatelka je toho názoru, že zmíněné orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo plynoucí zejména z čl. 11 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím - stručně shrnuto - že správní orgán jako správce daně její přeplatek na dani z přidané hodnoty převedl z úřední povinnosti na úhradu nedoplatků, ačkoli nesplněná daňová povinnost se týkala jiného právního subjektu (Zemědělského družstva D. Staré Město), a ačkoli jí, jako odlišnému právnímu subjektu, která nemovitosti původního daňového dlužníka nabyla do vlastnictví převodem, nebyla daňová povinnost ani vyměřena a o přetrvávajícím daňovém dluhu původního dlužníka nebyla vyrozuměna. Obecnému soudu stěžovatelka posléze vytkla, že řízení o její žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu zastavil s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ v procesním právu a jako takové je ze soudního přezkumu ze zákona vyňato.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ze shromážděných podkladů k dané věci (spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 370/2000, vyjádření příslušných orgánů), a především z obsahu samotné ústavní stížnosti zjistil, že je co do skutkové stránky jakož i ústavněprávní argumentace fakticky shodná s ústavní stížností téže stěžovatelky (liší se pouze napadenými rozhodnutími), která byla zamítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000. S ohledem na totožnou problematiku a skutečnost, že se věc týká stejné stěžovatelky postačí proto odkázat na podrobné zdůvodnění tohoto rozhodnutí, neboť Ústavní soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od závěrů tam uvedených.
Nezbývá proto než zopakovat, že jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000), vyložil, že správce daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán úzkou součinností s daňovými subjekty (§2 odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před novelou) platné znění §13 ozn. zákona, a zejména, že novému majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva správce daně (§73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.) neukládá novému vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní stížnost nedopadají.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v záměru zachovat nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotně-právních vztahů nového subjektu smysl. Pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv.
Co se týče návrhu, podaného spolu s ústavní stížností, na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., ve znění zákona č. 242/1994 Sb., resp. ust. §13b odst. 2, 3 tohoto zákona, ve znění zákona č. 315/1993 Sb. (jak doslovně stěžovatelka uvedla v petitu), nutno zopakovat, že napadené ustanovení bylo změněno zákonem č. 65/2000 Sb., a skutečnost, že se tak stalo až k 1. lednu 2001, je z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodná (což již rovněž Ústavní soud uvedl ve výše citovaném rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 428/2000). I tento návrh proto nezbylo, než posoudit jako zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost i návrh na zrušení uvedeného zákonného ustanovení byly proto odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu