ECLI:CZ:US:2001:1.US.756.2000
sp. zn. I. ÚS 756/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného advokátkou JUDr. H. R., proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. Nt 1013/98, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 6 To 558/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě napadeným usnesením rozhodl o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení "směřujícího" proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 4 T 223/97, tak, že návrh zamítl.
V odůvodnění napadeného usnesení okresní soud především uvedl, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let, neboť se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona tím, že dne 18. 12. 1996 zavinil dopravní nehodu, při níž poškozená E. H. (spolujezdkyně protijedoucího vozidla) utrpěla vážné zranění, kterému později podlehla. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel poukazoval zejména na nový znalecký posudek, vypracovaný ing. I. Ž., dále zpochybnil výši vzniklé škody na vozidle Š Forman, namítal, že poškozená mohla být ve skutečnosti řidičkou a konečně upozornil na chybějící důkaz znaleckým posudkem z oboru lékařství ohledně příčinné souvislosti ve vztahu k úmrtí poškozené v tom směru, zda při její léčbě nebyla lékařským pracovištěm zanedbána "nějaká důležitá povinnost". Stěžovatel rovněž navrhoval provedení důkazu ohledně jeho zranění, výslechy svědků nehody z řad požárníků a zdravotníků, provedení rekonstrukce a poukázal i na údajnou oční vadu řidiče protijedoucího vozidla P. H.
Okresní soud konstatoval, že i z nového znaleckého posudku, vypracovaného ing. Ž., vyplývá, že stěžovatel měl možnost odvrátit střet s protijedoucím vozidlem rychlým dokončením předjížděcího manévru, což prý mohl - s ohledem na technické možnosti svého vozidla - učinit i za situace, kdy předjížděné vozidlo (Š Forman) zrychlilo a že příčiny, proč se po předjetí nezařadil do pravého jízdního pruhu "byly jiné než technické". Navíc je technicky nedoložitelné, proč oba řidiči na nastalou situaci nereagovali, jelikož údajně byli se svými vozidly schopni i bezpečně zastavit. Okresní soud tedy respektoval to, že posudek ing. Ž. představuje důkaz soudu dříve neznámý a že z hlediska jeho obsahu jde o důkaz, který podporuje námitky odsouzeného proti původnímu znaleckému posudku z odvětví silniční dopravy. I po zhodnocení tohoto nového důkazu ve vztahu k dosud provedeným důkazům by prý však ani tento nový znalecký posudek nevedl k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele a ani by "nevyvolal stav", kdy by byl původně uložený trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele či ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Podstatné totiž podle názoru okresního soudu je, že ke střetu vozidel (a to i podle grafické analýzy v novém posudku) došlo v levé polovině vozovky a že to byl stěžovatel, kdo za snížené viditelnosti a s nepříliš výrazným rozdílem rychlostí prováděl předjíždění a poté se včas nezařadil do pravé poloviny vozovky. Ohledně poškozené okresní soud konstatoval, že její smrt byla v příčinné souvislosti s poraněními utrpěnými při dopravní nehodě, což bylo v původním řízení prokázáno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví (soudního lékařství). Další důkazní návrhy stěžovatele shledal soud nadbytečnými, neboť prý již v původním řízení bylo ze svědeckých výpovědí zjištěno, že řidičem protijedoucího vozidla byl J. H. a že poškozená byla vyprošťována z místa spolujezdce. Případná oční vada J. H. je údajně zcela irelevantní, stejně jako námitky týkající se vyčíslení škody na vozidle Š Forman.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu v Opavě zamítl.
V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že okresní soud ve svém rozhodnutí správně označil za podstatné to, že i podle nového znaleckého posudku došlo ke střetu vozidel v levé polovině vozovky a že to byl stěžovatel, který za snížené viditelnosti a s nepříliš výrazným rozdílem rychlosti prováděl předjíždění a poté se včas nezařadil do pravé poloviny vozovky. Rovněž bylo v původním řízení znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví prokázáno, že k úmrtí poškozené došlo v příčinné souvislosti se zraněním, jež při této nehodě utrpěla. Stejně tak v původním řízení bylo dokázáno, že řidičem protijedoucího vozidla byl J. H. a nikoliv poškozená.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud v Ostravě totiž rozhodl v neveřejném jednání (již třetí den po obdržení spisu) a o jednání stěžovatele vůbec nevyrozuměl, byť stěžovatel hodlal provést výslech soudního znalce. Obecné soudy prý dále pochybily tím, že odmítly provést jím navržené důkazy a "bez bližšího důvodu je označily za irelevantní". Stěžovatel prý nebyl ani řádně poučen "ohledně procesních náležitostí souvisejících s podáním stížnosti do zamítnutého návrhu na povolení obnovy řízení", tzn. jakým způsobem bude s jeho stížností naloženo a v jaké lhůtě a zda vůbec ji má odůvodnit. Proto došlo k situaci, že stěžovatel doručil odůvodnění své stížnosti krajskému soudu až poté, "co tento v průběhu jednoho pracovního dne věc nastudoval, vyhodnotil a rozhodnul".
Proto stěžovatel navrhuje napadená usnesení obecných soudů jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů se opírají o výsledky provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že krajský soud rozhodl o stížnosti stěžovatele neveřejně a o svém jednání stěžovatele vůbec nevyrozuměl. K tomu Ústavní soud uvádí, že koncepce stávající právní úpravy trestního řízení vychází z principu, že ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví (§232 trestního řádu) a v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§240 trestního řádu). V souzené věci se proto okresní soud správně řídil ustanovením §286 odst. 1 trestního řádu, podle něhož "o návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání", veřejné jednání dne 22. 9. 2000 nařídil a účastnil se ho jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupkyně (č.l. 27). Protože však pro rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci návrhu na povolení obnovy řízení trestní řád veřejné zasedání nepředepisuje, krajský soud nepochybil, jestliže rozhodl neveřejně. K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo, jelikož - s ohledem na specifika a povahu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení - princip veřejnosti jednání soudu a možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům byl v daném případě dostatečně naplněn již jednáním okresního soudu, mimo jiné i proto, že stěžovatel svoji blanketní stížnost proti usnesení okresního soudu nijak blíže nezdůvodnil, takže krajský soud zjevně - a právem- neviděl důvod pro provádění dalších důkazů.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprovedly všechny navržené důkazy. K této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). V souzené věci však Ústavní soud shledal, že důvod, proč nebyl proveden důkaz výslechem některých svědků a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, již náležitě vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku Okresní soud v Opavě a tyto důvody následně zopakoval i Krajský soud v Ostravě (viz výše). Ústavní soud proto konstatuje, že - s přihlédnutím k jeho výše uvedenému postavení a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných - neprovedení předmětných důkazů nemůže nijak zpochybnit spravedlnost procesu jako celku, neboť důvody, pro které obecné soudy navržené důkazy neprovedly, jsou velmi přesvědčivé.
Stěžovatel konečně brojí proti tomu, že nebyl řádně poučen o procesních náležitostech souvisejících s podáním stížnosti do zamítnutého návrhu na povolení obnovy řízení. Ústavní soud však nemohl přehlédnout skutečnost, že stěžovatel byl v předmětném soudním řízení právně zastoupen a že tedy především jeho právní zástupkyně jej měla náležitým způsobem informovat o jednotlivých procesních aspektech. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu ústně stížnost, a to ihned po skončení veřejného zasedání a po řádném poučení o opravných prostředcích (č.l. 28). Protože v těchto případech trestní řád nestanoví, že stížnost musí být obligatorně zdůvodněna a jelikož stěžovatel ani ústní ani písemnou formou soudu nesdělil, že svoji stížnost hodlá později blíže odůvodnit, nelze považovat za pochybení obecných soudů, že stěžovatele (zastoupeného advokátkou) v tomto směru nepoučil a že krajský soud nevyčkal na písemné odůvodnění stížnosti, když rozhodl více než o měsíc po rozhodnutí okresního soudu (a tedy i po podání stížnosti proti němu). Rovněž tato námitka stěžovatele je tedy zjevně neopodstatněná.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za velmi přesvědčivá a v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu