ECLI:CZ:US:2001:1.US.762.2000
sp. zn. I. ÚS 762/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 5 To 87/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 3 T 18/99, shledal stěžovatele vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Tohoto trestného činu se prý stěžovatel dopustil tím, že způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 8 mil. Kč, když uvedl v omyl Českou spořitelnu, neboť při podpisu blíže specifikovaných smluv neměl v úmyslu splnit své závazky, z nich vyplývající. Dále si prý stěžovatel u firmy E., a.s., nechal poskytnout inzertní služby, ačkoli je neměl v úmyslu (s ohledem na své majetkové poměry) uhradit, a způsobil tak další škodu ve výši nejméně 769.376 Kč a nejméně 350.000 Kč.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2 a 5 trestního zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Této trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že s Českou spořitelnou uzavřel celkem čtyři úvěrové smlouvy, na jejichž základě mu byla vyplacena vždy částka 2 mil. Kč, ačkoliv již při podpisu těchto smluv neměl v úmyslu závazky z nich vyplývající splnit. Dále si prý stěžovatel u firmy E., a.s., nechal realizovat inzertní služby, ačkoliv neměl v úmyslu je s ohledem na své majetkové poměry uhradit, a způsobil tak této firmě škodu ve výši nejméně 769.365 Kč a nejméně 350.000 Kč.
V odůvodnění rozsudku vrchní soud především uvedl, že Městský soud v Praze provedl všechny dostupné důkazy a na jejich základě dospěl ke správným právním závěrům, přičemž se dopustil toliko několika dílčích nepřesností (např. početní chyby při vyčíslení škody firmy E.). Odvolací námitky stěžovatele prý toliko opakovaly a rozváděly jím dosud uplatněnou obhajobu a vypořádal se s nimi již Městský soud v Praze. Odvolací soud neshledal důvodnými ani návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví (psychiatrie) a výslechem svědků V., F. a D. Orgány činné v trestním řízení totiž postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nutném pro jejich rozhodnutí. Soud je oprávněn posoudit, zda a nakolik je potřeba dokazování doplnit a nemusí proto vyhovět každému dalšímu důkaznímu návrhu. Městský soud prý správně vycházel i z toho, že vina stěžovatele byla prokázána na základě listinných důkazů předložených Českou spořitelnou a výpovědí svědků JUDr. L., M. M., JUDr. M. P., JUDr. L. D. a M. K., jež konfrontoval s postavením a aktivitami stěžovatelových firem. Z vyhodnocených důkazů údajně vyplýval přesvědčivý závěr, že stěžovatel již při podpisu smluv jednal tak, že závazky z nich vyplývající neměl v úmyslu splnit a že se nejednalo toliko o neschopnost dostát v dobré víře sjednanému smluvnímu závazku. Městský soud prý rovněž správně akcentoval nereálnou možnost firem stěžovatele splnit závazek převzatý z úvěrových smluv. Rovněž správný byl údajně i závěr městského soudu ohledně trestné činnosti spáchané vůči firmě E., jelikož stěžovatel byl usvědčen výpověďmi svědků ing. Z. P., J. L. a předmětnými fakturami. Ani v tomto případě proto nebylo možno dovozovat pouze na neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Stěžovatel podrobně popisuje, že v souvislosti se svými podnikatelskými aktivitami v oblasti filmu obdržel od České spořitelny dva úvěry ve výši 2 mil. Kč. Třetí úvěr na stejnou částku prý obdržel za účelem provozování agenturní a zprostředkovatelské činnosti v oblasti reklamy a provozování restauračních služeb bez ubytování a konečně čtvrtý úvěr ve výši 2 mil. byl čerpán na reklamní kampaň. Stěžovatel tvrdí, že došlo k druhotné platební neschopnosti a proto nebyl schopen platit své závazky. Navíc vůči jeho osobě a firmám vystupovali různí vymahači pohledávek. Stěžovatel se domnívá, že v provedených důkazech není opory pro závěr, že neměl v úmyslu úvěry a pohledávky neuhradit. Stěžovatel totiž podepsal plné uznání svých závazků a žádnou ze společností nezrušil ani nepřevedl na třetí osobu, aby se tak svému závazku vyhnul. Úvěry sice byly adresovány na různé obchodní společnosti stěžovatele, nicméně tyto úvěry prý nabídla sama Česká spořitelna a důvodem tohoto jednání bylo pouze to, že tyto společnosti měly odlišné předměty činnosti. Stěžovatel se dále podrobně vyjadřuje k čerpání jednotlivých úvěrů a k údajným nepřesnostem v obou citovaných rozsudcích (např. ohledně částky potřebné k natáčení filmu atp.). Především namítá, že obecné soudy neprovedly výslech klíčových svědků ing. V., ing. F., D. H., nepokusily se objasnit okolnosti financování reklamní kampaně firmy H. G. A. a nezabývaly se ani okolnostmi, za nichž byl stěžovatel připraven o veškerý majetek. Rozbor úvěrových obchodů provedených Českou spořitelnou je prý neobjektivní, neboť vychází toliko z osobního hodnocení svědka L. Uvedené námitky prý stěžovatel uplatnil již v rámci podaného odvolání, nicméně vrchní soud tyto námitky neakceptoval a dospěl k závěru, že v řízení před městským soudem nedošlo k podstatným vadám, jež by mohly mít vliv na řádné objasnění věci. Za dané důkazní situace prý nebyl prokázán stěžovatelův úmysl již od počátku neuhradit své smluvní závazky vůči věřitelům.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jako protiústavní zrušen.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak v tom, že z provedených důkazů prý nevyplývá přesvědčivý závěr svědčící o vině stěžovatele (zejména že stěžovatel neměl v úmyslu předmětné závazky uhradit), jednak v tom, že provedené dokazování bylo v některých směrech neobjektivní a neúplné, jednak v tom, že obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy a nezjistily tak úplný skutkový stav.
K první námitce Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve skutečnosti brojí toliko proti způsobu provedeného dokazování a proti jeho vyhodnocení. Protože - jak již bylo uvedeno - Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a nepřísluší mu proto zásadně přehodnocovat provedené dokazování a protože v daném případě považuje závěry obecných soudů z ústavně právního hlediska za přesvědčivé, nezbylo mu než konstatovat, že tato část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná, neboť v daném případě se zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
K druhé uvedené námitce, tzn. k tvrzenému opomenutí provedení některých navržených důkazů, Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). V souzené věci však Ústavní soud shledal, že Městský soud v Praze v odůvodnění citovaného rozsudku řádně odůvodnil, z jakých důvodů považoval výslech svědka ing. V. za nadbytečný (č.l. 746) a že výslech D. H. nebyl možný, protože Policie ČR nedokázala zjistit jeho pobyt. Výslech ing. F. stěžovatel u Městského soudu v Praze v rámci možnosti podat návrhy na provedení důkazů u hlavního líčení nenavrhl (č.l. 694) a městský soud tedy nepochybil, když jej neprovedl. Ústavní soud proto konstatuje, že s přihlédnutím ke svému výše uvedenému postavení a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných (a za situace, kdy jak Městský soud v Praze tak i Vrchní soud v Praze /s. 7/ neprovedení předmětných důkazů řádně zdůvodnily), nemůže tato skutečnost nijak zpochybnit, že proces jako celek byl v souzené věci spravedlivý.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud považuje napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze za ústavně konformní a přesvědčivý. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu