ECLI:CZ:US:2001:1.US.9.01
sp. zn. I. ÚS 9/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti ml. J. B., zastoupeného zákonným zástupcem J. B., právně zastoupeného advokátem JUDr. V. P.. proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 3 T 427/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce v záhlaví označeným rozsudkem zprostil obžalovaného L. K. obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona a z trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že fyzicky napadl stěžovatele (poškozeného), udeřil jej do obličeje a způsobil mu zlomeninu krčku dolní čelisti.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že podle provedeného dokazování obžalovaný K. pouze odvracel trvající útok ze strany stěžovatele ve smyslu ustanovení §13 trestního zákona o nutné obraně, a to přiměřeným způsobem, takže čin, jehož se obžalovaný dopustil, není podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu s použitím §13 trestního zákona trestným činem.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Nymburce stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž zejména uvedl, že odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho protiústavnost spatřuje především v tom, že ke zproštění obžaloby L. K. z důvodu nutné obrany nemělo dojít, jelikož "zjištěný skutkový stav věci k takovémuto postupu rozhodující soud neopravňoval". Stěžovatel upozorňuje na údajné nesrovnalosti v jednotlivých svědeckých výpovědích, na absenci konfrontace mezi stěžovatelem a L. K. a na skutečnost, že nebyl proveden vyšetřovací pokus. Stěžovatel se proto domnívá, že provedené dokazování nebylo úplné, že se okresní soud vůbec nezabýval žalovaným trestným činem výtržnictví. Proto navrhl, aby byl napadený rozsudek jako protiústavní zrušen.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel vystupoval v předmětném trestním řízení v postavení poškozeného. K postavení poškozeného v českém trestním řízení Ústavní soud uvádí, že určující je zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc, trestní stíhání některých taxativně uvedených skutkových podstat trestných činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§163a trestního řádu).
Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, 1. vyd., C.H. Beck, 1995, str. 171 a 173), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.
Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti veřejného práva. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv. veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného, jak již bylo uvedeno). Podle čl. 80 Ústavy ČR zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem. Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto "monopolním právem" disponuje pouze stát.
Z ústavně právního hlediska Ústavní soud konstatuje, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálně evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291, 293).
Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž brojí proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Nymburku, kterým byl obžalovaný L. K. zproštěn obžaloby, v podstatě toliko zpochybňuje provedené dokazování a jeho výsledky, a to za situace, kdy neexistuje ústavně zaručené subjektivní veřejné právo poškozeného na trestní stíhání a odsouzení jiné osoby a kdy postavení poškozeného v úpravě trestního řízení procesního je koncipováno výše uvedeným způsobem, je zřejmé, že ústavní stížnosti vyhovět nelze.
Ústavní soud současně - v této souvislosti - připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani nadřízen.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitky stěžovatele svojí podstatou spadají spíše do oblasti jiného procesního institutu než je ústavní stížnost, a to do stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 a násl. trestního řádu, k jejímuž podání mohl stěžovatel ministru spravedlnosti v zákonem stanovené lhůtě dát příslušný podnět.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh, který byl Ústavní soud nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 1. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu