ECLI:CZ:US:2001:1.US.90.2000
sp. zn. I. ÚS 90/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. T. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 6 To 516/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
1) V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil (v části výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví a dále ve výroku o trestu) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl stěžovatel uznán vinným, že spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 4 let, a k trestu zákazu činnosti, spočívající mu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 7 let. O vině trestným činem ublížení na zdraví a o trestu pak městský soud znovu rozhodl tak, že stěžovatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a odsuzuje se za tento trestný čin a trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu čtyř let. Dále Městský soud v Praze uložil stěžovateli trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let.
2) Dle výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatel dopustil trestného činu takto:
dne 20. 4. 1998 v 16.35 hod. řídil vlastní osobní automobil tov. zn. Opel Omega, v Praze 5 ulicí K. ve směru do centra města; v prostoru pod mostem Závodu míru předjel stejným směrem jedoucí osobní automobil tov. zn. VAZ 2101, řízený L. Č., kterému po předjetí bezdůvodným, úmyslným a opakovaným brzděním způsobil to, že vozidlo narazilo do zadní části vozidla obžalovaného a posléze vybočilo vlevo do protisměrné části vozovky, kde se čelně střetlo s protijedoucím osobním automobilem tov. zn. Škoda 120, řízeným V.K. Tím způsobil dopravní nehodu, při které řidička posledně uvedeného vozidla utrpěla mnohočetné zlomeniny obou dolních končetin, zlomeninu pánve, zlomeninu pátého bederního obratle a další zranění s celkovou dobou léčení v trvání 1 roku, H.Č. utrpěla zlomeninu 10. žebra vlevo s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů a řidič L. Č. utrpěl lehké zranění nedosahující intenzity ublížení na zdraví. Tím z nedbalosti jinému způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona. Trestného činu se dopustil obžalovaný i tím, že "téhož dne a na stejném místě po dopravní nehodě (na které měl účast) pokračoval v jízdě svým osobním automobilem, ačkoliv mu muselo být známo, že měl účast na dopravní nehodě, z místa nehody ujel, aniž by se přesvědčil o následcích dopravní nehody a poskytl zraněným potřebnou pomoc".
Podle odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo blíže zjištěno, že stěžovatel řídil vlastní osobní automobil ulicí K. ve směru do centra města. V místě, kde přes vozovku vede most Závodu míru, se v protisměru otáčelo vozidlo řízené L. Č., kterému se nepodařilo otočit napoprvé, v důsledku čehož musel stěžovatel snížit rychlost svého automobilu a vozidlo řízené L. Č. předjet. Stěžovatele to rozladilo natolik, že po té, co se zařadil před vozidlo L. Č., opakovaně brzdil. Brzdění stěžovatele bylo natolik nenadálé, že L. Č. nestačil zareagovat a narazil přední částí svého automobilu do zadní části vozidla obžalovaného. Tato situace se opakovala, když tentokrát přejel L.Č. po střetu s vozidlem stěžovatele do protisměru, kde se silně srazil s protijedoucím automobilem Škoda 120, které řídila poškozená V. K. Oba automobily byly totálně zničeny, poškozená V. K. utrpěla závažná zranění a H. Č. s L. Č. a jejich nezletilým synem pak zranění lehčí. Ačkoliv k nehodě došlo v souběžném jízdním pruhu, těsně za zadní částí vozidla stěžovatele, ten na místě nezastavil a z místa nehody ujel, aniž by se zajímal o následky dopravní nehody, poskytl či přivolal poškozeným pomoc. Současně Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že stěžovatel vinu na dopravní nehodě popírá, neboť prý nedošlo ke kontaktu mezi vozidly, i když opakovaně "ťuknul" o brzdový pedál. Prý to byl naopak L. Č.a, který jej dojel a nalepil se na něho. Proto zpomalil, aby mezi oběma vozidly vznikla větší mezera. Když zpomaloval, ucítil, jak do něj vozidlo VAZ strčilo. Po té jeho řidič přejel do protisměru a došlo k nehodě. Na místě nehody nezastavil, protože byl přesvědčen, že se ho to netýká. Tato tvrzení stěžovatele (obžalovaného) však vyvracejí výpovědi svědků J. V. a M. S., stejně jako výpovědi poškozených H. Č. a L. Č., kteří popisují způsob jízdy stěžovatele jako nebezpečný, jednoznačně úmyslně ohrožující řidiče vozidla VAZ L. Č., který vyvolal jeho reakci, při níž přejel do protisměru a střetl se s protijedoucím vozidlem. Tyto výpovědi pak jsou zcela v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, které byly na základě pokynu Městského soudu v Praze doplněny opětovným výslechem znalce z oboru silniční dopravy zaměřeným na objasnění podílu poškozeného L. Č. na vzniku dopravní nehody, zejména na zkoumání otázky, zda týž neporušil vyhlášku č. 99/89 Sb. tím, že nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem stěžovatele, a zda ke vzniku nehody nedošlo v důsledku jeho pokusu o předjetí stěžovatele.
Obvodní soud pro Prahu 2 se dále v odůvodnění rozsudku opřel o výpověď znalce, podle níž se bezpečnou vzdáleností rozumí dráha, kterou ujede vozidlo při dané rychlosti jízdy za délku reakční doby, jež se v daném případě pohybovala v rozmezí 0,4 až 1,55 sekund. Přestože dodržení bezpečné vzdálenosti je povinností vzadu jedoucího řidiče, bylo nutné zabývat se tím, zda L. Č. tuto povinnost vůbec splnit mohl. K tomu jednak sám stěžovatel uvedl, že snížil rychlost své jízdy, a dále svědci V. a S., kteří cestovali v autě za ním, prohlásili, že vozidlo stěžovatele se po předjetí zařadilo těsně před vozidlem L. Č. a dvakrát náhle zabrzdilo. Byl to tedy stěžovatel, kdo zkrátil vzdálenost mezi vozidly na nebezpečnou mezeru, přestože měl jako předjíždějící povinnost zařadit se před vozidlo v bezpečné vzdálenosti. Proto soud uzavřel, že tím, kdo nedodržel ust. §17 odst. 1 vyhlášky č. 99/89 Sb., o bezpečné vzdálenosti mezi automobily, byl stěžovatel.
Při zkoumání příčiny dopravní nehody v důsledku možného předjíždění vozidla stěžovatele L. Č. pak znalec uvedl, že podle brzdných stop jmenovaný v době předjíždění brzdil a tyto stopy směřovaly šikmo v úhlu 15 stupňů do protisměru. Proto předjížděcí manévr vyloučil. Také o vyjetí vozidla L. Č. do protisměru kvůli jeho rozkmitání nebo z důvodu jiné technické příčiny nic nesvědčí. Výslech znalce proto jen utvrdil soud v jeho přesvědčení, že důvodem přejetí do protisměru byla podvědomá instinktivní reakce L. Č. na ohrožení plynoucí z jednání stěžovatele. Rozhodující pro posouzení případu jsou výpovědi obou nezávislých svědků J. V. a M. S., kteří pozorovali na vlastní oči nehodu i její vznik, a podle nichž nehodu jednoznačně zapříčinil stěžovatel, který svým jednáním v rozporu s pravidly silničního provozu ohrozil řidiče jedoucího za ním a donutil ho reagovat.
Na základě provedeného dokazování dospěl Obvodní soud k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a těžkou újmou na zdraví V.K. a H. Č., neboť k jejich zranění, které sice přímo způsobila srážka s vozidlem řízeným L. Č., došlo právě jednáním stěžovatele (jež vyvolalo reakci jmenovaného L. Č.), a proto způsobilo následky dopravní nehody, které by bez jeho jednání nenastaly. K nehodě dále došlo v bezprostřední blízkosti vozidla stěžovatele, který na místě nezastavil a odjel, aniž by se zajímal o zdravotní stav poškozených, a aniž by se snažil jim poskytnout pomoc nebo ji alespoň přivolal. Trest pak byl uložen stěžovateli jako trest úhrnný podle trestní sazby přísnějšího trestného činu s ohledem na jeho vysoký stupeň nebezpečnosti, účel trestu, avšak s přihlédnutím k tomu, že se jedná o první konflikt stěžovatele s trestním zákonem.
3) Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že odvolací soud v této věci již jednou rozhodoval usnesením ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 6 To 93/99, kterým dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Konstatoval, že při novém projednání věci soud I. stupně plně respektoval jeho pokyny. Odvolání stěžovatele shledal nedůvodným a prohlásil, že stěžovatel je usvědčován všemi provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků Č., V. a S. Jestliže stěžovatel navrhl provedení vyšetřovacího pokusu k objasnění vzniku dopravní nehody a průběhu nehodového děje, pak se takový návrh jeví - vzhledem ke známým skutečnostem, zjištěným podle brzdných stop, vylučujícím možnost předjížděcího manévru ze strany L. Č. - jako nadbytečný. Také v ostatním se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry a s argumentací soudu I. stupně. O skutku stěžovatele znovu rozhodl jen proto, že se soud I. stupně dopustil písařské chyby, když v popisu skutku chybně uvedl datum jeho spáchání a také uvedl nesprávně jméno poškozené V. K. Výrok o trestu považoval městský soud za přiměřený, neboť vzhledem k okolnostem měl prý soud I. stupně uložit stěžovateli trest nepodmíněný.
4) Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména tvrdí, že v jeho trestní věci byl opomenut zásadní navržený důkaz (vyšetřovací pokus). Současně poukazuje i na to, že po té, co došlo ke změně důkazní situace zjištěním, že k předjetí L. Č. nedošlo v místě, které uváděl v přípravném řízení, spokojil se soud s ohledáním místa provedeným toliko soudním znalcem, přičemž takový postup je nepřípustný (viz č. 42/88 - II Sb. soudních rozhodnutí v trestních věcech). Tím prý bylo obecnými soudy porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
Stěžovatel dále poukazuje na spornou otázku, zda poškozený L. Č. vjel do protisměru v důsledku deliktního jednání stěžovatele, či zda se jednalo o jeho předjížděcí manévr. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že se o předjížděcí manévr Č. nemohlo jednat, neboť by v takovém případě nemohly brzdné stoupy zasahovat již do pravého jízdního pruhu. Argumentují též úhlem brzdných stop s tím, že vysoký úhel neodpovídá předjížděcímu manévru. Stěžovatel poznamenává, že podle znalce není vyloučeno, aby takového úhlu bylo dosaženo při razantním způsobu předjíždění. Proto také navrhl provedení důkazu vyšetřovacím pokusem, neboť závěr soudu by byl správný pouze za předpokladu, že by se místo dopravní nehody nacházelo na rovném úseku vozovky, protože pak by bylo nepravděpodobné, že by řidič hodlající předjíždět začal uskutečňovat svůj záměr v pravé části vozovky, kde nemá možnost výhledu do protisměru. V daném případě se však místo dopravní nehody nachází v oblouku levotočivé zatáčky, a proto by bylo možné zjistit, že vzhledem k zakřivení osy vozovky je dostatečný výhled do protisměru z pravého jízdního pruhu a naopak z levého jízdního pruhu je nedostatečný. To prý vysvětluje, proč L. Č. začal předjíždět v pravém pruhu. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že obecné soudy uvěřily poškozenému L.u Č., ačkoliv byl přistižen při lži ohledně místa, kde byl předjet stěžovatelem, neboť i svědci V. a P. prohlásili, že k předjetí došlo dále od místa dopravní nehody než uvedl Č. Dovolává se i toho, že obecné soudy nevěnovaly dostatek pozornosti srovnání verze stěžovatele a verze L. Č., jemuž byl v minulosti odebrán řidičský průkaz pro jeho psychické problémy. Stěžovatel se konečně domnívá, že právě navržený a neprovedený vyšetřovací pokus ohledně výhledových poměrů v místě dopravní nehody by byl způsobilý vyvrátit závěr obecných soudů o vyloučení předjížděcího manévru ze strany poškozeného L. Č.
Stěžovatel v závěru namítá, že v jeho trestní věci nebyla obecnými soudy respektována zásada presumpce neviny a zejména zásada objektivní pravdy, když bylo jednáno v rozporu s ustanovením §2 odst. 2,5 tr. řádu. Proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
5) K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze, a dále vedlejší účastníci - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 a Městské státní zastupitelství v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatelova vina byla zákonnými důkazy bez vší pochybnosti prokázána, a že soud I. stupně všechny potřebné a dostupné důkazy také provedl. Návrh na doplnění dokazování v závěru hlavního líčení ani stěžovatel ani jeho obhájce neučinili. Co se týče návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, ten nebyl v hlavním líčení před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně vůbec předložen, přestože strany - jak již bylo uvedeno - měly v závěru možnost uplatnit návrhy na doplnění dokazování. Tento důkazní návrh, přednesený až u veřejného zasedání před soudem II. stupně, lze hodnotit jako účelový, neboť jej stěžovatel předložil v odvolacím řízení s vědomím, že těžiště dokazování v trestním řízení leží před soudy I. stupně. Obvodní soud pro Prahu 2 je přesvědčen, že i hodnocení důkazů ve věci bylo zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu, což stěžovatel nemůže obcházet tím, že se domáhá nového hodnocení důkazů orgánem, který stojí vně soustavy obecných soudů.
K námitce stěžovatele o zavinění nehody poškozeným L.. Č. z důvodu jeho problémů psychického rázu Obvodní soud pro Prahu 2 považuje za důležité zdůraznit, že stěžovatel byl odsouzen za to, že ohrozil úmyslným a hrubým způsobem život a zdraví L. Č. a jeho rodiny, včetně dvou dětí, jenom proto, že nebyl spokojen se způsobem jeho jízdy. Po srážce dvou vozidel, která byla velmi destruktivní, navíc bez zájmu z místa nehody odjel. O tom svědčí výpověď několika přímých svědků, kteří jízdu L. Č. popsali jako jízdu v souladu s dopravními předpisy, zatímco jízdu stěžovatele jako jízdu v hrubém rozporu s nimi. Pokud jde o L. Č., soudkyně uvádí, že týž sice spontánně prohlásil, že v době vojenské služby před 10 lety přišel pro psychické problémy o řidičský průkaz, ale ten opět nabyl v roce 1996 a byl shledán zdravotně způsobilým k řízení motorových vozidel.
S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem Obvodní soud pro Prahu 2 souhlasí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného rozsudku a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 k ústavní stížnosti uvedlo, že napadený rozsudek považuje za zcela správný a zákonný, a že se ve smyslu ust. §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka.
Městské státní zastupitelství v Praze rovněž prohlásilo, že rozsudek soudů I. a II. stupně pokládá za správný, a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
6) Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním důkazů provedených obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257 atd.).
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že soudy opomenuly jím navržený důkaz (vyšetřovací pokus), který by byl mohl vyvrátit jejich závěr, že příčinou toho, že poškozený L. Č. vybočil ze svého jízdního pruhu do protisměru, byl stěžovatelův předjížděcí manévr, a že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou v trestních věcech (viz rozsudek NS ČSR publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí pod č. 42/88 - II Sb.), jestliže při dokazování vyšly také z ohledání místa provedeného pouze soudním znalcem.
Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy vycházejí z nedostatečného posouzení dvou rozdílných verzí skutku (předkládaných stěžovatelem a poškozeným L. Č.) a tvrdí, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, neboť je z průběhu a výsledků řízení patrná tendence přizpůsobovat zavinění stěžovatele okamžité důkazní situaci (viz obsah sdělení obvinění, znalecký posudek, odůvodnění obžaloby, rozsudky obecných soudů).
Stěžovatel konečně namítl, že soudy uvěřily výpovědi L. Č., ačkoliv byl přistižen při vědomé lži ohledně místa předjetí a nemohl být věrohodným svědkem i proto, že se jednak rozhodovalo o vině mezi ním a stěžovatelem, a jednak mu byl dříve odebrán řidičský průkaz kvůli psychickým problémům.
Ústavní soud zaujímá k námitkám stěžovatele toto stanovisko.
Pokud jde o první námitku stěžovatele, že soud opomenul důkaz důležitý pro náležité zjištění skutkového stavu (vyšetřovací pokus), Ústavní soud jí nepřisvědčuje, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Městský soud v Praze dostatečně odůvodnil, proč tomuto návrhu nevyhověl. K tomu Ústavní soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 61/94 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 3, č. 10, str. 51 a další, C.H. BECK) z níž vyplývá, že soud není povinen provést každý navržený důkaz, je však povinen jeho neprovedení řádně odůvodnit. To se v souzené věci také stalo.
Nelze rovněž souhlasit s výtkou stěžovatele, že se soud spokojil s ohledáním místa činu toliko soudním znalcem, což je dle jeho názoru nepřípustné a v rozporu s judikaturou. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelem uváděná judikatura (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23.11.1987, sp.zn. 5 Tz 14/87, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí v trestních věcech pod č. 42/88 - II. Sb.) se týká provedení samostatného vyšetřovacího úkonu ohledání místa, na základě kterého byl vyhotoven znalecký posudek ke zjištění výhledových poměrů v místě dopravní nehody. O takový případ se však v souzené věci nejedná. Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 186/98, že v řízení byl sice použit jako důkaz rovněž znalecký posudek Ing. V. H., avšak s tím rozdílem, že jeho odborné závěry vycházely z plánků zpracovaných při ohledání místa nehody Policií ČR, tedy orgánem činným v trestním řízení. Jestliže tedy při výslechu, např. při hlavním líčení dne 14. 6. 1999, znalec uvedl, že si sám odměřil vzdálenost "od mostu do místa, kde začalo vozidlo vybočovat do protisměru", a na základě toho konstatoval, že naměřená vzdálenost odpovídá plánku ve spisu, pak se jedná - jak již bylo uvedeno - o ověření si správnosti údajů, ze kterých znalecký posudek vychází a které orgán činný v trestním řízení pořídil.
Ani poslední námitka stěžovatele, týkající se nevěrohodnosti L. Č., nemůže obstát. Závěr, že příčinou srážky vozidla jmenovaného s protijedoucím vozidlem bylo jednání stěžovatele, přijaly soudy s důrazem na obsah výpovědí jiných přímých svědků, konkrétně J. V. a M. S. Podle obsahu spisu nelze obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu či porušení ust. §2 odst. 2 a 5 tr. řádu vytýkat. Jestliže pak soudy na jeho základě dovodily, že stěžovatel porušil pravidla silničního provozu, zavinil tak střet dvou osobních automobilů, při kterém došlo ke zranění osob, a z místa nehody ujel, lze usuzovat, že hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje v dané věci takové vady, pro které by byly jejich právní závěry v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl tzv. "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné.
Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší.
Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, jehož se dovolává, ani k porušení jeho jiného základního práva, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu