ECLI:CZ:US:2001:2.US.102.2000
sp. zn. II. ÚS 102/2000
Usnesení
II. ÚS 102/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999, č.j. 13 Co 402/99-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2000, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne a doručena ústavnímu soudu dne následujícího, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999, č.j. 13 Co 402/9956, nebot' má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo podle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (publ. pod č. 120/1976 Sb.).
Z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ústavní soud zjistil, že jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 1999, č.j. 15 C 10/98-34, kterým byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost do tří dnů vyklidit byt a vyklizený odevzdat žalobcům - Ing. Z. P., I. K., V. L., M. A. a V. V., jakožto podílovým spoluvlastníkům níže citovaného domu - byt o velikosti 1 + 1 IV. kategorie,
II. ÚS 102/2000
situovaný ve III. podlaží domu čp. 216 v Praze 1, L. ulice č. 1, jenž byl stěžovateli poskytnut na základě sdělení OBH ONV v Praze 1 ze dne 29. 1. 1990, č.j. OBH/Třís.4/90, jako přístřeší na dobu, než bude jeho situace vyřešena jiným zákonným způsobem. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatel užívá byt bez právního důvodu, nebot' měl dostatek finančních prostředků na to, aby vyřešil svou bytovou situaci jiným způsobem, a přesto tak neučinil, ačkoli mu bylo známo, že byt mu byl přidělen jako přístřeší na omezenou dobu. Pokud se ani nepokusil získat byt, nelze jeho chování přičítat k tíži vlastníkům domu a omezovat jejich vlastnická práva.
Proti předmětnému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo odvolacím soudem shledáno nedůvodným, když tento soud dospěl k závěru, že otázka neoprávněnosti užívání bytu ze strany stěžovatele byla správně posouzena v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 188/96, v němž dohoda u užívání bytu uzavřená mezi Bytovým podnikem Prahy 1 a stěžovatelem byla seznána absolutně neplatnou, protože sdělení OBH ONV v Praze 1 ze dne 29. 1. 1990, jímž bylo žalovanému poskytnuto přístřeší, není rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 občanského zákoníku před novelou a stěžovateli tak nevzniklo právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu; přístřeší poskytnuté podle §53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nemá povahu předmětu, na který lze uzavřít nájemní smlouvu, neboť se jedná o provizorní ubytování do doby, než si občan vyřeší bytovou situaci jiným způsobem. V souvislosti s tím poukázal odvolací soud na skutečnost, že stěžovatel bydlel do roku 1990 se svou matkou, jíž byl za rekonstruovaný byt přidělen byt náhradní a stěžovateli bylo poskytnuto přístřeší na dobu nutnou k obstarání bytu proto, že již nechtěl se svou matkou dále bydlet.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také uvedl, že uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl dovoláním. To však bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením č.j. 20 Cdo 1003/2000-76, odmítnuto. Z uvedeného rozhodnutí ústavní soud zjistil,
že dovolací soud řešil otázku přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. F., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, když k právním otázkám, které stěžovatel v dovolání předestřel, uvedl, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu, jinak byla taková dohoda
II. ÚS 102/2000
neplatná. Za rozhodnutí o přidělení bytu je třeba považovat takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání, nikoli tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen do užívání jako přístřeší do doby, než si občan opatří řádné ubytování. Dohoda o užívání bytu ze dne 11. 3. 1991 byla mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalobců uzavřena na základě sdělení odboru bytového hospodářství ObNV v Praze 1 ze dne 29. 1. 1990, kterým bylo žalovanému poskytnuto přístřeší do doby vyřešení jeho bytové situace. Z výše uvedeného dovolací soud dovodil, že uvedená dohoda nemohla založit právo osobního užívání bytu ve smyslu §154 a §155 občanského zákoníku před novelou; pokud nevzniklo stěžovateli právo osobního užívání, nemohlo dojít k jeho transformaci na právo nájmu bytu dle §871 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které, pokud jde o právní názor stěžovatele ohledně platnosti rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, resp. vzniku nájemního vztahu k němu, odkazuje na odůvodnění svého odvolání ze dne 22. 7. 1999, příp. dovolání ze dne 17. 1. 2000. Dále uvádí, že svou stížnost opírá o čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kterou je Česká republika podle čl. 10 Ústavy ČR vázána. Předmětný byt byl totiž stěžovateli poskytnut na základě shora citovaného sdělení OBH ONV v Praze 1 jako přístřeší v době, kdy právo na bydlení nebylo žádným majetkovým, ale jen občanským a sociálním nárokem, přičemž stěžovatel se do tohoto bytu vystěhoval jako do poskytnuté bytové náhrady, a proto nemůže nést následky vyplývající z pochybení státního orgánu. Kromě toho užíval byt v dobré víře, stejně tak se domnívali spolumajitelé domu (vedlejší účastníci), že stěžovatel byt užívá jako řádný nájemce. Stěžovatel dále poukazuje, že tito vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky mnoha nemovitostí, a tak jim nevyklizením jednoho bytu nemůže být způsobena vážnější újma. Na vedlejších účastnících lze spravedlivě požadovat, aby vyklizení bytu bylo podmíněno poskytnutím přiměřené bytové náhrady. S ohledem na skutečnost, že při právním hodnocení věci z pohledu jednoduchého práva nebyl v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR aplikován čl. 11 citované mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, stěžovatel navrhl, aby ústavní soud napadené
rozhodnutí zrušil.
II. ÚS 102/2000
II. ÚS 10212000
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byty-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle či. 10 Ústavy ČR. Pokud stěžovatel nepřímo (tj. prostřednictvím odkazu na odůvodnění odvolání či dovolání) poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, je třeba poukázat na to, že ne každá eventuelně nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení úS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem až v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Po posouzení věci stěžovatele z výše uvedeného hlediska ústavní soud
konstatuje, že právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti, přičemž se ústavní soud zcela ztotožňuje s těmito názory vyslovenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí (příp. i v rozhodnutí o dovolání), a tak na tyto nelze než odkázat.
Ústavní soud se následně zabýval námitkou stěžovatele, že obecné soudy v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR neaplikovaly na daný případ Mezinárodní pakt o
II. ÚS 10212000
II. ÚS 102/2000
hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), v němž se v čl. 11 odst. 1 uvádí, že smluvní strany uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek, přičemž smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu. Citované ustanovení je třeba posuzovat v souvislosti s čl. 2 odst. 1 Paktu, podle něhož je každý stát, který je smluvní stranou, se zavazuje podniknout při maximálním využití svých zdrojů samostatně, i prostřednictvím mezinárodní součinnosti a spolupráce kroky hospodářské a technické k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu, a to všemi vhodnými prostředky, včetně přijetí zákonodárných opatření.
Jistě není sporu o tom, že obsah práv na přiměřenou životní úroveň se mění v závislosti na historickém, sociálním a ekonomickém vývoji, a to jak globálním, tak i vývoji té které země. Přiměřená životní úroveň tak není kategorií absolutní, nýbrž - v závislosti na konkrétních podmínkách - kategorií relativní, u níž jsou v současné právní úpravě jistě dány určité minimální standardy (srov. např. čl. 30 Listiny základních práv a svobod), když na druhé straně z podstaty věci žádné "horní" hranice neexistují. Tyto skutečnosti jsou reflektovány shora citovanými ustanoveními Paktu, jež stanovují obecně formulované cíle, kterých by měly smluvní státy dosáhnout (příp. pokud jich dosáhly, pak daný stav zachovávat), a to za předpokladu, že to umožňují jejich "zdroje". Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba posuzovat právo na přiměřenou životní úroveň s ohledem na konkrétní situaci ve vztahu k ekonomickým možnostem státu. Jaký je obsah daného práva, pokud jde o zajištění bydlení, stanovují zejména příslušné právní předpisy, přičemž soudy obecné či ústavní soud nejsou v zásadě oprávněni do těchto předpisů zasahovat, neboť v tomto ohledu nedisponují odpovídajícími finančními prostředky ze státního rozpočtu a nenesou za jejich rozdělení odpovědnost, i když nepochybně mohou být ze strany těchto orgánů určité minimální meze stanoveny,
pokud by dle jejich názoru bylo zasahováno do samé podstaty tohoto práva.
Co je však třeba ve vztahu k danému případu zdůraznit, zajistit přiměřenou životní úroveň v oblasti bydlení je povinností státu, resp. příslušných orgánů veřejné
II. ÚS 102/2000
II. ÚS 102/2000
moci. Těmito orgány však v daném případě obecné soudy nejsou a ani být nemohou, nebot' jejich úkolem je projednávat a rozhodovat spory a jiné právní věci a provádět výkon rozhodnutí (§2 o. s. ř.). Pokud obecné soudy projednaly danou věc a dospěly k závěru, že stěžovatel užívá předmětný byt neoprávněně, bylo jejich povinností ve smyslu dle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR rozhodnout tak, jak rozhodly. Stejně tak nebyly oprávněny, jestliže to nestanovuje příslušný právní předpis, vázat vyklizení bytu na poskytnutí bytové náhrady, a tedy svévolně přenášet eventuelní povinnost státu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Paktu na spoluvlastníky domu, a to bez ohledu na skutečnost, zda jim tím může být způsobena újma či nikoliv. Jinými slovy řečeno, nelze ztotožňovat případné ústavně zaručené právo na přiměřenou životní úroveň v oblasti bydlení s nárokem na úspěch v soudním sporu ohledně práva na bydlení v konkrétním bytě, jež zjevně ústavně zaručeným právem není. Pokud tedy obecné soudy rozhodly v souladu s platným právem v neprospěch stěžovatele, nemůže tato skutečnost sama o sobě představovat porušení čl. 11 odst. 1 Paktu. Nelze sice vyloučit takové porušení na základě pozdějších událostí, avšak v dané chvíli je předčasné se danou otázkou zabývat.
S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Jiří Malenovský, předseda senátu