ECLI:CZ:US:2001:2.US.103.01
sp. zn. II. ÚS 103/01
Usnesení
Soudce zpravodaj Ústavního soudu JUDr. Vojtěch Cepl rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. L., zastoupené Mgr. S. T., advokátkou, proti usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 9, ze dne 8. 12. 2000, ČVS : OV9-1577/2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 9, ze dne 8. 12. 2000, ČVS : OV9-1577/2000-72, a namítá, že dosavadním procesním postupem došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením bylo zastaveno podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu trestní stíhání obviněného M. L., pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit v bytě v místě svého bydliště dne 18. 9. 2000 na své bývalé manželce - stěžovatelce. Trestní stíhání bylo zastaveno, protože v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že obdobných skutků se měl obviněný na stěžovatelce na stejném místě dopustit již ve dnech 28. 4. 2000 a 9. 5. 2000. Dne 2. 10. 2000 o těchto skutcích rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 a uznal jej vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Obviněný se proti tomuto rozsudku odvolal. Podle tvrzení stěžovatelky nebylo v této věci dosud pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka namítá, že trestní stíhání bylo zastaveno nelogicky poté, co bylo obstaráno velké množství důkazů. Rovněž také stěžovatelka namítá, že vyšetřovatelka se v ústavní stížností napadeným rozhodnutím nezabývala důsledně a řádně všemi okolnostmi, které předpokládá trestní řád, tedy zejména minulostí obviněného, jeho předchozí trestnou činností a postojem k současné trestné činnosti, ale ani skutečnou výší očekávaného trestu a jeho poměru k trestu, který hrozí obviněnému za předmětný trestný čin znásilnění. Stěžovatelka dále namítá, že jako poškozená nemůže proti usnesení o zastavení trestního stíhání uplatňovat stejné opravné prostředky jako státní zástupce či obviněný, a to přestože ona je tou klíčovou osobou, které hrozí případné opakování tak brutálního trestného činu jako je znásilnění. Stěžovatelka dovozuje, že jí je upíráno základní právo na rovnost v řízení, jestliže jiným účastníkům řízení je přiznána možnost uplatnit opravné prostředky.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Za Obvodní úřad vyšetřování Praha 9 se k ústavní stížnosti vyjádřili jeho ředitel a vyšetřovatelka předmětného trestného činu, kteří konstatovali výše uvedený skutkový stav s tím, že vyšetřování bylo zastaveno, protože trest, k němuž by trestní stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného podle očekávání postihne. Podle nich bylo rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání následně odsouhlaseno státním zástupcem, který prováděl dozor ve věci. Závěrem dodávají, že pokud se týká skutečnosti, že poškozený nemá právo opravného prostředku proti usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, lze s názory stěžovatelky souhlasit v tom, že poškozený by měl mít možnost uplatňovat v tomto případě stejné opravné prostředky jako obviněný či jiné strany v trestním řízení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud v posuzované věci odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, ze které plyne, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. V zastavení trestního stíhání nelze spatřovat porušení uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana je úlohou Ústavního soudu. Ústavně zaručené právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje. Podle §172 odst. 3 i.f. trestního řádu se poškozený o zastavení trestního stíhání vyrozumí. Jestliže byla stěžovatelka jako poškozená poučena, že není oprávněnou osobou k podání stížnosti, pak je to v souladu s ustanoveními trestního řádu a nijak se nedotýká jejích práv, která jí jako poškozené osobě přiznává ustanovení §43 trestního řádu. K tomu srovnej usnesení ve věci II. ÚS 361/96, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, str. 343, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997 a usnesení ve věci I. ÚS 84/99, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, str. 291, vydání 1. Praha, C. H. Beck 2000. Nadto Ústavní soud odkazuje na dosud nepublikované usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 49/2000, podle kterého ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené byl návrh v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu