ECLI:CZ:US:2001:2.US.139.01
sp. zn. II. ÚS 139/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 17/2000-129, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 7. 12. 1999, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 558/99, domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 18 C 251/95, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku. Současně se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o zcela nesprávný právní závěr, že stěžovatelka není občankou České republiky a porušil tak její práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka v odvolacím řízení vznesla návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud v souladu s §239 odst. 1 občanského soudního řádu tomuto návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka poté proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání podala a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 17/2000, dovolání posoudil jako přípustné, když z hlediska aplikace ustanovení procesního práva shledal závěry odvolacího soudu za správné a dovolání zamítl. Následně byla její ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 558/99, z důvodu nepřípustnosti.
Stěžovatelka další ústavní stížností ze dne 1. 3. 2001 napadla rubrikovaný rozsudek Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy ČR, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na tomto základě mohl Ústavní soud posoudit postup a rozhodování obecných soudů zakončené pravomocným rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytoval (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), tedy rozsudkem ve věci jejího dovolání.
Z ústavní stížnosti a kopií rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že jádrem sporu bylo posouzení otázky státního občanství stěžovatelky jako jedné z podmínek pro její označení za "oprávněnou osobu" ve smyslu restitučních předpisů. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku potvrdil správnost závěrů Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v tomto rozhodnutí došel k závěru, že osvědčení Okresního úřadu Frýdek-Místek ze dne 26. 6. 1996, č.j. 3/96/1996, má sice povahu veřejné listiny ve smyslu §134 o.s.ř., není však svým charakterem rozhodnutím jiného orgánu ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř., z něhož je soud povinen vycházet. Stěžovatelka předložila soudu doklad o své naturalizaci, k níž došlo dne 22. 5. 1951. Tento doklad nebyl v soudním řízení zpochybněn. Z toho odvolací soud vyvodil, že stěžovatelka pozbyla československé občanství nejpozději den následující po dni ukončení válečného stavu s Japonskem, ve kterém se ČSR nacházela do 7. 5. 1957, tedy dne 8. 5. 1957. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl výkladem čl. I Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy (č. 169/1929 Sb.), ve které je v Čl. I odst. 1 stanoveno, že "O příslušnících Spojených států, kteří byli anebo budou naturalisováni na území československém, bude se míti ve Spojených státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa", v Čl. I odst. 2, že "Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států" a konečně v Čl. I odst. 3, že "Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalisace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku". Odvolací soud z toho vyvodil, že existence válečného stavu domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky naturalizace podle Čl. I odst. 1 a 2. Protože stěžovatelka v průběhu celého řízení netvrdila, že by po její naturalizaci došlo jakýmkoli aktem ke znovunabytí občanství ČR, nevyhověl její žalobě pro nedostatek jedné ze základních hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento závěr dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 17/2000-129, potvrdil, když v tomto bodě dovolání stěžovatelky zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností s výše uvedenou ústavněprávní argumentací.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že podmínka státního občanství jako nezbytný předpoklad přiznání nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích byla v jeho judikatuře posouzena jako ústavní (viz nález Pl. ÚS 33/96, č. 185/1997 Sb.). Tuto okolnost stěžovatelka ani nezpochybňuje, neboť vychází z toho, že jí vydané osvědčení o státním občanství je dostatečným průkazem jejího státního občanství. Stejně tak již ve své judikatuře (nález II. ÚS 307/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, nález č. 75, s. 129n) vyložil Ústavní soud pojem "kdy země vede válku", obsažený v čl. I odst. 3 této Úmluvy za účelem zjištění, zda je splněna podmínka státního občanství dle restitučních předpisů a konstatoval, že jde o období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Ani tuto okolnost stěžovatelka nezpochybňuje a s ohledem na okolnosti případu by to ani nebylo možné. Rozhodující pro závěry Ústavního soudu v této souvislosti je, že doklad o naturalizaci ke dni 22. 5. 1951 nebyl v soudním řízení zpochybněn.
Zbývá proto posouzení ústavní konformity výkladu Čl. I předmětné Úmluvy, jak k němu dospěly obecné soudy. I tato otázka je již v judikatuře Ústavního soudu vyložena (srov. usnesení I. ÚS 726/2000 ze dne 28. 3. 2001). Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. I Úmluvy jednou provždy, neboť smyslem této úpravy nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž naopak vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností", vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu proto nastaly takto odložené důsledky Úmluvy, tj. v daném případě zánik československého státního občanství.
Z výše uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelka pozbyla československé státní občanství nejpozději 8. 5. 1957. Protože je od té doby nejpozději k 1. 4. 1991 nenabyla žádným ze způsobů, které upravovaly a upravují státoobčanské předpisy, neshledal Ústavní soud z hlediska své příslušnosti orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) důvod pro zrušení rozhodnutí obecných soudů. Za této situace se jeví ostatní námitky stěžovatelky z hlediska ústavněprávního jako nepodstatné a proto se jimi již nezabýval, neboť to nemohlo mít žádný vliv na výsledek řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu