ECLI:CZ:US:2001:2.US.236.99
sp. zn. II. ÚS 236/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti města K., zastoupeného JUDr. D. J., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 650/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 650/98, s tím, že podle jeho přesvědčení ze strany soudů došlo ve sporu o uzavření dohody o vydání věci k nesprávnému posouzení pojmu "tíseň", použitého v ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Současně pak stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92.
S ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 10. 1999 poukázal na kusost ústavní stížnosti a na skutečnost, že ve svém rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96.
Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 1999 odkázal jak na důvodovou část napadených rozsudků, tak i na důvodovou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96.
Vedlejší účastnice řízení, F. N., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 1999 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a uvedla, že stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, která vedlejší účastnice považuje za správná, neboť pojem tísně tyto soudy správně vyložily. Vedlejší účastnice řízení současně navrhla, aby Ústavní soud zavázal stěžovatele k zaplacení nákladů řízení vzniklých vedlejší účastnici v souvislosti s tímto řízením. Sdělením ze dne 8. 6. 2000 pak právní zástupce vedlejší účastnice řízení sdělil, že tato dne 14. 12. 1999 zemřela.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když stěžovatel konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv a svobod ani nenamítal.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, C. H. Beck, Praha).
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92 (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu