ECLI:CZ:US:2001:2.US.289.99
sp. zn. II. ÚS 289/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele ing. I. P., zastoupeného advokátem JUDr. Z.K., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, čj. 38 Ca 268/98-34, a proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Nymburce, ze dne 21. 2. 1996, čj. PÚ/1345/95, za účasti Městského soudu v Praze a Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Nymburce, jako účastníků řízení, a Středního odborného učiliště zemědělského, zastoupeného advokátem JUDr. J. H., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla 14. 6. 1999 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo zejména k porušení jeho práva na soudní ochranu a jeho vlastnického práva.
K rozhodnutí ve věci si Ústavní soud vyžádal spisy Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 73/95, 38 Ca 90/96 a 38 Ca 268/98, Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 7 C 283/92, a spisový materiál Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, v Nymburce (dále též okresní úřad), z nichž zjistil následující:
Stěžovatel se podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též "zákon o půdě"), domáhal navrácení objektu č.p. 6/44 se stavební parcelou č. kat. 203/1 o výměře 895 m2 v obci a katastrálním území M. (dále jen "nemovitosti"), které dříve vlastnila jeho babička, paní M. Š. (dále též "původní vlastnice").
Okresní úřad v Nymburce vydal dne 31. 1. 1995 rozhodnutí čj. PÚ/119/95-Do, dle něhož stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Tyto nemovitosti zůstávají dosavadním vlastníkům, uvedeným ve srovnávacím sestavení Katastrálního úřadu v N. ze dne 31. 5. 1994.
Uvedené rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1995, čj. 38 Ca 73/95-32, a věc vrátil okresnímu úřadu k dalšímu řízení. Podle odůvodnění jeho rozhodnutí byly řízení a zjištěné skutkové okolnosti neúplné. Správní orgán též pochybil, když jako důkaz připustil čestná prohlášení od osob, jež nebyly účastníky řízení, což zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), (dále i jen "správní řád"), nepřipouští.
Okresní úřad v Nymburce vydal dne 21. 2. 1996 po doplnění dokazování nové rozhodnutí č.j. PÚ/1345/95-Do, dle něhož stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Dospěl k závěru, že se původní vlastnice v době uzavření předmětné kupní smlouvy (15. 10. 1970) nacházela v určitém stavu tísně, neboť na ni působily předchozí nepříjemné zkušenosti s těmito nemovitostmi (později zrušené vyvlastnění z roku 1960, spory se Středním odborným učilištěm zemědělským apod.), nelze však mluvit o nátlaku nezákonném. Především ovšem neshledal naplnění druhé zákonné kumulativní podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě - existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Kupní cena byla totiž stanovena v souladu s tehdy platnými právními předpisy (vyhláška o cenách nemovitostí, č. 43/1969 Sb.) a nebyly zjištěny ani další okolnosti, které by existenci nápadně nevýhodných podmínek přisvědčovaly. Původní vlastnice nebyla poškozena ani ztrátou bytu, neboť se nastěhovala do uvolněného bytu u své dcery, jak si sama přála.
Uvedené rozhodnutí okresního úřadu potvrdil rozsudkem ze dne 16. 5. 1997, čj. 38 Ca 90/96-41, Městský soud v Praze. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že podle předloženého znaleckého posudku byla cena předmětných nemovitostí stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. V tomto směru tedy předmětná kupní smlouva za nápadně nevýhodných okolností uzavřena nebyla. Je pravdou, že v letech 1960 až 1969 nemohla původní vlastnice předmětné nemovitosti spravovat, neboť rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v Nymburce ze dne 28. 12. 1960, čj. fin. 2370/60/P, bylo rozhodnuto o přechodu jejího nemovitého a movitého majetku do vlastnictví J. v Nymburce. Toto rozhodnutí bylo nicméně zrušeno rozhodnutím Středočeského krajského národního výboru v Praze ze dne 26. 3. 1969, čj. fin. 1001/69-72/I-Dr.Ki. Námitku stěžovatele, že nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se odkládalo s ohledem na novou právní úpravu oceňování nemovitostí a že tím byla původní vlastnice poškozena, shledal soud nedůvodnou. Předmětná kupní smlouva byla totiž uzavřena dne 15. 10. 1970, tedy se značným časovým odstupem od okamžiku, kdy citované rozhodnutí nabylo právní moci. Ani v této okolnosti tedy soud nespatřoval existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy. Proto Městský soud v Praze konstatoval, že v daném případě kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek uzavřena nebyla. V závěru soud dodal, že k naplnění ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je zapotřebí, aby obě podmínky, tedy tíseň i nápadně nevýhodné podmínky, byly přítomny současně.
Citované rozhodnutí městského soudu zrušil Ústavní soud, a to nálezem ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 310/97. Podle odůvodnění nálezu obecný soud znemožnil účastníkovi, aby se účastnil řízení, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a jednal v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ostatními námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval.
Městský soud v Praze znovu rozhodl v projednávané věci rozsudkem ze dne 2. 2. 1999, čj. 38 Ca 268/98-34, jímž rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce, okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. 2. 1996, čj. PÚ/1345/95-Do, opět potvrdil. Ve svém rozhodnutí poukázal na to, že původní vlastnice byla v rozporu se zákonem v letech 1960 až 1969 zbavena vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o nemovitosti nemohla řádně pečovat a užívání bytu v domě znesnadňovaly rozpory s učilištěm, které nemovitosti v uvedené době užívalo. Tyto okolnosti svědčí závěru o "určitém stavu tísně", v níž byla kupní smlouva uzavírána. Kupní cena byla ovšem podle znaleckého posudku vypracovaného ve správním řízení v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. Z tvrzení samotného stěžovatele vyplynulo, že se původní vlastnice odstěhovala před uzavřením kupní smlouvy a stěhovala se do domu, v němž měla právo služebnosti užívat byt. Soud proto opět stěžovateli nepřisvědčil, pokud šlo o naplnění podmínky existence nápadně nevýhodných podmínek. Vzhledem k tomu, že ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. požaduje kumulativní splnění obou podmínek (tíseň a nápadně nevýhodné podmínky), k čemuž v dané věci nedošlo, soud rozhodl, jak shora uvedeno. Soud se vypořádal i s nově uplatněnými námitkami stěžovatele, dle nichž kupní smlouva byla absolutně neplatná jednak proto, že v rozporu s tehdy platnou právní úpravou nebyla registrována státním notářstvím, jednak proto, že na straně kupujícího jednal nepříslušný subjekt (československý stát). K první námitce soud uvedl, že dle ustanovení §134 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ") podmínkou převodu vlastnictví byla registrace kupní smlouvy státním notářstvím. Postup, kdy státní notářství na základě směrnice ministerstva spravedlnosti převody nemovitostí z vlastnictví občanů do socialistického vlastnictví neregistrovala, nebyl v souladu se zákonem. Soud ovšem zohlednil i novelizaci dotčeného ustanovení §134 odst. 2 OZ zákonem č. 131/1982 Sb., které z povinné registrace zavádělo výjimku, právě pokud šlo o převod do socialistického vlastnictví, a to za použití ustanovení §507a odst. 1 OZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., dle něhož se, není-li uvedeno jinak, ustanovením tohoto zákona řídí i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. Dodatečného registrování smluv o převodu tohoto typu nebylo tedy třeba. Na dané případy tak nelze vztáhnout ustanovení §47 odst. 3 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jak tvrdil stěžovatel. Soud tím dospěl k závěru, že v daném případě přešly nemovitosti na stát na základě platné kupní smlouvy. Pokud jde o námitku nepříslušného subjektu, soud uvedl, že i když za stát jednalo Zemědělské odborné učiliště (spravované ministerstvy ČSR) a jako kupující byl označen československý stát, nezpůsobuje takové označení neplatnost předmětné smlouvy. Institut socialistického vlastnictví nebyl konstruován tak, že by byl majetek užívaný organizací řízenou republikovým ústředním orgánem státní správy výlučným majetkem této republiky.
Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu a rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce ze dne 21. 2. 1996, čj. PÚ/1345/95, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnické, neboť jím uplatněný restituční nárok odpovídá podmínkám zákona o půdě. Tvrdí, že již ve správním řízení před okresním úřadem bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke zjištěním správního orgánu dle §33 odst. 2 zák. č.71/1967 Sb., o správním řízení, což považuje za základní předpoklad správnosti každého řízení, jehož nedodržení ohrožuje vážně právní jistotu každého, o jehož právech a povinnostech se rozhoduje. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 310/97), dle níž byla nemožnost účastníka vyjádřit se vždy považována za porušení ústavně garantované zásady spravedlivého procesu. Obecný soud se nevyrovnal se všemi listinnými důkazy, jež v řízení stěžovatel předložil, a naopak zohlednil listiny, jež v řízení předloženy nebyly.
Stěžovatel taktéž zpochybňuje závěr soudu, dle něhož nejsou v projednávaném případě naplněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Domnívá se, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. Opírá své tvrzení o argumenty, které, jak sám uvádí, uplatnil již ve správním i soudním řízení (vysoký věk původní vlastnice, odstěhování do vzdáleného místa, kde neměla volný byt, jiný možný kupec nezískal souhlas Rady MNV atd.). Tvrdí dále, že uvedené nemovitosti nepřešly platně na stát, neboť dotčená kupní smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatek registrace státním notářstvím. Praxe, kdy smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví nebyly registrovány státním notářstvím, dle stěžovatele odporuje vlastnickému právu garantovanému čl. 11 Listiny. Je také nepřípustné dovolávat se "tehdejší" uzákoněné nerovnosti vlastnictví; rozhodně ne na dobu před účinností novely OZ 1. 4. 1983, kdy neměla uvedená praxe při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví oporu v platném právu.
Stěžovatel poukazuje i na ustanovení §507a odst. 1 OZ ve znění novely zák. č. 131/1982 Sb. Uvádí, že retroaktivita, zavedená uvedeným ustanovením, dopadá jen na vztahy existující k účinnosti novely (1. 4. 1983). Soud měl ale retroaktivně aplikovat též ustanovení §47 odst. 3 OZ ve znění zákona 131/1982 Sb., dle něhož, pokud nedojde do tří let od uzavření smlouvy k podání návrhu na rozhodnutí nebo registraci příslušnému orgánu, aktivuje se nevyvratitelná právní domněnka, že její účastníci od ní odstoupili. Tato domněnka podle stěžovatele nastoupila tři roky po podpisu smlouvy, tedy 15. 10. 1973, s účinky ex tunc. Právní vztah tedy k 1. 4. 1983 neexistoval, a nemohl se tedy ani konvalidovat. Soud také porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy tím, že při svém rozhodování použil protizákonný předpis - vyhlášku č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku - a nepřihlédl k absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Soud i okresní úřad porušily rovnost vlastnictví, neboť akceptovaly ve svých rozhodnutích neodůvodněné a protizákonné zvýhodnění státu. Soud porušil i princip právní jistoty, když "mlčky" použil §507a OZ ve znění zák. č. 131/1982 Sb. retroaktivně a nad rámec připuštěný zákonem. Soud měl správně vycházet z původního znění OZ (před novelou zák. č. 131/1982 Sb.). Jiný výklad, jenž se opírá o vyhlášku o správě národního majetku nebo o znění OZ po novele z roku 1982, musí být odmítnut jako "z dnešního hlediska" protiústavní a proti přirozeným právům garantovaným Listinou.
Poslední námitka, jíž stěžovatel svou stížnost podpořil, se týká subjektu, jenž jednal na straně státu při uzavírání kupní smlouvy. Stejně jako v řízení před obecným soudem namítá, že jako kupující je uveden československý stát, za nějž jednalo Zemědělské odborné učiliště, které ovšem bylo státní institucí ČSR. Svým jednáním tak mohlo získat vlastnictví jen ve prospěch ČSR. V této souvislosti odkazuje na zákon o čs. federaci a jeho tzv. "zbytkovou klauzuli", dle níž ústavně taxativně nevyjmenované pravomoci federace příslušely republikám. I v této okolnosti spatřuje stěžovatel důvod pro uznání absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Obecný soud uvedený argument odmítl s tím, že institut státního socialistické vlastnictví nebyl nijak konkrétně vymezen tak, že by majetek užívaný organizací řízenou republikovým ústředním orgánem státní správy byl výlučně majetkem této republiky. Tím se dle stěžovatele dostal mimo pozitivní právo. Subjekt vlastnictví byl v občanském zákoníku jasně určen, a to jako právnická či fyzická osoba. Socialistické vlastnictví bylo pouze objektem vlastnického práva a příslušelo státu.
K dalším přípisům stěžovatele ze dne 16. 6. 2000, 17. 6. 2000, 30. 4. 2001 a 7. 5. 2001 Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyly sepsány jeho právním zástupcem, což je v rozporu s pravidlem povinného zastoupení v průběhu celého řízení ve smyslu ustanovení §30 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Stěžovatel se mimo to dne 27. 11. 2001 obrátil na předsedu Ústavního soudu přípisem, jímž s odkazem na ustanovení §37 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítá JUDr. Jiřího Malenovského, neboť jej jako soudce zpravodaje ve své věci považuje za podjatého. Své podání odůvodnil zejména tím, že soudce zpravodaj začal projednávanou věcí zabývat až "po intervenci", tj. z donucení, po dlouhodobé nečinnosti a tím si k věci vytvořil takový vztah, že lze o jeho nepodjatosti objektivně pochybovat. Jmenovaný soudce také údajně uvedl předsedu Ústavního soudu uvedl v omyl tím, že mu poskytl nesprávné informace o pečlivém postupu v souzené věci, jíž se nezačal vážně zabývat ani po jeho intervenci. Ústavní soud upozornil právního zástupce stěžovatele, že uvedený návrh byl podán stěžovatelem samotným a nesplňuje proto podmínku povinného zastoupení dle ustanovení §30 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyzval jej, aby návrh na odmítnutí soudce, trvá-li na něm, zaslal Ústavnímu soudu ve formě požadované zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Právní zástupce stěžovatele odpověděl přípisem, jenž Ústavnímu soudu došel dne 16. 8. 2001. Prohlásil v něm především, že sám neshledává zákonné důvody pro vyloučení soudce zpravodaje, avšak jako advokát musí respektovat stanovisko svého klienta.
Návrh na vyloučení z projednávání a rozhodování souzené věci předložil soudce zpravodaj v souladu s Rozvrhem práce ÚS ČR předsedovi I. senátu Ústavního soudu k rozhodnutí. Usnesením ze dne 29. 8. 2001, čj. II. ÚS 289/99-46, Ústavní soud rozhodl, že JUDr. Jiří Malenovský, soudce Ústavního osudu České republiky, není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 289/99. Uvedl, že podstata návrhu stěžovatele především nespočívá v tvrzení o podjatosti soudce zpravodaje. Stěžovatel ve skutečnosti brojí proti tvrzeným průtahům v řízení o podané ústavní stížnosti. Také s ohledem na obsah spisu I. senát Ústavního soudu nedospěl k závěru, že by dosavadním jednáním soudce zpravodaje mohly vzniknout pochybnosti o jeho podjatosti se zřetelem na jeho poměr k věci. Proto rozhodl jak výše uvedeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Okresní úřad Nymburk a Městský soud v Praze, jako účastníci řízení, a Střední odborné učiliště zemědělské v Městci Králové (dále též "SOUZ"), zastoupené advokátem JUDr. J. H., jako vedlejší účastník. J. spotřební družstvo v Nymburce a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Nymburk, se postavení vedlejšího účastníka přípisy ze dne 12. 2. 2001, resp. 20. 2. 2001, vzdaly. Město Městec Králové se, ač doloženě vyzváno, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Okresní úřad navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o půdě a ani následující přezkoumání Městským soudem v Praze a Ústavním soudem nepřinesla nové skutečnosti a důkazy, jež by odůvodňovaly jeho změnu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Ve věci proběhlo řádné ústní jednání za účasti stěžovatele, jenž měl v průběhu řízení před soudem možnost uplatnit veškeré námitky. S tvrzenými důvody nezákonnosti se soud vypořádal v odůvodnění rozsudku, na nějž odkázal. Soud tedy má za to, že k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v řízení nedošlo. Pokud jde o údajné porušení ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, uvádí, že ze samotných podání stěžovatele v průběhu správního řízení je zřejmé, že byl s obsahem správního spisu seznámen a že na skutková zjištění reagoval. K údajnému porušení čl. 11 Listiny městský soud uvedl, že se jej stěžovatel nemůže dovolávat, neboť nemá postavení vlastníka nemovitosti. Dále uvedl, že v rámci restitučního řízení nelze zkoumat otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, ale je třeba vycházet z toho, že nemovitosti přešly na stát na základě uzavřené kupní smlouvy. Pokud je stěžovatel přesvědčen o neplatnosti kupní smlouvy, měl se takového rozhodnutí domáhat u obecného soudu, jenž je oprávněn o této otázce rozhodnout.
SOUZ především namítlo, že projednání věci před Ústavním soudem brání skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky. Stěžovatel totiž uplatňuje nárok na restituci téhož nemovitého majetku u Okresního soudu v Nymburce, kde je věc vedena pod sp. zn. 7 C 283/92. Pokud by Ústavní soud stížnost neodmítl pro nepřípustnost, navrhlo ústavní stížnost zamítnout. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, dle něhož v projednávaném případě došlo k naplnění obou podmínek §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. K porušení ustanovení §33 správního řádu nedošlo, neboť stěžovatel využil možnosti, jež mu toto ustanovení dává, když se písemně k provedeným důkazům vyjádřil. Pokud jde o otázku absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nedostatku registrace u státního notářství, zastává vedlejší účastník názor, že praxe státních notářství "byla samozřejmě nesprávná", avšak tento nedostatek byl zhojen novelou občanského zákoníku, a to zákonem č. 131/1982 Sb. Novela, aby zhojila všechny případy z předcházející doby, použila pravou zpětnou účinnost (§507a odst. 1 OZ, ve znění cit. zák.). Argument stěžovatele ohledně ustanovení §47 odst. 3 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., považuje vedlejší účastník za "postrádající logiku" a účelový. Odmítá též argument nepříslušného subjektu kupní smlouvy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti, a to zejména s ohledem na námitku Středního odborného učiliště zemědělského, že stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozumí Ústavní soud takový prostředek, jenž je možno uplatnit v řádném instančním postupu a v jedné soustavě orgánů veřejné moci, a nikoli jiný prostředek v řízení odlišném a instančně zcela odděleném (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 65/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, 1998, str. 443 a násl.). Řízení, na něž vedlejší účastník poukazoval, je vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 283/92 a jde o návrh podaný podle zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o řízení, jež je odlišné od řízení ve věci, napadené projednávanou ústavní stížností. Z tohoto hlediska byly proto opravné prostředky v projednávané věci náležitě vyčerpány. Vzhledem k tomu, že i ostatní podmínky projednání ústavní stížnosti byly splněny, považuje Ústavní soud stížnost za přípustnou.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Stěžovatel především poukazuje na dřívější nerovnost forem vlastnictví, jež odporovaly přirozenému právu vlastnit majetek. Domnívá se, že obecné soudy nemohou aplikovat dříve platné právní normy, které jsou v rozporu se základními lidskými právy, konkrétně se zásadou rovnosti vlastnictví. V projednávaném případě obecný soud svými rozhodnutími akceptoval zvýhodnění státu při nabývání nemovitého majetku a tím rovnost vlastnictví podle čl. 11 Listiny porušil. Stěžovatel současně upozorňuje, že účelem přijetí zákona o půdě bylo zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948-1989.
Ústavní soud zcela sdílí a ve svých rozhodnutích již zohlednil argument stěžovatele, že v restitučních případech je třeba brát ohled na účel restitučních předpisů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 508/98 či sp. zn. II. ÚS 105/98). Institut restituce vychází z předpokladu, že v době totality došlo k řadě majetkových či jiných křivd. Účelem restitučních předpisů je právě náprava některých majetkových křivd, ke kterým došlo, a to v případech předvídaných restitučními předpisy. Oprávněná osoba, která se domáhá nápravy křivd, musí pro navrácení majetku splňovat zákonné podmínky. Úkolem obecných soudů pak je, aby posoudily, zda jsou tyto podmínky v konkrétním případě naplněny. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy neměly aplikovat některé tehdejší právní normy. Tím by soudy v rozporu s principy právního státu nahrazovaly chybějící vůli zákonodárce. Ochrana základním právům byla poskytnuta právě zmíněnými restitučními předpisy. Ústavní soud dále také poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru tedy neshledal ústavní stížnost důvodnou.
Stěžovatel dále uvádí, že obecný soud napadeným rozhodnutím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedený článek nepovažuje za ustanovení garantující základní práva a svobody, neboť - zejména s přihlédnutím k jeho systematickému začlenění do Ústavy - jde v podstatě o jeden z principů organizace a činnosti soudní moci. Zároveň však lze usoudit, že uvedené ustanovení svou povahou souvisí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno a jehož tvrzeným porušením se Ústavní soud dále zabýval.
Stěžovatel se domnívá, že již v řízení před správním orgánem došlo k porušení procesních pravidel tím, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke zjištěním správního orgánu. Své tvrzení v daném ohledu dále nespecifikoval. Podle Ústavního soudu nesvědčí uvedený argument sám o sobě o tom, že by stěžovateli bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud ČR (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H. Beck, 1996, str. 565 a násl.) zaujal k této otázce stanovisko, že "je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor".
Jinak řečeno, i kdyby snad Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno v řízení před okresním úřadem, nejedná se o důvod způsobilý ke zrušení rozhodnutí městského soudu, za předpokladu, že stěžovatel mohl svá práva realizovat v řízení před tímto soudem, jak tomu bylo i v projednávaném případě.
Stěžovatel dále namítá, že se obecný soud nevyrovnal se všemi listinnými důkazy, jež stěžovatel předložil (konkrétně mělo jít zápisy z jednání rady MěNV z 23. 6. a 7. 7. 1970), a naopak "zmínil" listiny, jež v řízení předloženy nebyly (usnesení rady MěNV v Městci Králové z 21. 7. 1970 a zápis z 15. 7. 1970). Ze spisového materiálu Okresního úřadu Nymburk, pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že kopie usnesení rady MěNV v Městci Králové z 21. 7. 1970 a "zápisu" z 15. 7. 1970 zaslalo město Městec Králové Okresnímu úřadu na základě žádosti tohoto úřadu ze dne 19. 9. 1994 (čl. 15 a 16 spisu). Okresní úřad rozhodoval o návrhu stěžovatele v rámci správního řízení, a postupoval tedy podle správního řádu. Podle ustanovení §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a opatřit si za tím účelem potřebné podklady pro rozhodnutí. Není přitom vázán jen návrhy účastníků. Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatel předal zápisy z jednání rady MěNV z 23. 6. a 7. 7. 1970 pracovníkům okresního úřadu (Pozemkového úřadu Nymburk) při jednání (místním šetření) dne 29. 11. 1995. Vyplývá to jak z dopisu stěžovatele okresnímu úřadu ze dne 5. 12. 1995 (čl. 51 správního spisu), tak i ze zápisu z místního šetření ze dne 29. 11. 1995 (čl. 44 správního spisu). Všechny uvedené listiny se tedy staly součástí správního spisu, z jehož obsahu následně městský soud vycházel. Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatel v průběhu řízení před soudem návrh na provedení důkazu uvedenými zápisy z jednání z rady z 23. 6. a 7. 7. 1970 nečinil.
Pro soud je rozhodující skutkový stav, jak jej zjistil správní orgán. Třetí hlava části páté o.s.ř. o tom nemá žádné ustanovení, tím méně odlišné, takže odkazem §250l odst. 1 o.s.ř. se použije týž princip jako v řízení žalobním, tj. §250i odst. 1 o.s.ř. (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád , komentář, C. H. Beck, 2000, str. 925). V řízení o opravných prostředcích může soud podle §250q o.s.ř. provést důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí. Řízení ve správním soudnictví je přitom stejně jako občanské soudní řízení ovládáno zásadou dispoziční. Je tedy věcí žalobce, aby ustavil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně (označením napadených výroků), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Podle ustanovení §246c o.s.ř. ve spojení s ustanovením §120 o.s.ř. má účastník povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Za stavu, kdy stěžovatel návrh na provedení důkazu v rámci soudního řízení vůbec neučinil, je irelevantní jeho námitka, že se soud s listinnými důkazy nevypořádal. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by obecný soud pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil veškerý obsah správního spisu. Podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené náležitosti postupu soud plně respektoval.
Stěžovatel posléze napadá závěr okresního úřadu i obecného soudu, dle něhož nejsou naplněny podmínky stanovené ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Interpretace pojmů "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" obecným soudem je ovšem v souladu s výkladem, který ve své judikatuře zaujal Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 64 a 65; nález sp. zn. I. ÚS 221/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C. H. Beck, 1997, str. 7 a násl.). Stěžovatel nicméně nenapadá samotné právní vymezení uvedených pojmů, ale hodnocení důkazů, jež bylo podkladem pro napadený závěr.
Domněnku stěžovatele, dle níž obecný soud nepřihlédl k existenci tísně, Ústavní soud shledal nepravdivou. Naopak, obecný soud ve svém rozhodnutí uvedl několik okolností, jež o existenci tísně při uzavírání dotčené kupní smlouvy svědčí. Vzal i v úvahu, že k obdobnému závěru dospěl i okresní úřad. Ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě ovšem vyžaduje kumulativní splnění obou podmínek, tedy jak existenci tísně, tak i nápadně nevýhodných podmínek. Jak Ústavní soud zdůraznil ve své judikatuře, požadavek "nápadně nevýhodných podmínek" je nutno posuzovat vždy v konkrétním případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Musí se jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. Důkazní břemeno spočívá na osobě uplatňující restituční nárok (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 30/2000). Uvedený pojem je také třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy, v té době platnými. Může jít ale i o jiné okolnosti, spočívající například ve vzniku vedlejších závazků prodávajícího bez odpovídající protihodnoty, nebo ve vzniku nepříznivé osobní situace, např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj. Objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu musí obecný soud posuzovat vždy v jednotlivém případu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95).
V tomto směru je vhodné připomenout, že Městský soud už v rozhodnutí ze dne 29. 9. 1995, čj. 38 Ca 73/95-32, uvedl, že nápadně nevýhodné podmínky doložené nesouladem kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy nejsou dány, neboť kupní cena byla dohodnuta vyšší částkou, než stanovila vyhláška č. 43/1969 Sb. Rozhodnutí okresního úřadu přesto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní úřad totiž tehdy opomněl provést šetření ve vztahu k dalším okolnostem a důsledků uzavřené kupní smlouvy a řízení. Zjištěné skutkové okolnosti byly neúplné. Právní závěr, že k uzavření smlouvy nedošlo za nápadně nevýhodných okolností, pak zaujal až po provedení doplňujícího důkazního řízení. V rámci něho bylo zejména zjištěno, že přestěhování původní vlastnice nebylo důsledkem uzavřené kupní smlouvy, ale došlo k němu ještě před jejím uzavřením. Původní vlastnici nadto svědčilo právo služebnosti užívat byt, do nějž se stěhovala. Také námitku stěžovatele, že původní vlastnice byla poškozena postupem finančního odboru Středočeského KNV, neboť právní moc jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 1969, čj. fin. 1001/69-72/-Di-Ki, byla odkládána s ohledem na novou právní úpravu oceňování nemovitostí, považoval za nedůvodnou. Kupní smlouva totiž byla uzavřena se značným časovým odstupem od okamžiku, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci. V řízení o projednávané věci byla provedena řada důkazů, včetně znaleckého posudku, listin a výslechu řady svědků. Obecný soud tedy rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu nepřihlížel pouze ke stanovené kupní ceně, ale i k ostatním okolnostem, za nichž byla nemovitost prodána. Dostatečně a srozumitelně se přitom vypořádal s námitkami stěžovatele. Za tohoto stavu lze stěží - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - napadat závěr obecného soudu, že kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek uzavřena nebyla. Nic proto Ústavní soud neopravňuje do nezávislého rozhodování příslušného obecného soudu zasáhnout.
Stěžovatel konečně polemizuje se závěrem obecného soudu k otázce absolutní neplatnosti kupní smlouvy, jíž přešly dotčené nemovitosti na stát. Ani tyto jeho námitky nepovažuje Ústavní soud za důvodné. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě právně relevantní důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může Ústavní soud pouze posoudit, zda je právní názor obecného soudu ústavně konformní, nebo zda, naopak, jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecného soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní i srozumitelné.
Stěžovatel především napadl právní závěr obecného osudu, že kupní smlouva je platná, přestože nebyla registrována státním notářstvím. Nesouhlasí s názorem obecného soudu, dle něhož byly (s ohledem na ustanovení §507a OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy) zpětně pokryty i ty případy, kdy při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví nebyly smlouvy o převodu státními notářstvími registrovány. Stěžovatel se domnívá, že uvedené ustanovení nebylo možno aplikovat, a to s ohledem na ustanovení §47 odst. 3 OZ ve znění zák. č. 131/1982 Sb., podle něhož v případě, že do tří let od uzavření smlouvy není podán návrh na její registraci (což se v projednávaném případě nestalo), nastupuje nevyvratitelná právní domněnka, že se smlouva ruší od samého počátku (ex tunc). Dotčený právní vztah tak ke dni účinnosti zmíněné novely č. 131/1982 Sb. neexistoval, a nelze na něj tedy použít ani ustanovení §507a OZ, ve znění uvedeného zákona.
Jak je z odůvodnění rozhodnutí patrné, obecný soud se námitkou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nedostatku její registrace státním notářstvím zabýval. Argumenty stěžovatele, jimiž dovozuje, že na daný právní vztah je třeba uplatnit právě občanský zákoník, a nikoli vyhlášku č. 104/1966 Sb., zejména proto, že jde o předpis protizákonný a mimo meze zákona, k jehož provedení byl určen, jsou irelevantní, neboť obecný soud k vyhlášce nepřihlížel. Uvedl naopak, že odkaz na ni není v projednávaném případě na místě a při posuzování platnosti kupní smlouvy aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku.
Novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, měla vyhovět potřebám praxe a výslovně upravit i takové vztahy, které dosavadní občanský zákoník neupravoval buď vůbec nebo nikoli v dostatečné šíři. Aby byly pokryty i vztahy vzniklé ode dne účinnosti občanského zákoníku (1. 4. 1964) do dne účinnosti novely (1. 4. 1983), zavedla novela obecným ustanovením §507a odst. 1 tzv. pravou zpětnou retroaktivitu, když citované ustanovení uvádí, že "pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983" (srov. Občanský zákoník - komentář, Češka a kol., Panorama Praha 1987). V daném případě byla kupní smlouva uzavřena 15. 10. 1970, tedy v době pravé zpětné účinnosti zavedené uvedenou novelou. Právní režim této smlouvy se tedy řídí OZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Na právní vztahy vzniklé ze smlouvy v posuzovaném případě se aplikuje především §134 odst. 2 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jenž zní "Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví." Poněvadž v tomto ustanovení "není uvedeno jinak" (viz §507a odst. 1), má §134 odst. 2 rovněž pravou zpětnou účinnost. Znamená to tedy, že na smlouvu z 15. 10. 1970 se §134 odst. 2 aplikuje. Vzhledem k tomu, že tato smlouva převáděla nemovitost do socialistického vlastnictví (druhou smluvní stranou byl "Československý stát - Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové"), k nabytí její účinnosti nebylo třeba registrace státním notářstvím. V důsledku toho se na ni nemůže vztahovat §47 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jenž upravuje pouze právní režim těch smluv, které naopak registraci ke své účinnosti vyžadují. Pouze v případech, kdy zákon vyžadoval registraci (což ovšem není případ převodu nemovitosti do socialistického vlastnictví), opomenutí podat návrh na ni v zákonné lhůtě tří let aktivizovalo účinky nevyvratitelné domněnky, že účastníci od smlouvy odstoupili. Obecný soud tak dle názoru Ústavního soudu nevybočil jak při aplikaci, tak i při interpretaci právních předpisů z mezí ústavnosti.
Ani druhou námitku stěžovatele, dle níž kupujícím subjektem nemohl být československý stát, nýbrž Česká socialistická republika, zastoupená příslušným zemědělským učilištěm, Ústavní soud neshledal důvodnou. Netýká se podstaty souzené věci. Podstatou kupní smlouvy ze dne 15. 10. 1970 byl převod vlastnictví k předmětným nemovitostem, jenž měl dovolit jejich využívání Zemědělským odborným učilištěm v Městci Králové. Coby kupující byl nepřesně označen "Československý stát - zemědělské odborné učiliště v Městci Králové", tedy nikoli Československá socialistická republika, jaké bylo tehdejší oficiální označení federativního státu, respektive Česká socialistická republika. S námitkou stěžovatele lze proto souhlasit v tom smyslu, že v předmětné kupní smlouvě byl kupující skutečně označen nepřesně. Důsledné lpění na přesném označení kupujícího "Česká socialistická republika - Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové" je však podle názoru Ústavního soudu ve svých důsledcích nepřiměřeně formalistické a tím i v rozporu s principy právního státu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně ho však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry či obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případ Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo proto Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu