ECLI:CZ:US:2001:2.US.307.99
sp. zn. II. ÚS 307/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci navrhovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7A 99/96, ve spojení s rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 8. 7. 1996, čj. GŘ VS 48/233-202/96, ve spojení s rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 27. 5. 1996, čj. GŘ VS - 800/329-96, za účasti Vrchního soudu v Praze, ministra spravedlnosti České republiky a generálního ředitele Vězeňské služby České republiky jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť porušují dle jeho názoru právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené mu ustanoveními čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Napadená rozhodnutí mají zasahovat do práva stěžovatele na spravedlivý proces proto, že na jejich základě byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR, ačkoli nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové skončení služebního poměru. Stěžovatel především namítá, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dále napadeným správním rozhodnutím vytýká i formální nedostatky, neboť postrádají část odůvodnění, které by mělo obsahovat i hodnocení důkazů, na jejichž základě byla vydána. Stěžovatel rovněž tvrdí, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s jeho námitkami, obsaženými ve správní žalobě, správní žalobu zamítl a neposkytl mu tak soudní ochranu, která mu v souladu s ustanovením článku 36 Listiny příslušela.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby ze dne 27. 5. 1996, čj. GŘ VS-800/329-96 propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Udávaným důvodem pro ukončení služebního poměru bylo zvlášť závažné porušení služební povinnosti. Spočívalo v tom, že se stěžovatel přivedl v době výkonu služby do podnapilého stavu, musel být vystřídán a tato skutečnost měla dokonce zakládat důvodné podezření ze spáchání trestného činu.
Proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval ministr spravedlnosti. Stěžovatel v něm uváděl, že se z jeho strany jednalo o exces, kterým řešil své osobní problémy. Neboť po dobu 22 let své povinnosti plnil dobře, žádal, aby rozhodnutí o propuštění bylo zrušeno a aby jeho služební poměr skončil uvolněním ze služebního poměru podle ust. §105 odst.1 zákona č. 186/1992 Sb.
O odvolání rozhodl ministr spravedlnosti ČR dne 8. 7. 1996 tak, že jej zamítnul jako nedůvodné. Postup generálního ředitele Vězeňské služby shledal zákonným a napadené rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby ČR ze dne 27. 5. 1996 proto potvrdil. Odůvodnění použilo obdobné skutečnosti jako odůvodnění prvostupňového rozhodnutí s rozdílem, že zmínku o podezření ze spáchání trestného činu nahradilo výslovné uvedení zákonné dikce ust. §106 odst. 1 písm d) zákona č. 186/1992 Sb. o porušení služebních povinností zvlášť závažným způsobem.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministra spravedlnosti správní žalobu ve smyslu ust. §247 a násl. o.s.ř. Ve svém žalobním návrhu uvedl, že napadená rozhodnutí správních orgánů neobsahují formální náležitosti, zejména tím, že nepřibližují úvahu, jíž byl správní orgán při hodnocení důkazů veden. V této fázi řízení také stěžovatel již namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby ze dne 27. 5. 1996, čj. GŘ VS-800/329-96, vytkl dále i nesprávné stanovení dne skončení služebního poměru.
Vrchní soud v Praze žalobní návrh zamítl rozsudkem dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7A 99/96, s tím, že skutečnosti uvedené v napadených správních rozhodnutích vzal za prokázané a po formální stránce je s odkazem na obsah ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. shledal bezvadnými.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, který v přípise ze dne 25. 7. 2001 navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 3. 1999. Poukázal dále, že práva na soudní ochranu se stěžovateli dostalo, přestože rozhodnutí nebylo pro něj příznivé. Označil svůj postup za zákonný a ústavně konformní.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou, i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích zdůraznil, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze, kdyby "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).
Ústavní stížnost není důvodná.
První námitkou stěžovatele jsou údajné formální nedostatky rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby ČR o propuštění stěžovatele ze služebního poměru a navazujícího zamítavého rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR o odvolání stěžovatele. Vytýká jim nedostatečné odůvodnění a prvostupňovému správnímu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru i uvedení nesprávného dne skončení služebního poměru stěžovatele.
Tyto skutečnosti uváděl stěžovatel již ve své správní žalobě a dovozoval z nich absolutní neplatnost napadených správních rozhodnutí. Vrchní soud v Praze se však s tímto názorem neztotožnil. Naopak, v rozsudku ze dne 26. 3. 1999 vyjádřil názor, že správní rozhodnutí prvního i druhého stupně obsahují shodný zákonný důvod propuštění ze služebního poměru (i když v obou případech jinak formulovaný) a obsahují i skutečnosti tento důvod zakládající (přivedení se do podnapilého stavu v době výkonu služby). Protože ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. vyžaduje pro platnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jen písemnou formu a uvedení důvodu propuštění se skutečnostmi, jež ho zakládají, dospěl Vrchní soud k závěru, že napadená rozhodnutí jsou po formální stránce bezvadná, a to i přesto, že neobsahují hodnocení důkazů, čehož se s odkazem na obecná ustanovení o správních rozhodnutích (§124 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.) dožadoval stěžovatel.
V ohledu nesprávného uvedení termínu skončení služebního poměru v rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby ČR o propuštění ze dne 27. 5. 1996 vrchní soud připustil procesní pochybení, jež však vzhledem k zákonem stanovenému termínu skončení služebního poměru (den doručení rozhodnutí dle §108 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb.) nepovažoval za způsobilé k tomu, aby mohlo mít vliv na napadené rozhodnutí. Takový výklad ovšem stěžovatel označil jako extrémní a ústavně nekonformní.
Právní argumentaci stěžovatele si Ústavní soud neosvojil. Dává naopak za pravdu Vrchnímu soudu v Praze, který zákonný předpis vyložil i použil ústavně konformním způsobem. Ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. je svou povahou ve vztahu k výše uvedeným obecným ustanovením o správních rozhodnutích zjevně ustanovením speciálním, které je v zákonem předvídaných případech třeba použít přednostně. Žádné z napadených rozhodnutí tedy není v rozporu se zákonem ani s ústavním pořádkem ČR.
Námitka stěžovatele, podle níž má být napadené usnesení v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními rovněž není důvodná. Vrchní soud v Praze se v řízení o správní žalobě důkazní situací zabýval a se všemi skutečnostmi, na něž stěžovatel poukázal, se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 3. 1999 řádně vypořádal. Stěžovatelem opakovaně uváděná tvrzení, zpochybňující důkazy jeho podnapilosti v době služby dne 22. 5. 1996 byla vyvrácena jednak úředními záznamy i jeho vystřídáním ve službě, tak i postojem samotného stěžovatele v počáteční fázi řízení (proti důvodům propuštění ve svém odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nevznesl námitku).
Ústavní soud tudíž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu neshledal.
Čl. 36 odst. 1 Listiny, jež stěžovateli zaručuje právo na soudní a jinou právní ochranu, ani článek 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, nebyly napadenými rozhodnutími porušeny. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu