ECLI:CZ:US:2001:2.US.398.99
sp. zn. II. ÚS 398/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. K. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 28 Cdo 666/99, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 19 Co 734/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností shora označené rozsudky. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově domáhala ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), náhrady za hospodářské budovy a porosty odstraněné v době užívání nemovitostí organizací. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. 7 C 85/95, návrhu stěžovatelky vyhověl. Krajský soud v Brně, jakožto soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 19 Co 734/97, změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, přičemž vyslovil právní názor, že v případě id. 1/2 nemovitosti čp. 120 kat. úz. a obec D. stěžovatelka není legitimována k poskytnutí náhrady za předmětné nemovitosti z důvodu, že v mezidobí došlo k převodu jejího spoluvlastnického práva na jiné osoby, čímž podle názoru odvolacího soudu došlo též k přechodu práva na náhradu podle ustanovení §23 zákona o půdě na tyto osoby. V případě id. 1/2 nemovitosti čp. 188 kat. úz. a obec D. pak stěžovatelka vlastnicí této nemovitosti nikdy nebyla. Stěžovatelce tak nemohl vzniknout nárok na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 28 Cdo 666/99, zamítnuto jako nedůvodné, když Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelka není legitimována k náhradě v důsledku převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech na jiné fyzické osoby, byť v tomto směru na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud dovodil, že nárok na náhradu nemají ani ty osoby, které nemovitosti získaly po jejich devastaci a za cenu odpovídající tomuto zdevastovanému stavu.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že výklad, který jak odvolací tak i dovolací soud zaujaly k posouzení otázky, koho je třeba ve smyslu ustanovení §23 zákona o půdě považovat za vlastníka, kterému svědčí právo na náhradu ve smyslu výše uvedených ustanovení, se příčí jak znění, tak především smyslu uvedeného ustanovení a je v příkrém rozporu s účelem zákona o půdě. Závěr odvolacího i dovolacího soudu o tom, že za vlastníka je třeba považovat pouze vlastníka současného a nikoli tu osobu, která byla vlastníkem předmětných nemovitostí v době, kdo došlo ke křivdě, pak znamená ve vztahu ke stěžovatelce, resp. ke všem osobám, které byly v důsledku persekuce v období nesvobody nuceny se po té, co jejich nemovitosti byly v důsledku postupu státu zdevastovány, vzdát svého spoluvlastnického práva na těchto nemovitostech ve prospěch jiných fyzických osob, nikoli nápravu křivdy, ale naopak křivdu novou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo v tom směru, že ani odvolací, ani dovolací soud nevzaly v úvahu tu skutečnost, že předmětem převodu nemovitostí na další fyzické osoby již nebyly hospodářské budovy, které v té době buď již neexistovaly vůbec nebo byly v předdemoličním stavu. Přestože stěžovatelka na tuto skutečnost výslovně poukazovala ve svém dovolání, dovolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v pozemkových knihách byly nemovitosti vedeny jako "čtvrtlán čps. 120" a "půllán čís. pop. 118", a že zde byla uvedena stavební plocha, obytné a hospodářské stavení, není důvod vycházet z toho, že by právní režim hospodářských staveb měl být odlišný. Podle platné právní úpravy platné v době převodu spoluvlastnických podílů stěžovatelky a její matky na další fyzické osoby přitom platilo a dosud platí, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 občanského zákoníku). Za této situace pak podle stěžovatelky nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva k hospodářským budovám, aniž by tyto hospodářské budovy byly jako předmět převodu v příslušných smlouvách výslovně uvedeny.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že v rozporu s tehdy platnou právní úpravou dovodil, že převodem obytné budovy a souvisejících pozemků došlo i k převodu vlastnického práva k hospodářským budovám na nabyvatele - fyzické osoby, došlo též fakticky k jejímu vyvlastnění bez náhrady v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny, a tím i k porušení jejího práva vlastnit a pokojně užívat majetek, zaručeného jak čl. 11 Listiny a tak čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 2. 2000 uvedl, že na uplatněný nárok stěžovatelky je třeba aplikovat §23 odst. 1 zákona o půdě. Jím bylo ze zákona založeno právo vlastníků budov na náhradu za jejich znehodnocení, k němuž došlo v době užívání budov podle zvláštních předpisů. Určení osoby aktivně věcně legitimované k uplatnění tohoto nároku nebylo z počátku soudy jednotně vykládáno. Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu přijalo původně stanovisko, že se takto aktivně legitimovanou osobou rozumí původní vlastník, s tím, že tímto vlastníkem není ten, kdo nemovitosti prodal. Judikatura Nejvyššího soudu ČR převzatá již soudy nižších stupňů, dále vykládá toto stanovisko tak, že ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě nehovoří o původním vlastníkovi, a že smyslem tohoto ustanovení bylo přiznat právo na znehodnocení budov tomu, kdo byl jejich vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě, a umožnit tak obnovení soukromého hospodaření na zemědělské půdě. Uvedený závěr je podpořen i úvahou, že ve velkém množství případů již nežijí osoby, jež byly vlastníky budov v době, kdy došlo k jejich znehodnocení. Jednoznačně ovšem toto právo nemohlo vzniknout třetím osobám, které nejsou právními nástupci původních vlastníků, a nemovitosti získali za cenu odpovídající jejich znehodnocení. Tento výklad vede k tomu, že stěžovatelka, která nebyla vlastníkem nemovitostí ke dni účinnosti zákona o půdě, není ve sporu aktivně věcně legitimována. Na tomto posouzení nic nemohla změnit ani úvaha, že část budov již v době převodu id. 1/2 usedlosti ani fyzické osoby neexistovala. Kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, stěžovatelka nemohla být ke dni účinnosti zákona o půdě vlastníkem neexistujících budov. Nepomohla by ani úvaha používaná v jiných případech, kdy budovy byly zdemolovány a již neexistovaly ke dni 24. 6. 1991, totiž zásada "a maiori ad minus", protože stěžovatelka nebyla vlastnicí pozemku, na němž byly budovy původně postaveny.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2001 odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v daném případě právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani jiné z práv zaručených Ústavou ČR nebylo porušeno.
Pozemkový fond České republiky, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2000 namítl neexistenci pasivní legitimace pozemkového fondu v předmětném sporu a současně se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.
Obec D., jako vedlejší účastník řízení, se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o náhradu podle §23 zákona o půdě věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Námitky stěžovatelky, uvedené v ústavní stížnosti, tak představují pouze polemiku s napadenými rozsudky a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.
Ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě bylo založeno právo na náhradu vlastníkům budov, užívaných před účinností zákona o půdě právnickými osobami (státními statky, zemědělskými družstvy, společnými podniky atd.) podle zvláštních předpisů a zák. č. 61/1976 Sb. Nárok tedy nevznikl, jestliže obytná nebo hospodářská budova byla užívána např. na základě dohody o dočasném užívání nemovitosti podle občanského zákoníku apod., nebo bez jakéhokoli právního důvodu (trpěná užívání).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 140/96, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě představuje speciální právní normu, zaručují právo na náhradu podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě i vlastníkovi obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Podle §23 odst. 2 zákona o půdě je v těchto případech povinnou osobou k poskytnutí náhrady právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Citovaný odstavec byl do zákona o půdě zařazen zákonem č. 183/1993 Sb., přičemž zmíněná novelizace zjevně sledovala záměr poskytnout právo na náhradu vlastníkovi i v případech, kdy ještě před 24. 6. 1991 (tedy před účinností zákona o půdě) došlo ze strany dosavadních uživatelských organizací k vrácení jejich staveb vlastníkovi, aniž mu byla poskytnuta náhrada za jejich znehodnocení. V této souvislosti proto nelze souhlasit s argumentací stěžovatelky, že jí náleží právo na náhradu za znehodnocení, neboť stěžovatelce předmětné nemovitosti nebyly nikdy vráceny. Ústavní soud dále konstatuje, že v obdobné věci (sp. zn. IV. ÚS 36/97) vyslovil nálezem ze dne 14. 5. 1998 právní názor, že ustanovení §23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, a je aplikovatelné pouze pro případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem. Lze je tedy použít jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem užívání tehdejších tzv. socialistických organizací, podle zvláštních předpisů a vlastník nebyl zbaven vlastnictví k předmětným stavbám.
Pokud stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo. Stěžovatelce bylo umožněno, aby uplatnila řádné i mimořádné opravné prostředky. Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Pokud se týká námitky porušení čl. 11 odst. 4 Listiny tím, že soud stěžovatelce nepřiznal náhradu za znehodnocené nemovitosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení Listiny nelze v daném případě aplikovat, neboť stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy nedomáhala určení vlastnictví nebo ochrany vlastnického práva, ale náhrady za znehodnocené nemovitosti.
Ústavní soud neshledal porušení ani dalších namítaných práv stěžovatelky. Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
Stěžovatelka byla spoluvlastnictví id. 1/2 domu č. p. 120 a souvisejících pozemků v obci a kat. úz. D.. Matka stěžovatelky byla spoluvlastnicí id. 1/2 domu č. p. 118 a souvisejících pozemků ve stejné obci a kat. úz. Stěžovatelka převedla ve dnech 4. 10. 1974 a 21. 10. 1974 na fyzické osoby id. 1/2 domu č. p. 120 a související pozemky za kupní cenu 5.000,- Kč a matka stěžovatelky převedla smlouvou ze dne 23. 12. 1965 id. 1/2 domu č. p. 118 a souvisejících pozemků za kupní cenu 1.727,50 Kč rovněž na fyzické osoby.
Zemědělsko obchodní společnost Brodek u Prostějova, a. s., která jako vedlejší účastník řízení nebyla ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 192/1993 Sb., o Ústavním soudu, zastoupena advokátem, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 2. 2000 uvedla, že v daném případě nedošlo k porušení práva na spravedlivý soudní proces ani k porušení práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V daném případě se stěžovatelka nedomáhala určení vlastnictví nebo ochrany vlastnického práva, ale náhrady za nemovitosti. Právní názor obou soudů proto nemůže znamenat (resp. vyvolat důsledek) vyvlastnění majetku.
A za trvání zvláštních užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem