ECLI:CZ:US:2001:2.US.415.99
sp. zn. II. ÚS 415/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci navrhovatele J. D., právně zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 18 C 246/95, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť ta ve svém důsledku mají porušovat jeho právo na ochranu vlastnického práva, které je zakotveno článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy měly v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně zhodnotily shromážděné důkazy, čímž měly stěžovatele připravit o vlastnictví nemovitého majetku, jehož vydání se domáhal.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel návrhem ze dne 26. 10. 1995 domáhal podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, u Okresního soudu ve Frýdku-Místku vydání nemovitého majetku. Od odpůrců O. K. a A. K. požadoval stěžovatel vydání pozemků p.č. 331 stavební plocha, p.č. 161/6 zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 179 pro katastrální území a obec Ř. Od K. C. a A. C. požadoval vydání pozemků p.č. 553 stavební plocha a p.č. 161/3 orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř.. Od ČR - Správy a údržby silnic Frýdek-Místek (státní příspěvková organizace) se domáhal vydání pozemků p.č. 161/6 silnice a p.č. 161/3 silnice, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 541 pro katastrální území a obec Ř. Od Třineckých Železáren, a.s., Třinec, se domáhal vydání pozemků p.č. 475 stavební plocha, p.č. 133/1 ostatní plocha, p.č. 134/1 ostatní plocha, p.č. 136/1 ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 399 pro katastrální území a obec Ř., dříve zapsaných v PK kn. vl. č. 174 a kn. vl. č. 173 pro katastrální území Ř. Od Lesů České republiky (státní podnik), požadoval vydání pozemků p.č. 1131/23 lesní půda, p.č. 1131/23 ostatní vodní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 681 pro katastrální území a obec Ř..
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl dne 1. 10. 1997 rozsudkem, sp. zn. 18 C 246/95, tak, že výrokem I. uložil odpůrcům 3) a 4) tedy K. a A. C. povinnost vydat stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 1/2 pozemku p.č. 553 stavební plocha a 1/2 pozemku p.č. 161/3 orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř.. Ve výroku II. zamítl soud prvého stupně návrh stěžovatele na vydání druhé poloviny nemovitostí popsaných ve výroku I.
Ve výroku III. zamítl v celém rozsahu ostatní návrhy stěžovatele na vydání nemovitostí vůči ostatním odpůrcům, tj. proti odpůrcům 1) a 2) (O. a A.K.), proti odpůrcům 5) (ČR- Správě a údržbě silnic), 6) (Třineckým Železárnám a.s.) i 7) (Lesům České republiky).
Ve výroku IV. uložil soud stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení, a to odpůrci 5) ve výši 2875 Kč, odpůrci 6) ve výši 200 Kč a odpůrci 7) ve výši 1150 Kč.
Ve výroku V. rozhodl soud tak, že náklady řízení se ani stěžovateli ani odpůrcům 3) a 4) nepřiznávají.
Dne 15. 12. 1997 bylo Okresním soudem ve Frýdku-Místku vydáno usnesení, kterým se doplňuje rozsudek ze dne 1. 10. 1997 tak, že odpůrci 3) a 4) jsou povinni zaplatit ČR soudní poplatek 1000 Kč.
Výrok I. odůvodnil soud prvého stupně tak, že považuje za absolutně neplatnou kupní smlouvu, na jejímž základě měli odpůrci 3) a 4) nabýt pozemky p.č. 553 stavební plocha a p.č. 161/3 orná plocha, zapsané u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř. Navrhovateli však podle soudu svědčilo vlastnické právo (nabyté dědictvím) pouze z jedné poloviny.
Zamítnutí ostatních nároků stěžovatele odůvodnil tak, že v případě odpůrců 1) a 2) bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, o čemž byla dne 30. 5. 1968 sepsána dohoda, registrovaná státním notářstvím ke dni 17. 6. 1968.
V případě odpůrce 5) byl návrh stěžovatele zamítnut s odkazem na ust. §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Návrh na vydání pozemků proti odpůrci č. 6 byl zamítnut z důvodu vyvlastnění těchto nemovitostí za náhradu, a to dříve, než se stal stěžovatel dědicem. Nesplňoval tudíž podmínku oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vztahu k odpůrci 7) byl návrh zamítnut, protože se na něj nevztahoval zákon č. 87/1991 Sb. K tomu, aby mohlo být navrhovateli vyhověno podle zákona č. 229/1991 Sb., neprokázal potřebné rozhodující skutečnosti.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání do výroku III. a IV. Do výroku I. a II. se odvolali odpůrci 3) a 4), kteří rovněž napadli odvoláním i doplňující usnesení ze dne 15. 12. 1997. Stěžovatel své odvolání odůvodnil tak, že soud prvého stupně neměl ve vztahu k odpůrcům 1) a 2) k dispozici rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání, ohledně rozhodnutí o nároku proti odpůrci 5) není údajně jasné, z čeho soud dovodil, že došlo k vyvlastnění za náhradu. Ve vztahu k odpůrci 6) nepovažoval stěžovatel za rozhodující, zda vlastnictví předmětných pozemků přešlo na stát předtím, než se stal dědicem, nebo poté. Ve vztahu k odpůrci 7) stěžovatel namítal, že neshledal-li soud, že lze posuzovat daný nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, měl automaticky považovat žalobu za výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb.
Navíc stěžovatel v přípise ze dne 18. 3. 1999 požádal odvolací soud o připuštění úpravy návrhu tak, že po odpůrci 6) požaduje vydání pozemků p.č. 475 stavební plocha, p.č. 133/1 ostatní plocha, p.č. 134/1 ostatní plocha, p.č. 136/1 ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 399 pro katastrální území a obec Ř., dříve zapsaných v PK kn. vl. č. 174 a tam označených jako 132/4 louka v.4,133/1 role v.4, 134/1 pastva v.4, 135/1 pastva v.4, 136/1 pastva v.4, 1131/23 les a kn. vl. č. 173 a tam označených jako 132/3 louka v.2, 133/2 role v.2, 161/3 role, 162/2 role v.2, 165/3 louka, 163 role v.2 pro katastrální území Ř.. Pro případ potvrzení prvostupňového rozsudku žádal stěžovatel odvolací soud rovněž o připuštění dovolání.
Krajský soud v Ostravě rozhodl jako soud odvolací dne 19. 3. 1999 rozsudkem pod písmenem A tak, že změna návrhu ze dne 18. 3. 1999 se nepřipouští. Pod písmenem B I. pak odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně v odstavci I. výroku tak, že návrh na vydání jedné poloviny pozemků p.č. 553 stavební plocha a p.č. 161/3 orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř. se zamítá. Dovodil, že podle zákona č. 87/1991 Sb. není možno zkoumat důvody nabytí pozemku státem, bylo-li k pozemkům zřízeno právo osobního užívání, které v daném případě nezpochybnitelně zřízeno bylo.
Ve výroku B II. zrušil odvolací soud prvostupňový rozsudek v části , kterou byl návrh proti odpůrci 7) Lesům České republiky zamítnut, a řízení zastavil, neboť stěžovatel měl uplatnit předmětný nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu.
Pod písmenem B III. odvolací soud potvrdil zbylé výroky soudu prvého stupně, jimiž byly zamítnuty ostatní stěžovatelovy návrhy na vydání nemovitostí. V zásadě se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně.
V bodě B V. byla pak stěžovateli stanovena povinnost uhradit odpůrcům 3), 4), 5) a 7) náklady odvolacího řízení.
Pod písmenem C Krajský soud v Ostravě nevyhověl návrhu na připuštění dovolání.
Dne 22. 7. 1999 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999 dovoláním, a to v rozsahu odstavce pod písmenem A, B I., III., V., a C. Dne 30. 1. 2001 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem, sp. zn. 28 Cdo 41/2000, tak, že odmítl dovolání stěžovatele směřující proti výroku A napadeného rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné. Ve všech zbývajících částech (B I., B III., B V.) posoudil dovolání stěžovatele jako přípustné, avšak jako neodůvodněné je zamítl.
Ústavní soud po projednání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Při posuzování podmínky vyčerpání opravných prostředků ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb. je nutno zohlednit zejména stanovisko Nejvyššího soudu k podanému dovolání. V daném případě Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 13 Co 370/98, v části směřující proti výroku A napadeného rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné, kdežto ve zbývajících částech (B I., B III., B V.) sice jako přípustné, avšak jako neodůvodněné je zamítl.
Z uvedeného pro Ústavní soud vyplývá, že v části výroku A, kde Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, byly ke dni podání ústavní stížnosti všechny dostupné prostředky k ochraně práva vyčerpány a Ústavní soud může přistoupit k meritornímu posouzení věci.
Jiná je ovšem situace ve vztahu ke zbývajícím částem napadeného rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud dovolání v částech směřujících proti výroku B I., B III. a B V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě shledal přípustným, avšak jako neodůvodněné je zamítl, Ústavní soud nemá možnost tyto části napadeného rozhodnutí přezkoumávat. Přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ústavnosti brání zřejmé nevyčerpání zákonných prostředků k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., v době podání ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal v dané věci ani důvody k použití §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že po rozhodnutí o dovolání stěžovatel v zákonné šedesátidenní lhůtě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 41/2000 (doručen 20. 2. 2001), nenapadl ústavní stížností, není možno se zabývat ani postupem a rozhodnutím samotného Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání (jakožto skutečně poslední zákonný prostředek k ochraně práva) ohledně zmíněných výroků B I., B III. a B V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítnuto jako neodůvodněné.
Ze všech uvedených důvodů se Ústavní soud dále konkrétními námitkami stěžovatele směřujícími proti jednotlivým odpůrcům nezabýval.
Pokud se jedná o námitku stěžovatele proti chybnému posouzení jeho návrhu obsaženého v podání ze dne 18. 3. 1999 Krajským soudem v Ostravě, ústavní stížnost není v této části důvodná.
Stěžovatel namítá, že se domáhal pouze úpravy návrhu na zahájení řízení ze dne 26. 10. 1995, nikoli změny návrhu na zahájení řízení. Ústavní soud sdílí právní názor, který vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 41/2000, podle něhož soud musí úkony účastníků posuzovat podle jejich obsahu a nikoli podle označení (§41 odst. 2 o.s.ř.). Obsah nově formulovaných nároků žalobce překračoval zjevně předmět původního řízení. Tyto nároky tak měly charakter změny návrhu a odvolací soud byl oprávněn s ohledem na hospodárnost s takovou změnou nevyslovit souhlas (§95 odst. 2 o.s.ř.). Nadto, jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, připuštěním uvedené změny návrhu mimo rámec řízení před soudem prvního stupně by odňal účastníkům možnost přezkumu rozhodnutí v předmětné části na základě řádného opravného prostředku. Obecný soud se v napadeném rozhodnutí s důvody nepřipuštění změny návrhu tedy dostatečně vypořádal a nezasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Uvedeným postupem soudu nemohlo být porušeno ani vlastnické právo stěžovatele zaručené ustanovením článku 11 odst. 1 Listiny, neboť v souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud poskytuje ochranu vlastnictví již konstituovanému, nikoli pouze tvrzenému nároku na ně. Od této judikatury neměl Ústavní soud důvod se odchýlit.
Ústavní stížnost ze dne 20. 8. 1999 brojící proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999 je v části, kterou byl zamítnut návrh na připuštění změny návrhu na zahájení řízení ze dne 26. 10. 1995, návrhem zjevně neopodstatněným a Ústavnímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Ve všech zbývajících částech z důvodu nevyčerpání prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu