ECLI:CZ:US:2001:2.US.424.2000
sp. zn. II. ÚS 424/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2000, sp .zn. 6 To 76/2000, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 18.7.2000 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, které směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2000, sp. zn. 6 To 76/2000. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo podle ust. §256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatele a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 31.1.2000, sp. zn. 2T 177/99, který nabyl právní moci dne 30.3.2000.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů byl uznán vinným trestnými činy podle ust. §§249 odst. 1, odst, 2, 184, 247 odst. 1, odst. 2 a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a podle ust. §41 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi mu byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že nedošlo k úplnému zjištění skutkového děje, když v důkazním řízení byly prováděny pouze důkazy svědčící o jeho vině a návrhy na doplnění dokazování ve prospěch navrhovatele byly odmítnuty. Neprovedení jím navrhovaných důkazních návrhů tak podle tvrzení stěžovatele vedlo k porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Další porušení procesních ust. spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že sdělení obvinění mu bylo zasláno faxem a předáno v kopii pracovníkem věznice. Takový způsob doručení stěžovatel nepovažuje za odpovídající příslušným ust. trestního řádu.
Ve vztahu k jednotlivým skutkům, vyznačeným pod bodem ad 1) až ad 5) rozsudku soudu I. stupně stěžovatel dále uvádí, že nebyly vyslechnuti jím navrhovaní svědkové, proveden znalecký posudek a revizní znalecký posudek, což mělo údajně za následek nesprávná skutková zjištění a v návaznosti na to pak byly vyvozeny i nesprávné právní závěry.
Jestliže soud I. stupně vycházel při hodnocení trestné činnosti stěžovatele i z předchozích rozsudků, kterými byl stěžovatel odsouzen, porušil prý čl. 40 odst. 5 Listiny základních práva a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 3 Ústavy, který stanoví, že nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen. Z výše uvedeného dovozuje, že ust. §41 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jakož i ust. §42 odst. 1, odst. 2 trestního zákona jsou v rozporu s články Listiny.
Sdělení obvinění a obžaloba ke skutkům uvedeným pod bodem ad 4), ad 5) rozsudku jsou postaveny na podezření, že stěžovatel zpronevěřil auto zn.BMW a motorovou pilu. Nalézací soud však dospěl k závěru, že nešlo o zpronevěru věcí, ale peněz. Podle názoru stěžovatele tak bylo rozhodováno o rozdílných skutcích a skutkovém ději, které neodpovídají podané obžalobě. Tato skutečnost měla podle tvrzení stěžovatele za následek rozdílný způsob vyšetřování a dokazování a v neposlední řadě i odlišná skutková zjištění. Jestliže došlo ke změně skutkového děje, došlo prý i k rozhodování o jiném skutku než bylo žalováno.
Navrhovatel tvrdí, že mimo již shora označené články Listiny a Ústavy, došlo i porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny.
Závěrem svého podání stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2000, sp.zn. 6 To 76/2000.
Ústavní soud nejprve z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 31.1.2000, sp. zn. 2T 177/99, konstatoval, že stěžovatel byl uznán vinným pod bodem 1a) výroku rozsudku tr. činem neoprávněného užívání cizí věci (§249 odst. 1, odst. 2 tr. zákona), pod bodem 1b) tr. činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení (§184 tr. zákona), pod bodem 2) a 3) rozsudku tr. činem krádeže (§247 odst. 1, odst. 2 tr. zákona) a pod bodem 4), 5) rozsudku tr. činem zpronevěry (§248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona), jako zvlášť nebezpečný recidivista (§41 odst. 1 tr. zákona) byl odsouzen podle ust. §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona, §42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, když podle ust. §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl stěžovatel (dříve obžalovaný) pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále byl stěžovatel uznán povinným nahradit škodu poškozeným v tomto tr. řízení.
Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, které výpovědi svědků a další důkazy, provedené v trestním řízení, považoval za podstatné a rozhodující jak pro skutková zjištění, tak i pro právní posouzení žalovaných skutků, když rovněž vysvětlil z jakého důvodu nemohl být vyslechnut svědek V. J.
Prvostupňový soud dále konstatoval, že jednáním stěžovatele, popsaného pod bodem 4), 5) výroku o vině rozsudku jsou naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty tr. činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ust. §41 odst. 1 tr. zákona, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a takovým činem způsobil značnou škodu. Soud se v tomto případě neztotožnil s vyčíslením škody v obžalobě, a to z toho důvodu, že stěžovatel se nedopustil zpronevěry osobního automobilu tov. zn. BMW, k jehož prodeji byl zmocněn na základě plné moci, ale zpronevěřil peníze, které získal jeho prodejem, když ve výši způsobené škody vycházel soud z odborného vyjádření ing. K.
V případě použití ust. §41 odst. 1 tr. zákona vycházel soud I. stupně ze skutečnosti, že v daném případě v osobě stěžovatele došlo k naplnění jak formální, tak i materiální podmínky recidivy a zdůraznil, že stěžovatel se opakovaně po předchozích odsouzeních dopouští zejména majetkových a násilných tr. činů a je tedy nesporné, že k páchání takových tr. činů má výrazné sklony, když se těchto tr. činů dopouští krátce poté, kdy byl propuštěn z předchozích trestů odnětí svobody. K tomuto závěru dospěl prvoinstanční soud zejména z opisu rejstříku trestů i z připojených trestních spisů a konstatoval, že stěžovatel byl dosud 18x odsouzen, předchozí uložené tresty se však na jeho osobě zcela minuly svým účinkem.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně se podává, že odvolací soud se zabýval z podnětu podaných odvolání ve smyslu ust. §254 odst. 1 tr. řádu zákonností a odůvodněností všech výroků napadeného rozsudku soudu I. stupně, jakož i správností postupu řízení a dospěl k závěru, že ve věci prvostupňový soud učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, když k prověření obhajoby stěžovatele bylo provedeno obsáhlé dokazování. Rovněž zhodnocení důkazů soudem odpovídalo zásadě uvedené v ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Správná byla i právní kvalifikace trestního jednání stěžovatele ve všech bodech výroků o vině odvoláním napadeného rozsudku. Pokud soud I. stupně na rozdíl od podané obžaloby upravil skutek popsaný pod bodem 4), 5) výroku o vině rozsudku, nelze mu úpravu skutku vytknout, neboť má oporu ve skutkových zjištěních soudu I. stupně a skutek takto popsaný si zachovává totožnost se skutkem popsaným ve sděleném obvinění.
Pochybení prvostupňového soudu odvolací soud neshledal ani ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu.
Ústavní soud konstatoval, že podstata námitek stěžovatele, obsažených v ústavní stížnosti, byla již předmětem řízení před odvolacím soudem a byla i tímto soudem dostatečným způsobem vyvrácena. Jedná se zejména o tvrzení stěžovatele, že důkazní řízení před soudem I. stupně bylo neúplné a neúplně byla i prý byla i skutková zjištění tohoto soudu a na ně pak navazující nesprávné skutkové a právní závěry. Ústavní soud neshledal v těchto námitkách stěžovatele věrohodný základ a konstatuje, že se v daném případě jedná pouze o účelová tvrzení, nemající oporu ve shora citovaných rozhodnutích obecných soudů.
Dalším tvrzením navrhovatele je údajné porušení jeho práva na obhajobu tím, že nebyly provedeny veškeré jím navrhované důkazy. V tomto případě nelze než zdůraznit, že podle platné judikatury (viz např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 362/96) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť účelem dokazování je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, ohledně údajné úpravy skutku uvedeného v obžalobě soudem, se Ústavní soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu pokud tento konstatoval, že takovou úpravu skutku nelze soudu I. stupně vytknout, neboť má oporu ve skutkových zjištěních soudu, když ostatně si takto upravený skutek zachovává totožnost se skutkem popsaným ve sděleném obvinění. Ostatně podle platné judikatury je povinností soudu přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo v průběhu hlavního líčení za podmínky, že se nesmí změnit podstatu skutku.
Je nepochybné, že sdělením obvinění je realizována zásada řádného zákonného procesu, uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny. V jeho doručování preferuje tr. řád doručení při úkonu trestního řízení. Ve smyslu ust. §62 odst. 1 tr. řádu nastávají právní účinky, které zákon s písemností spojuje, jejím doručením do rukou adresáta. V případě, že je písemnost určena osobě ve vazbě nebo ve výkonu trestu, doručuje se tato písemnost prostřednictvím této věznice, když způsob doručení určuje orgán činný v trestním řízení, který písemnost vydal. Jestliže tedy bylo písemné vyhotovení sdělení obvinění doručeno do rukou stěžovatele prostřednictvím věznice, nejedná se ani v tomto případě o námitku opodstatněnou.
Jak již Ústavní soud konstatoval, neshledal tento soud při zkoumání ústavní stížnosti porušení stěžovatelem tvrzených práv a svobod a návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. ledna 2001