ECLI:CZ:US:2001:2.US.482.98
sp. zn. II. ÚS 482/98
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. R.T., 2. F.T., 3. R.S., všech zastoupených advokátkou JUDr. A.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 6 Co 1634/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností shora označený rozsudek. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhali žalobou určení, že nemovitosti specifikované v napadeném rozsudku, byly ke dni úmrtí F.T. staršího ve spoluvlastnictví F. a R.T. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. 8 C 216/91 žalobu zamítl s tím, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že v případě předmětných nemovitostí nedošlo k platnému uzavření smlouvy o převodu nemovitostí. Na základě odvolání stěžovatelů pak Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 občanského soudního řádu. Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu podali současně dovolání i ústavní stížnost. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 344/99, dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, že stěžovatelé v dovolání předložili k řešení otázku hodnocení důkazů.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovné postavení účastníků před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a uvedl, že se nedomnívá, že by v daném případě byl postup soudů v rozporu s napadenými články Listiny. Za situace, kdy neexistuje (nebo nebyl nalezen) originál kupní smlouvy, musely oba soudy vycházet z opisu kupní smlouvy ověřeného bývalým státním notářstvím a čestného prohlášení, dotazníku podepsaného R.T. a jejím manželem. Z těchto důvodů odvolací soud učinil příslušné zjištění a závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o určení vlastnictví věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B., Praha, svazek 7).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky. Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Stěžovatelé dále namítají porušení práva na rovné postavení účastníků před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny, které však nijak nekonkretizují. Porušení zásady rovnosti účastníků před odvolacím soudem nebylo v dané věci shledáno.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu