ECLI:CZ:US:2001:2.US.53.01
sp. zn. II. ÚS 53/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) J. H. a 2) B. H., obou zastoupených advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, čj. 58 Co 172/2000-49, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 1999, čj. 5 C 346/98-19, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé (v původním řízení žalovaní) se svou stížností ze dne 26. 1. 2001, doplněnou podáním ze dne 31. 1. 2001, domáhají, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6.
Z napadených rozhodnutí, jež byla přiložena k ústavní stížnosti, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 346/98, jenž si Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla navrhovatelům uložena povinnost vyklidit byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve čtvrtém patře domu, ulice N. (dále jen "byt") a vyklizený jej předat žalobci, Městské části Praha 6, do 15 dnů po právní moci uvedeného rozhodnutí.
Uvedené rozhodnutí napadli stěžovatelé odvoláním, v němž mimo jiné navrhují, aby odvolací soud pro případ, že by potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyslovil přípustnost dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu (§239 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.").
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil druhým z napadených rozsudků jen tak, že splnění vyklizovací povinnosti navrhovatelů "stanoví do tří měsíců" od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť neshledal své rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový přezkumný procesní postup, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o.s.ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, C.H. Beck, 2000, str. 31 a násl.). Jak se z připojeného spisu podává, navrhovatelé v projednávané věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodali.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a jejich stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím o projednávané ústavní stížnosti odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj