ECLI:CZ:US:2001:2.US.57.99
sp. zn. II. ÚS 57/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 4. 12. 1998, č.j. 31 Rto 3/98 - 59, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 10. 1998, č.j. Rt 2 /97 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 4. 12. 1998, č.j. 31 Rto 3/98 - 59, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 10. 1998, č.j. Rt 2/97 - 50, a namítá, že dosavadním procesním postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále také stěžovatel namítá, že došlo k porušení dalších, blíže neuvedených, článků Listiny a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že obecné soudy v rozporu se zásadou "in dubio pro reo" zamítly návrh stěžovatele i přesto, že nebylo věrohodným způsobem prokázáno, a to jak přímými tak nepřímými důkazy, že by jeho návrh byl bezdůvodný, ale byl podán oprávněně. Podle stěžovatele měly obecné soudy svým postupem porušit princip rovnosti stran a právo na objektivnost hodnocení důkazů, jinak dobře zjištěného skutkového stavu věci. V ústavní stížnosti dále stěžovatel podrobně popisuje průběh rehabilitačního řízení před obecnými soudy, opakuje námitky již jednou v tomto řízení uvedené a takto zejména podrobně popisuje po technické stránce důvody, proč nebylo možné se vzdálit z cely, ve které vykonával trest odnětí svobody a polemizuje se závěry, které již opakovaně učinily obecné soudy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Po odstranění formálních vad byla ústavní stížnost shledána přípustnou a projednána Ústavním soudem.
Ústavní soud dále požádal o vyjádření Okresní soud v České Lípě a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a vyžádal si spisy Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. Rt 2/97, a sp. zn. 4 T 353/80.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci, Ústavnímu soudu v písemném vyjádření sdělila, že trvá na úvahách tamního senátu krajského soudu, jež byly nakonec vyjádřeny v odůvodnění usnesení ze dne 4. 12. 1998, č.j. 31 Rto 3/98 - 59, kdy se krajský soud již stížností věcně zabýval. Předchozími zrušovacími usneseními krajský soud napravoval procesní pochybení soudu prvního stupně.
Předseda senátu Okresního soudu v České Lípě k ústavní stížnosti uvedl, že soud nezjistil zákonné důvody pro zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí v přezkumném řízení. Podle něj je z ústavní stížnosti zřejmé, že směřuje poněkud mimo rámec rozhodování v přezkumném řízení, spíše proti původnímu rozhodnutí o vině a trestu a návrh stěžovatele je nedůvodný.
Ze spisů Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. Rt 2/97, a sp. zn. 4 T 353/80, bylo zjištěno, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 6. 1980, č.j. 4 T 353/80 - 78, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 1980, č.j. 2 To 439/80 - 89, protože spáchal přípravu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §7 odst.1 k §155 odst. 1 písm a), odst. 2) písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní zákon"), trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm a) trestního zákona, trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 2 trestního zákona, trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §198 písm b) trestního zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 trestního zákona, a byl za to odsouzen podle §155 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, který vykonal. Stěžovatel byl uznán vinným, že dne 15. 9. 1979 ve Stráži pod Ralskem v Nápravně výchovném ústavu Ministerstva spravedlnosti Stráž pod Ralskem na cele oddělení výkonu kázeňských trestů vyhrožoval zabitím příslušníkům sboru nápravné výchovy (dále jen "SNV"), přičemž v ruce držel připravovaný kovový hák, který vytrhl ze splachovače WC a napřahoval se jím proti příslušníkům, přitom opakovaně hrubými výrazy urážel tyto a další příslušníky SNV pro výkon jejich pravomoci veřejných činitelů, dále jmenované hrubě urážel pro příslušnost KSČ a protože jsou stoupenci socialistického státního zřízení. Navíc téhož dne nedovoleně opustil celu, vloupal se do skladu oděvních součástek a osobních věcí odsouzených umístěných na oddělení kázeňských trestů a zde odcizil některé drobné movité věci.
Z těchto spisů bylo také zjištěno, že stěžovateli byl opakovaně zamítnut návrh na povolení obnovy řízení s tím, že nebyly objeveny nové důkazy zpochybňující původní zjištění a závěry. Bylo také zjištěno, že stěžovateli byl ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítnut, podle §14 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), návrh na zrušení uvedeného odsuzujícího rozsudku s tím, že v průběhu tohoto přezkumného řízení nebyly zjištěny vady uvedené v §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a nedošlo k porušení ústavně chráněných základních práv a svobod.
Ústavní soud sice, jak již také několikrát uvedl ve svých předchozích rozhodnutích, není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, to však jen potud, pokud jejich postupem a rozhodnutími nejsou porušeny ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Ústavní soud se proto věcí v prvé řadě zabýval z hlediska dodržení práva na soudní ochranu, uvedeného v hlavě páté Listiny, která zahrnuje i práva, jejichž porušení stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítal. Ústavní soud se také, s ohledem na charakter věci, zabýval otázkou, jestli vadným postupem obecných soudů nedošlo k porušení smyslu a účelu soudních rehabilitací, tak jak je vyjádřen v §1 zákona č. 119/1990 Sb. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí soudy brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Smyslem soudních rehabilitací je tedy náprava zejména trestních řízení se silným politickým podtextem, který evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost, zejména i co se týče práv na obhajobu a v této souvislosti i hodnocení provedených důkazů i neprovedení těch, které mohly přicházet v úvahu a které provedeny nebyly (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 51/96, Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, str. 69 vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998).
Nelze tedy vyhovět ústavní stížnosti zejména za situace, kdy námitky stěžovatele proti jeho odsouzení spočívají v podstatě jen v tvrzení, že z cely není možné se dostat a tudíž krádež byla zinscenována a že ke spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení byl vyprovokován příslušníky SNV pouze v souvislosti s křivým nařčením ze spáchání trestného činu krádeže a za situace, kdy sám stěžovatel jinak nezpochybňuje skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz například tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a také odůvodnění stížnosti ze dne 28. 7. 1998 proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 7. 1998, č.j. Rt 2/97 - 32, založené ve spisu, sp. zn. Rt 2/97, pod číslem listu 33). Smyslem přezkumného řízení podle §4 až §6 zákona č. 119/1990 Sb. je zrušení těch rozhodnutí, které odporovaly principům vyjádřeným v §1 zákona č. 119/1990 Sb., a které vykazovaly závažné vady uvedené v §14 zákona č. 119/1990 Sb. Je tedy nepochybné, a v tomto se Ústavní soud ztotožňuje i s vyjádřením Okresního soudu v České Lípě, že k takovým pochybením v řízení, jehož výsledkem bylo odsuzující rozhodnutí, nedošlo a stěžovatel spíše polemizuje s otázkou své viny, jejíž posouzení je úkolem až případného dalšího soudního řízení, které následuje po zrušení rozhodnutí posuzovaného podle zákona č. 119/1990 Sb. Ústavní soud se také plně ztotožňuje se závěry obecných soudů, které učinily v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Nad rámec svého rozhodnutí a aniž by Ústavní soud na sebe vztáhl pravomoc náležející podle zákona č. 119/1990 Sb. obecným soudům, je Ústavní soud pouze pro úplnost povinen konstatovat, že prostudováním spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 4 T 353/80, lze bez pochyby dospět k závěru, že toto řízení bylo vedeno zcela v souladu s principy vyjádřenými v §1 a §14 zákona č. 119/1990 Sb. a nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu