ECLI:CZ:US:2001:2.US.578.01
sp. zn. II. ÚS 578/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. A., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, čj. 8 To 107/99-588, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2001 a doplněným dne 28. 10. 2001, domáhal s odkazem na porušení svých ústavních práv dle čl. 10 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Je přesvědčen, že postupem předsedy senátu Krajského soudu v Plzni, který poskytl v průběhu trestního řízení rozhovor sdělovacím prostředkům a uvedl podrobnosti, týkající se tehdy dosud nepravomocného rozhodnutí, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 10 odst. 1 Listiny. Dále s ohledem na postup orgánů činných v trestním řízení a Krajského soudu v Plzni má stěžovatel za to, že řízení neproběhlo před nezávislým a nestranným soudem, čímž bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 9. 1999, čj. 3 T 9/99-556, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 3. 11. 1999, čj. 8 To 107/99-588, napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí věci. Stěžovatel převzal uvedený rozsudek Vrchního soudu oproti podpisu dne 9. 12. 1999. Poté dal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona a Ministerstvo spravedlnosti mu přípisem ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 540/2001-OOD-SPZ, oznámilo, že jeho podnět odkládá jako nedůvodný. Přípis Ministerstva spravedlnosti stěžovatel obdržel dne 30. 7. 2001.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je takový prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Stížnost pro porušení zákona dle §266 odst. 1 tr. řádu může podat pouze ministr spravedlnosti. Nejde tedy o opravný prostředek, který by byl oprávněn podat stěžovatel. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona nelze za prostředek na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu považovat (viz usnesení I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 219). Sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, čj. 8 To 107/99-588, bylo stěžovateli doručeno dne 9. 12. 1999. Ústavní stížnost bylo podána dne 1. 10. 2001, tedy evidentně po uplynutí zákonné 60denní lhůty.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako stížnost, podanou po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj