ECLI:CZ:US:2001:2.US.580.2000
sp. zn. II. ÚS 580/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti Ing. R. W., proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999,
č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu
dne 2. 10. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku
Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185,
a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn.
4 To 606/99, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva").
Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby
Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody
v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2
T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j.
2 T 26/97-185, byla obžalovaná Ing. R. W. (v řízení před Ústavním
soudem stěžovatelka) uznána vinnou tím, že v době od 30. 9. 1994
do 18. 11. 1996 v O., okr. Opava ke škodě R. W. (v řízení před
Ústavním soudem vedlejšího účastníka) ponechala v majetku
Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek (nedokončenou
rostlinnou výrobu, nářadí a stroje, materiálové zásoby
a hospodářská zvířata) v ceně 526 926,06 Kč, představující část
jím vůči ZD O. uplatněných nároků dle zák. č. 229/1991 Sb., a zák.
č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který na základě
plné moci, kterou jí dne 30. 12. 1992 udělil, převzala od
zmíněného družstva v době od 26. 7. 1993 do 2. 12. 1993 a přes
jeho urgence mu jej odmítla vydat, tedy přisvojila si cizí věc,
která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku takovým
činem značnou škodu, čímž spáchala trestný čin zpronevěry podle
§248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a za to byla odsouzena
podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků. Podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. jí byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18
měsíců. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena
povinnost nahradit poškozenému R. W. škodu ve výši 526 926, 06 Kč
a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. W. se zbytkem
svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti
tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud
v Ostravě usnesením ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, podle
§256 tr. řádu odvolání stěžovatelky zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud
převzal skutková zjištění z obžaloby. Skutkové zjištění, že
předmětný majetek stěžovatelka ponechala v době od 30. 9. 1994 do
18. 11. 1996 v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., okresní
soud ve svém rozsudku nezdůvodnil. Přitom počátek páchání údajného
trestného činu zpronevěry datoval bez zjevné souvislosti dnem 30.
9. 1994, kdy došlo k tomu, že stěžovatelka poškozenému R. W.
vypověděla plnou moc, na základě které byla oprávněna jej
zastupovat při převzetí jeho restitučních podílů. Soudy podle
stěžovatelky tento nonsens z obžaloby převzaly, aniž k tomu podaly
konkrétnější zdůvodnění. Rovněž ukončení páchání údajného
trestného činu datem 18. 11. 1996 soudy vůbec neodůvodnily
a rovněž k tomuto datu neprovedly žádný důkaz. Dále podle
stěžovatelky skutkové zjištění, že stěžovatelka ponechala
v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek R. W.
v hodnotě 526 926, 06 Kč, rovněž nemá oporu v provedených
důkazech, a také zde soudy obou stupňů, zejména skutkové zjištění
o výši způsobené škody, nijak nezdůvodnily. Soudy obou stupňů
podle stěžovatelky zákonem stanovený způsob zjišťování skutkového
stavu a hodnocení důkazů nerespektovaly, dokonce ani neprovedly
žádný důkaz, který by jim umožnil zjistit skutečnou hodnotu
spoluvlastnického podílu R. W. , a nedostály tak své povinnosti
vyplývající z ust. §2 odst. 5, §2 odst. 6 tr. řádu ani
povinnosti dle ust. §125 tr. řádu. Dále stěžovatelka vytýká
odvolacímu soudu tvrzení, že R. W. je vlastníkem majetku konkrétně
vymezeného ve vydávacím aktu, a to jeho výlučným vlastníkem, toto
tvrzení je podle stěžovatelky v rozporu s fakty, tj. s tím, co
z oněch listin skutečně vyplývá. Rovněž v rozporu se skutečností
podle stěžovatelky je zjištění odvolacího soudu, že Okrasné školky
O. , s. r. o., drží nadále spoluvlastnický podíl poškozeného R. W.
z právního důvodu, který odpadl, aniž uvádí, jaká právní
skutečnost toto způsobila. Vadný je podle stěžovatelky i závěr
odvolacího soudu, že i kdyby podíl R. W. byl ve spoluvlastnictví
31 osob, pak podle zákona o hospodaření se společnou věcí
o zrušení spoluvlastnictví rozhodují spoluvlastníci, což nezbavuje
spoluvlastníka oprávnění domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy
- soud prvního stupně i soud odvolací - učinily ohledně oprávnění
stěžovatelky nakládat a povinnosti vydat spoluvlastnický podíl R.
W. a jeho skutečné hodnoty (tj. tvrzené výše škody) skutková
zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů, čímž se rozhodnutí vymykají z mezí ust. §2
odst. 6 tr. řádu a §2 odst. 5 tr. řádu, neboť nedostály ani
povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, což vedlo k vadnému právnímu závěru, že je
stěžovatelka povinna vydat R. W. věci v hodnotě přes půl milionu
Kč a tím si je měla přivlastnit a způsobit tím značnou škodu,
přičemž měla jednat v úmyslu trestný čin spáchat, a tento závěr je
podle stěžovatelky v zásadním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními, neboť z nich v žádné možné interpretaci nevyplývá. Tím
je zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené
obecnými soudy v daném případě prolomena. Tím ovšem soudy obou
stupňů nerespektovaly, že stěžovatelka může být stíhána jen
způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), že věc má
být spravedlivě projednána (čl. 36 odst. 1 Listiny), že soudy mají
povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu právům
stěžovatelky (čl. 90 Ústavy), čímž porušily právo stěžovatelky na
spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dále stěžovatelka uvedla, že napadený rozsudek Okresního
soudu v Opavě rozhodl o její povinnosti zaplatit poškozenému
náhradu škody, která nevznikla, neboť věci, které má ve
spoluvlastnictví s ostatními osobami, nadále existují. Jejich
hodnota nebyla náležitě zjištěna. Výkon tohoto rozhodnutí by
znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při
odložení vykonatelnosti tohoto výroku může vzniknout poškozenému,
neboť, jak stěžovatelka uvedla, nemá k dispozici tolik peněžních
prostředků. Činností popsanou v napadeném rozsudku se nijak
neobohatila, majetek R. W. zůstal v užívání obchodní společnosti.
Jakýkoli způsob výkonu rozhodnutí by stěžovatelce podle jejího
názoru způsobil citelnou újmu.
Ústavní soud nejprve zvážil podmínky a okolnosti, které ust.
§79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí uvádí. Vzhledem
k tomu, že soud neměl dosud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve
věci samé, neodpovídalo by veřejnému zájmu návrh na odklad
vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí
zamítnout. Ústavní soud shledal věrohodným i to, že újma, kterou
by způsobila vykonatelnost výroku o náhradě škody napadeného
rozhodnutí, by byla pro stěžovatelku nepoměrně vyšší než ta, jaká
by vznikla při zamítnutí návrhu stěžovatelky.
V důsledku toho byl Ústavní soud názoru, že vyhovění návrhu
na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného
rozhodnutí je ve shodě s podmínkami, stanovenými v ust. §79 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto
usnesením ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 580/2000, Ústavní
soud vyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti
výroku, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce
uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. W. ,
nar. 4. 11. 1942, bytem O. , ul. Svobody č. 129, částku ve výši
526 926, 06 Kč, v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9.
1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, a vykonatelnost
odložil do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti
stěžovatelky podané dne 2. 10. 2000, vedené pod sp. zn. II. ÚS
580/2000.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 2 T 26/97, vedený
u Okresního soudu v Opavě, jakož i vyjádření tohoto soudu
k projednávané věci, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření
Krajského soudu v Ostravě, Okresního státního zastupitelství
v Opavě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a vyjádření
poškozeného R. W. k projednávané věci.
Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2001,
které Ústavní soud obdržel dne 8. 1. 2001, odkázal s ohledem na
absenci spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 2 T 26/97, na
stanovisko soudu prvního stupně obsažené ve výroku a v odůvodnění
jeho rozsudku ze dne 9. 9. 1999.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2001,
které Ústavní soud obdržel dne 12. 1. 2001, uvedl, že výslechem
svědků, listinnými důkazy i z výpovědi samotné stěžovatelky byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Z listinných důkazů a z výpovědi předsedy ZD, uvedl dále mj.
odvolací soud, plyne, že poškozenému R. W. byl vydán konkrétně
vymezený majetek a že byl tento majetek skutečně a nikoliv jen
účetně vydán tehdy zástupkyni poškozeného, tj. stěžovatelce,
nepopírá ani ona. Vydáním tohoto konkrétního, vymezeného majetku
nebylo založeno žádné spoluvlastnictví poškozeného a dalších
oprávněných osob, jak tvrdí stěžovatelka. A i kdyby takové
spoluvlastnictví založeno bylo, nezbavuje to poškozeného jako
nesporného vlastníka, byť menšinového podílu, práva použít
prostředků ochrany vlastnického práva. Mezi tato práva patří
nepochybně právo domáhat se vydání věcí proti tomu, kdo předmět
spoluvlastnictví neprávem zadržuje. Za zcela nepřiléhavou považuje
pak odvolací soud právní argumentaci stěžovatelky, že jako
menšinový spoluvlastník se poškozený nemůže sám, bez souhlasu
ostatních spoluvlastníků, domáhat vydání celých věcí i těch
podílů, které mu nepatří. Poškozený se domáhal vydání pouze svého
podílu, který představuje jemu vydané věci. K tomu souhlas
údajných spoluvlastníků nepotřebuje a chování stěžovatelky bylo
proto správně vyhodnoceno tak, že si přisvojila cizí věc, která jí
byla svěřena, čímž se dopustila trestného činu zpronevěry podle
ust. §248 tr. zák. Právní názor stěžovatelky by podle odvolacího
soudu ve svém důsledku zasahoval do ústavou zaručeného
vlastnického práva poškozeného. Proto navrhl, aby byla ústavní
stížnost stěžovatelky zcela zamítnuta. Dále krajský soud uvedl, že
nejsou dány zákonné důvody pro to, aby Ústavní soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatelka řadu let
neoprávněně disponuje s majetkem poškozeného, pobírá z jeho
majetku užitky a uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím
poškozenému, by neznamenalo pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu,
než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout poškozenému.
Okresní státní zastupitelství v Opavě ve svém vyjádření ze
dne 3. 1. 2000, které Ústavní soud obdržel dne 4. 1. 2001, uvedlo,
že napadená rozhodnutí považuje za odpovídající učiněným skutkovým
zjištěním i zákonu.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se dopisem ze dne
22. 12. 2000 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Poškozený R. W. ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2001, které
Ústavní soud obdržel dne 5. 1. 2001, uvedl, že nesouhlasí s tím,
aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody
napadeného rozhodnutí, a dále nesouhlasí s tím, aby Ústavní soud
ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, nesouhlasí
dále s mnoha výroky v ústavní stížnosti. Poškozený dále ve svém
vyjádření uvádí, že nesouhlasí s výrokem stěžovatelky, že se jí
způsobí nepoměrně vyšší újma při výkonu rozhodnutí, než jaká škoda
by jí vznikla při odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka podle něj disponuje značným majetkem v prostorech
okrasných školek, strojovém parku, novým traktorem, skříňovou
Avií, nakladačem, novým osobním autem, vlastním rodinným domkem,
4 bytovým činžovním domem atd. Poškozený je přesvědčen, že
stěžovatelka způsobila na cizím majetku značnou škodu tím, že si
přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, proto souhlasí
s rozhodnutím nalézacího soudu o povinnosti obžalované zaplatit
poškozenému škodu ve výši 526 926, 06 Kč, což představuje hodnotu
majetkového podílu poškozeného vydaného ZD O.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost byla podána důvodně.
Stěžovatelka neměla být trestně stíhána, a pokud k tomu vůbec
došlo, je správný původní zprošťující rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 17. 2. 1998, č. j. 2 T 26/97-139, případně již
usnesení vyšetřovatele ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na č.
l. 126 vyšetřovacího spisu II, na jejichž odůvodnění Ústavní soud
odkazuje.
Vztah mezi stěžovatelkou, resp. obchodní společností Okrasné
školky O. , s. r. o., a poškozeným R. W. je vztahem
občanskoprávním a jednání nyní již odsouzené stěžovatelky
nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle ust. §248 tr. zák. a ani jiného obdobného trestného činu.
Již z obsahu samotného trestního spisu vyplývá, že trestní
stíhání stěžovatelky bylo původně odloženo (usnesení Okresního
úřadu vyšetřování Opava ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na
č. l. 126 svazek II spisu), podaná obžaloba vrácena soudem
státnímu zástupci k došetření (usnesení Okresního soudu v Opavě ze
dne 7. 4. 1997, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 44 svazek I spisu),
stěžovatelka zproštěna obžaloby (rozsudek Okresního soudu v Opavě
ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 139 svazek
I spisu). Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu
(usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, sp. zn.
4 To 285/98, na č. l. 166 svazek I spisu) a věc byla vrácena soudu
prvního stupně. Rozsudkem napadeným ústavní stížností byla
stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle ust.
§248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a byl jí uložen podmíněný
trest odnětí svobody v trvání dvou roků na zkušební dobu osmnácti
měsíců, povinnost k náhradě škody poškozenému R. W. ve výši 526
926, 06 Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních. Odsuzující rozsudek vychází
z velmi zjednodušené úvahy, že stěžovatelka převzala na základě
plné moci udělené poškozeným R. W. v době od 26. 7. do 2. 12.
1993 majetek od ZD O. pozůstávající z nedokončené rostlinné
výroby, nářadí, strojů, materiálových zásob a hospodářských
zvířat, z něhož zhruba 1/3 náležela poškozenému z nároků
uplatněných podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tento ponechala v obhospodařování obchodní společnosti
Okrasné školky O. , s. r. o., a poté, co vypověděla poškozenému
plnou moc (č. l. 131 přílohy č. l. 20) jej přes urgence odmítla
vydat R. W.
Ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. zní: "Kdo si přisvojí cizí
věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta
nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím
věci."
Aplikace zákonných znaků skutkové podstaty v daném případě
je formalistická, násilná a odporuje logickému postupu.
Z řady písemných vyjádření ZD O., z výpovědi svědka
A. B. (a soud z tohoto zjištění vychází) stěžovatelka přejímala
majetek, který částečně uspokojoval majetkové nároky nejen
poškozeného, ale i dalších asi 30 osob. Podíl poškozeného byl
stanoven dohodou přes 30 %, stejně tak i cena předávaného majetku.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví. V tomto případě
u předaných věcí nejde o vlastnictví ke konkrétním věcem, ale
o spoluvlastnický podíl, o jehož vypořádání by bylo nutno se
dohodnout s ostatními spoluvlastníky.
Dalším znakem je přisvojení si cizí věci - tedy získání
trvalé dispozice s ní. I v tomto směru se naráží na problém, že
nešlo o jednotlivou věc nebo věc druhově určenou (částečně
provedená orba, setí a pod.). Poškozenému byla podle možností
obchodní společnosti pohledávka uhrazována ( sele, vánoční stromek
apod.). Při tom ani celková výše pohledávky není bezpečně
stanovena tak, aby o ní nebylo pochybností. Právě na její výši
závisí přísnější právní kvalifikace podle dalších odstavců ust.
§248 tr. zák.
Problematické je stanovení doby trestné činnosti. Napadený
rozsudek shodně s obžalobou stanovuje počátek dnem, kterým
stěžovatelka vypověděla poškozenému plnou moc. Konec trestné
činnosti rozsudek zjišťuje bez jakéhokoliv bližšího objasnění dnem
18. 11. 1996. Toto datum ani v obžalobě ani v odsuzujícím rozsudku
specifikováno není. Ze spisu rovněž nelze zjistit, proč by tímto
datem měla trestná činnost stěžovatelky skončit. Protiprávní stav
by mohl skončit pouze vydáním majetku poškozenému nebo úhradou
pohledávky, což se však, jak z dalšího plyne, nestalo.
Skutková zjištění obecných soudů (okresního i krajského)
nemají oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odporuje
ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Právní závěr o vině stěžovatelky
z nich v žádném možném výkladu nevyplývá.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry patří
otázka zavinění. Okresní soud se v rámci vázanosti názorem
odvolacího soudu ( ust. §264 odst. 1 tr. řádu) vypořádává
s otázkou zavinění formou úmyslu eventuálního. Stěžovatelka
věděla, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení
chráněného zájmu (vlastnického práva) a pro případ, že jej
způsobí, byla s tím srozuměna. Obhajobu stěžovatelky, že po
vypovězení plné moci, výpovědi nájmu z pozemků a nepostoupením
pohledávek, rozpočetla vydaný majetek na ty restituenty, kteří
podepsali smlouvy o postupu pohledávek s tím, že transformační
podíl poškozeného je dosud v držení zemědělského družstva, má za
vyvrácenou přípisy zemědělského družstva, že ve vydaném majetku
byl i podíl poškozeného. Oba závěry jsou v logickém rozporu.
Především však jde o naplnění základní materiální podmínky,
aby jednání stěžovatelky bylo možno trestně hodnotit. Tou je
nebezpečnost činu pro společnost. Při stanovení její výše a stupně
nutno vycházet z ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona, že je určována
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V průběhu celého trestního řízení byl shromažďován důkazní
materiál velkého rozsahu a vesměs občanskoprávního charakteru,
svědčící o neustále probíhajícím jednání mezi stěžovatelkou,
poškozeným, obchodní společností Okrasné školky O. , s. r. o. a ZD
O. o vypořádání majetkových nároků, které dosud není skončeno.
Majetkové nároky plynoucí z restituce, vypořádání majetkových
podílů a z transformace nejsou doposud úplně a beze zbytku
vyrovnány. Jde o zdlouhavý, složitý vývojový proces, jehož cílem
je uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém
základě. Součástí tohoto procesu je jednání stěžovatelky
a ostatních osob a ekonomických subjektů. Proto nelze jednání
stěžovatelky pojímat z hlediska trestního zákona.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc
Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů
jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal,
že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, který
stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, čl. 8 odst. 2
Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody
jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; nikdo nesmí
být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku,
čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 6 odst. 1
Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána
nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne
o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní
stížnosti zcela vyhověl a podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Okresního
soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To
606/99, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. března 2001