ECLI:CZ:US:2001:2.US.615.2000
sp. zn. II. ÚS 615/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele A. B., zastoupeného advokátkou JUDr. D. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2000, čj. 7 To 357/2000-126, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, odeslanou Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2000 a doplněnou dne 6. 12. 2000, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že řízením před obecnými soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 20 T 97/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 25. 2. 2000, čj. 20 T 97/99-98, uznal stěžovatele vinným, že dne 21. 5. 1999 kolem 10.00 hodin ve Frenštátě pod Radhoštěm na ulici Z. odcizil ze vstupních dveří domu č. 349 dva kusy bezpečnostních kování, čímž způsobil majitelce JUDr. A. V. škodu ve výši 2.650,- Kč. Tím spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr.zák. a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Okresní soud dále stěžovateli uložil povinnost nahradit JUDr. A. V. škodu ve výši 2.650,- Kč a se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud při svém rozhodování přihlédl zejména k výpovědím poškozené JUDr. V. a svědka Ing. U.. Výpovědi stěžovatele, učiněné v přípravném řízení a u hlavního líčení zhodnotil jako rozporné. Jeho změněné výpovědi z hlavního líčení neuvěřil, neboť stěžovatel změnu výpovědi vysvětlil pouze tím, že si původně dělal legraci z policie.
Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítá, že byla pošlapána jeho lidská práva. Poté, co byla falšována a zamlčována fakta svědčící v jeho prospěch, ho soud odsoudil za skutek, který nespáchal a který nebyl ani trestným činem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 9. 2000, čj. 7 To 357/2000-126, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soud I.stupně provedl všechny potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy, které odpovídajícím způsobem v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotil. Skutková zjištění, která soud I. stupně učinil, považuje odvolací soud za správná a úplná. Zdůraznil, že trestní stíhání bylo vedeno na základě trestního oznámení poškozené. Stěžovatel trestní jednání, které je mu kladeno za vinu, v přípravném řízení doznal a motivoval ho neshodami s poškozenou ohledně finančního vyrovnání za provedené práce. Jeho námitky proti nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení jsou v rozporu s obsahem spisu a zejména se samotným chováním stěžovatele v době před sdělením obvinění, kdy sám na policii oznámil demontáž kování u dveří poškozené a poté poškozené fakturoval náklady spojené s touto demontáží s průvodním dopisem, v němž ji o svých krocích informuje. Tyto listinné důkazy spolu se samotným počínáním stěžovatele potvrzují důvodnost trestního stíhání a jsou v souladu s dalšími provedenými důkazy. Výše škody (zakládající již znak trestného činu) byla zjištěna znaleckým posudkem na základě všech dostupných podkladů a není důvodu o ní pochybovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje v tom, že soud I. stupně nedodržel lhůtu dle §198 odst. 1 tr. řádu, neboť obsílku k hlavnímu líčení nařízenému na den 25. 2. 2000 obdržel dne 21. 2. 2000. Na jeho žádost o odročení a na vznesenou námitku podjatosti nebral soud zřetel. Rovněž odvolací soud jednal dne 8. 9. 2000 v jeho nepřítomnosti a nevzal v potaz jeho podání ze dne 5. 9. 2000, označené jako návrh na vyloučení Krajského soudu v Ostravě z důvodu podjatosti. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly na základě nedostatečných důkazů, které nesprávně zhodnotily a odsoudily ho pro skutek, který nespáchal. Vycházely ze znaleckého posudku, kterým bylo oceňováno bezpečnostní kování R3 a R4, jež nikdy nebylo ve vlastnictví poškozené. Stěžovatel jí totiž namontoval bezpečnostní kování R3 obla a R4 obla a poté došlo jednáním neznámého pachatele k demontáži štítů bezpečnostního kování R3 obla a R4 obla, které měly v době odcizení hodnotu cca 1.040,-Kč. Podáním ze dne 6. 12. 2000 pak stěžovatel požádal Ústavní soud, aby přihlédl k tomu, že byl vzat do vazby účelově, neboť policisté zfalšovali záznamy a vytvořili tím podmínky pro uvalení nezákonné vazby.
Ústavní soud požádal dle ust. §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě coby účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten, ač doloženě vyzván, ve stanovené lhůtě vyjádření neposkytl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Těžiště stěžovatelovy argumentace se soustřeďuje zejména na vznášení pochybností ohledně zjištěného skutkového stavu věci, nesprávné hodnocení důkazů a zdůrazňování toho, že se obecné soudy nezabývaly jeho návrhy na vyloučení soudců. Porušily příslušná procesní ustanovení tím, že jednaly v jeho nepřítomnosti a nerespektovaly jeho zákonnou lhůtu k přípravě. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není povolán provádět skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit jimi provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. V případě ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, by k porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatel především tvrdí, že ho obecné soudy uznaly vinným na základě nedostatečně provedeného dokazování a jeho nesprávného vyhodnocení. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že provádění důkazů a jejich hodnocení je věcí obecných soudů. V daném případě soudy provedly všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. řádu). Provedené důkazy v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotily a dovodily z nich správné závěry o vině stěžovatele. Soud I. stupně dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a rovněž se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které nyní uplatňuje i cestou ústavní stížnosti. Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožňuje. Souhlasí i se závěrem odvolacího soudu o tom, že výše škody, kterou stěžovatel zpochybňuje, byla zjištěna správně. Při posouzení výše škody vycházely obecné soudy ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomiky, který na základě podkladů obsažených v trestním spise oceňoval bezpečnostní kování typu R3 oblé a R4 oblé a stanovil jejich hodnotu částkou 2.650,-Kč. Námitka stěžovatele, že bylo oceněno kování typu R3 a R4, přestože poškozené montoval kování typu R3 obla a R4 obla, není proto důvodná. Vzhledem k tomu, že byly dodrženy příslušné procesní postupy, nelze mít za to, že názor soudu, jež je odlišný od názoru stěžovatele, je způsobilý založit porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Dle přesvědčení stěžovatele měly dále obecné soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že soud I. stupně nedodržel lhůtu dle §198 odst. 1 tr. řádu, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti a nerozhodl o jeho návrhu na vyloučení soudu. Z obsahu trestního spisu Ústavní soud zjistil, že předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 19. 10. 1999 obdržel stěžovatel dne 11. 10. 1999, bez omluvy se však nedostavil. Hlavní líčení bylo proto odročeno na den 23. 11. 1999, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dne 10. 11. 1999. Protože se opět bez omluvy nedostavil, soud zahájil hlavní líčení dle §202 odst. 2 tr. řádu v nepřítomnosti stěžovatele. Provedl výslech svědků JUDr. V. a Ing. U. a poté hlavní líčení odročil. Pokud nyní stěžovatel namítá, že soud provedl hlavní líčení dne 25. 2. 2000, i když stěžovatel předvolání k němu obdržel teprve 21. 2. 2000 a neměl alespoň pět pracovních dnů na přípravu, jeho námitka není důvodná. Lhůta k přípravě ve smyslu ust. §198 odst. 1 tr. řádu musí být soudem dodržena při prvním konaném hlavním líčení. To v dané věci proběhlo dne 23. 11. 1999 a bylo věcí stěžovatele, který o něm věděl od 10. 11. 1999, zda se dostaví. Lhůta pěti dnů při dalším odročeném hlavním líčení již zachována být nemusela. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 2. 2000 pak vyplývá, že soud rozhodl i o námitce podjatosti a stěžovatel se proti příslušnému usnesení vzdal práva stížnosti. Ani odvolací soud nepochybil, pokud o odvolání stěžovatele jednal dne 8. 9. 2000 v jeho nepřítomnosti, neboť předvolání stěžovatel obdržel dne 25. 8. 2000 a na veřejné zasedání se bez omluvy nedostavil. O jeho námitce na vyloučení Krajského soudu v Ostravě nemohl odvolací soud rozhodnout, neboť takto pojatá a zdůvodněná námitka je neprojednatelná. Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby. Námitka stěžovatele však směřuje proti celému odvolacímu soudu obecně, a není proto sama o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý soudce je vyloučen z důvodu podjatosti. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah konkrétního soudce k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svůj nález ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, ve kterém mimo jiné řešil i otázky náležitostí námitky podjatosti a zákonných hledisek rozhodování o ní. Uvedenou míru ztráty nestrannosti a nezávislosti každého ze soudců odvolacího soudu stěžovatel nejen neprokázal, ale dokonce ani netvrdil. Proto není jeho námitka důvodná.
Pokud stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že na něho byla účelově uvalena vazba, touto námitkou se Ústavní soud nezabýval, neboť rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby, nebylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozhodnutí soudu I. stupně, které mu předcházelo, žádné porušení ústavních práv stěžovatele. Vzhledem k tomuto závěru Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu