ECLI:CZ:US:2001:2.US.633.01
sp. zn. II. ÚS 633/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2001, čj. 22 Ca 534/2000-25, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 25. 8. 2000, čj. 6492/2000-01, a rozhodnutí Celního úřadu Přerov ze dne 7. 7. 2000, čj. 2886/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 10. 2001 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2001, čj. 22 Ca 534/2000-25, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 25. 8. 2000, čj. 6492/2000-01, a rozhodnutí Celního úřadu Přerov ze dne 7. 7. 2000, čj. 2886/2000, neboť má za to, že na základě uvedených rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 8. 3. 1996 vystavila záruční listinu - jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky) č. H61N04116, v níž poskytla Generálnímu ředitelství cel záruku až na nejvyšší částku 37,000.000,- Kč a zavázala se společně a nerozdílně s dlužníkem (C., a. s.) uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě. Dne 20. 3. 1998 vydala stěžovatelka prohlášení k záruční listině, kterým došlo k její změně tak, že záruka se poskytuje celním úřadům v České republice. Na základě výzvy Generálního ředitelství cel ze dne 8. 9. 1998 uhradila stěžovatelka z této záruky nejprve částku 25,462.073,- Kč a po další výzvě uvedeného orgánu ze dne 21. 9. 1998 k zaplacení celních dluhů v celkové výši 58,151.470,- Kč uhradila částku ve výši 11,537.927,- Kč, tj. částku, jež zbývala nevyčerpána z celkové výše stanovené v uvedené globální celní záruce (37,000.000,- Kč), čímž mělo dle jejího názoru dojít k zániku ručení. Následně stěžovatelka dne 25. 9. 1998 zrušila svůj ručitelský vztah. Bez ohledu na tyto skutečnosti vydal Celní úřad Přerov napadené rozhodnutí ze dne 7. 7. 2000, čj. 2886/2000, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku ve výši 16.339,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo shora citovaným rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc zamítnuto. Následně byla zamítnuta i správní žaloba proti rozhodnutí uvedeného celního ředitelství.
Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, jejímž jádrem je polemika s právními názory uvedených správních úřadů a soudu, když např. příslušný soud dospěl k závěru, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění. Globální záruka se tak vztahuje na každý celní dluh téhož dlužníka, pro kterého byl tento způsob zajištění celním úřadem povolen, který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu v jednom nebo několika celních řízeních. S tím stěžovatelka vyslovuje nesouhlas, když tvrdí, že pokud záruční listina výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 mil. Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je třeba vycházet z toho, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň do výše, která nemůže být překročena. V souvislosti s tím stěžovatelka uvádí, že uvedená právní otázka je řešena jednotlivými celními orgány a soudy rozdílně, čímž dochází ke stavu právní nejistoty, což je v příkrém rozporu s principem právního státu, přičemž Ústavní soud se k tomuto problému v žádném z předchozích případů, týkajících se stejné věci, nevyjádřil. Stěžovatelka dále namítá, že pokud existují dvě možné interpretace veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch stěžovatelky. Dále stěžovatelka je toho názoru, že vzor záruční listiny, uvedený ve vyhlášce č. 92/1993 Sb., byl vydán nad rámec celního zákona, neboť celní zákon ve znění platném ke dni vydání uvedené vyhlášky neobsahoval zákonné zmocnění pro vydání vzoru záruční listiny (§257 odst. 3 pouze obsahoval zmocnění pro stanovení podmínek, za nichž může být celní dluh zajištěn paušálně), což zakládá rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Vzhledem k tomu není možné přihlížet k citované vyhlášce a je nutno globální záruku interpretovat pouze s přihlédnutím k textu samotného celního zákona, přičemž interpretace provedená příslušnými orgány překračuje hranice extenzivního výkladu. Ačkoliv na tyto skutečnosti stěžovatelka opakovaně poukazovala, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval. Stejně tak se Ústavní soud dostatečně nezabýval ani tím, že stěžovatelka poukazovala na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na to stěžovatelka požaduje, aby rozhodnutí ústavního soudu obsahovalo náležité odůvodnění, které bude zohledňovat námitky stěžovatele poukazující na rozpor napadených rozhodnutí s ústavními předpisy a principy.
Kromě toho přiložila stěžovatelka k ústavní stížnosti úvodní dopis, v němž uvádí, že Ústavní soud svá předchozí rozhodnutí v obdobných věcech, a to včetně ve stanovisku pléna ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s řadou podstatných skutečností, což považuje za ústavně nekonformí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatelky se již také zabýval III. senát ústavního soudu, který v usnesení ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 633/01, uvedl následující:
"Podstata věci - ve vztahu k ochraně ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a k ústavní stížností napadeným rozhodnutím - spočívá v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, nebyl-li celním dlužníkem včas uhrazen a byl-li zajištěn tzv. globální zárukou.
Zatímco stěžovatelka v souladu s některými (jí označenými) rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví má za to, že za celní dluh i v případě několika dovozů (příp. operací) ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu".
Tento právní názor, jímž obecný soud v posuzované věci odůvodnil stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí, je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jak toto je patrno z rozhodovacích důvodů (odůvodnění) jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost, podanou v podstatě z týchž důvodů a tvrzení (Pl. ÚS 54/2000); pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody již dříve Ústavním soudem vyložené odkázat, když jinak není důvodu se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.
Ostatní tvrzení stěžovatelky jsou pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti nerozhodná.
Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů ve věcech posuzování závazků z globálních záruk vskutku protichůdná, jak tvrdí stěžovatelka, šlo by zajisté o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kteréžto otázky jsou však ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc; posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto již od dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Nadto stanovisko pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000), byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.
Nejinak je tomu stran výtek stěžovatelky vůči Ústavnímu soudu (způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí); jakkoli se stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti dotýká věci O., a. s., zcela přehlíží, že právě tato věc (Pl. ÚS 54/2000) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem", nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích v jejich věcech až dosud vydaných, opory a ve své podstatě je pouhým (opakovaným) projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat; takovýto nesouhlas však protiústavnost napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna."
S ohledem na to, že shora uvedené právní závěry plně odrážejí názor II. senátu Ústavního soudu na danou věc, nezbývá než na ně stěžovatelku odkázat a ústavní stížnost ze stejných důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu