ECLI:CZ:US:2001:2.US.714.2000
sp. zn. II. ÚS 714/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) MUDr. O. H., B) PhDr. M. S., a C) J. Č., zastoupených advokátem JUDr. P. V., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, pozemkového úřadu, ze dne 4. 4. 2000, čj. 00/PÚ/697-2214/V, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. 45 Ca 89/2000-29, za účasti Okresního úřadu Mělník a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti S., a.s., se sídlem L. č.p. 732, zastoupené advokátem JUDr. J. Č., Roudnice nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu Mělník a Krajského soudu v Praze. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl.36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 89/2000, z něhož zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2000, čj. 00/PÚ/697-2214/V, rozhodl Okresní úřad Mělník, pozemkový úřad, že stěžovatelé nejsou vlastníky specifikované části pozemku č. 128 v katastrálním území L. [dle výroku "části parcely PK p.č. 128 dle KN část 128/3 (128/4 označená dle geometrického plánu 454-1545/94) o výměře 0,1954 hektaru v katastrálním území L."] (dále též "předmětný pozemek"). K tomuto rozhodnutí dospěl poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 14. 6. 1995, čj. PÚ/3231/95-2214, dle něhož stěžovatelé jsou vlastníky předmětného pozemku, Krajský soud v Praze zrušil a vrátil okresnímu úřadu k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ve svém novém rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Povinnou osobou je pak společnost S., a.s., se sídlem L. čp. 732, (dále též "vedlejší účastník"). Předmětný pozemek je dle jeho názoru nemovitostí, jež spadá pod ustanovení §1 zákona o půdě. Dle potvrzení odboru výstavby a územního plánování MěÚ v Kralupech nad Vltavou ze dne 31. 7. 1996, čj. VÚP-918/96, byl předmětný pozemek zařazen do extravilánu. Uvedené bylo potvrzeno i protokolem sepsaným Městským národním výborem v Kralupech nad Vltavou ze dne 9. 1. 1969 o stanovení intravilánu a odsouhlasení intravilánu v katastrálním území L.. Tuto skutečnost potvrdil rovněž znalecký posudek č. 2453/49/98 znalce ing. J. F. Dle rozhodnutí nebyla naplněna podmínka tísně ani nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Tíseň nebyla jednoznačně prokázána zejména s ohledem na to, že v případě "příznivějších ohodnocení" by se původní vlastníci uzavření kupní smlouvy nebránili. Za tíseň nepovažoval správní orgán ani skutečnost, že uzavření kupní smlouvy předcházelo upozornění na to, že nemovitost bude vyvlastněna, neboť institut vyvlastnění nemovitostí v soukromém vlastnictví za určitých podmínek připouští i platný právní řád ČR. Prokázány nebyly ani "nápadně nevýhodné podmínky" při uzavírání kupní smlouvy. Z revizního znaleckého posudku ing. J. F., jež si správní orgán nechal k jejich prokázání vypracovat, vyplývá, že částka, jež byla za předmětný pozemek vyplacena, byla stanovena tak, jak určuje cenový předpis, tj. vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále též "vyhláška č. 43/1969 Sb."). Okresní úřad proto dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, čj. 45 Ca 89/200-29, rozhodnutí okresního úřadu potvrdil. Uvedl, že stěžovatelé uplatnili svůj nárok na předmětný pozemek včas. Stěžovatelka J. Č. je původní spoluvlastnicí pozemku a stěžovatelé MUDr. O. H. a PhDr. M. S. jsou dětmi původní spoluvlastnice, zemřelé PhDr. M. H. Spoluvlastnice prodaly celý pozemek č. 128 o výměře 34 861 m2 na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1971 Okresnímu stavebnímu podniku Mělník, předchůdci vedlejšího účastníka. Kupní cena činila 13.944,40 Kčs. Krajský soud v souladu s ustanovením §250q o.s.ř. doplnil dokazování o výslech svědka V.K. a stěžovatele MUDr. O. H. Na základě důkazů provedených v průběhu řízení zjistil, že předmětný pozemek spadá pod režim zákona o půdě a že se v rozhodné době nacházel v extravilánu města Kralupy nad Vltavou, resp. osady L. Naplnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm k) zákona o půdě, tedy uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ovšem také neshledal. Ze znaleckého posudku zjistil, že cena ve výši 13.944,40 Kčs je shodná s cenou zjištěnou podle §15 tehdy platného cenového předpisu, vyhlášky č. 43/1969 Sb. Dle zjištěné hranice extravilánu a intravilánu se předmětný pozemek nacházel v extravilánu a sazba 0,40 Kčs za m2 byla stanovena v souladu s cenovou vyhláškou. Z toho soud vyvodil, že smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť nemovitost tehdy nemohla být prodána za cenu vyšší, než stanovil cenový předpis. Pozemek nebyl využíván k zemědělské produkci a rodina prodejem tedy ani nepřišla o výhody z úrody ovoce apod., z jejichž ztráty by se nápadná nevýhodnost prodeje dala případně také dovodit. Soud měl také za to, že smlouva nebyla uzavřena ani v tísni. Důvodem otálení s prodejem pozemku č. 128 byla podle soudu nespokojenost prodávajících s cenou a nikoli skutečnost, že by pozemek nechtěli prodat. Předmětná část pozemku (č. 128/4) navíc nebyla dle územního rozhodnutí určena k výstavbě areálu Okresního stavebního podniku Mělník, a proto nemohla být ani vyvlastněna, pokud by nedošlo k dobrovolnému prodeji. Soud přitom odkazuje na tehdy platný zák. č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a jeho ustanovení §18, dle něhož bylo možno vyvlastnit pozemek pouze ve shodě se záměry a cíli územního rozhodnutí, a to jen v nezbytném rozsahu. Soud v této souvislosti poukazuje na svědectví p. J. B., jenž uvedl, že se H. zdráhali pozemek prodat za stanovenou cenu a za m2 požadovali 5,- Kčs. Pozemek prodali po dlouhém váhání poté, když je svědek upozornil, že odmítnou-li, bude jim potřebná část vyvlastněna. Obdobně svědek V. K. uvedl, že pro stavební záměr byla nezbytná pouze část pozemku č. 128 v kat. úz. L. a rozhodně ne předmětný pozemek. Pro jeho vykoupení v roce 1971 neexistoval důvod, a nemohlo by tedy dojít ani k jeho vyvlastnění, neboť záměr počítal pouze s 58 ary.
Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Namítají v ní, že se okresní úřad nevypořádal s výpovědí svědka J. B. Krajský soud návrhu stěžovatelů na jeho výslech za účelem objasnění okolností uzavírání kupní smlouvy nevyhověl a v odůvodnění svého rozhodnutí ani neodůvodnil, proč k jeho provedení nepřistoupil. Okresní úřad se nevypořádal ani s částí výpovědi stěžovatele O. H., jež svědčí pro naplnění podmínky tísně. Krajský soud pak sice provedl opětovný výslech stěžovatele, ale s jeho tvrzeními se opět nevypořádal. Stěžovatelé se domnívají, že v řízení bylo prokázáno, že jim hrozilo vyvlastnění pozemků v souvislosti s výstavbou sídliště, pokud by své pozemky státu za určenou cenu neprodali. Z návrhu na vyvlastnění Okresního stavebního podniku Mělník ze dne 26. 7. 1971 vyplývá, že vlastníci, kteří pozemky dobrovolně neprodali, byli Okresním stavebním podnikem Mělník vyzváni, aby tak učinili s tím, že v opačném případě bude podán návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení. Veškeré kroky ke koupi pozemků činila kupující strana. Těmito skutečnostmi se napadená rozhodnutí také nezabývala. Tíseň ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě dokazují stěžovatelé tím, že by původní vlastníci dobrovolně neprodali celý pozemek za cenu 40 haléřů za 1 m2, pokud za tuto cenu mohli prodat jen jeho část a zbytek si ponechat s tím, že jej později prodají za cenu vyšší. Tímto logickým rozporem se krajský soud nezabýval. Nápadně nevýhodné podmínky spatřují stěžovatelé mimo jiné v tom, že původní vlastníci s ohledem na stavební činnost v okolí dotčené nemovitosti věděli, že nemovitosti budou nabývat na ceně. Museli proto vědět, že budou moci později pozemek prodat jako stavební pozemek za cenu vyšší, než ji prodali podle dotčené kupní smlouvy, což dokládá i jejich požadavek na 5,- Kčs za m2 namísto 40 haléřů. Přesto prodali - a to nikoli jen část, ale celý - pozemek za uvedenou nižší cenu. Poukazují taktéž na vyjádření J. B., z něhož mělo vyplývat, že s koupí nemovitostí bylo nutno postupovat urychleně. Za toho stavu pak mohli původní vlastníci určit mnohem vyšší cenu oproti ceně kupní, čemuž by nebránily ani cenové předpisy, neboť např. §22 vyhlášky č. 43/1969 Sb. s možností poskytnutí vyšší úplaty v mimořádných případech počítala. Stěžovatelé mají s ohledem na uvedené skutečnosti za to, že jak okresní úřad, tak i krajský soud opomenuly během řízení řadu důkazů a tvrzení, jež mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Zásada volného hodnocení důkazů, jak poznamenávají, nemůže znamenat, že by soud a správní úřad měly při svém rozhodování na výběr, které z důkazů vyhodnotí a které opomenou.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze a Okresní úřad Mělník, pozemkový úřad, a vedlejší účastníky řízení, společnost S., a.s., zastoupenou advokátem JUDr. J. Č., a Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout. Uvedl, že trvá na svém závěru, že kupní smlouva, na jejímž základě požadované nemovitosti přešly do vlastnictví státu, nesplňuje podmínky restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní úřad Mělník, pozemkový úřad, ve svém vyjádření pouze shrnul dosavadní výsledky řízení.
Společnost S., a.s., navrhla, aby Ústavní soud návrh zamítl. Považuje důvody ústavní stížnosti za neopodstatněné, neboť jsou v rozporu s provedenými důkazy. Dále podrobně popisuje okolnosti koupě celého pozemku č. 128 a dokládá, že předmětný pozemek byl prodán za správně stanovenou cenu. Odkazuje přitom zejména na ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., týkající se závaznosti ceny, který byl v projednávané věc dodržen. Výjimky podle §22 (i kdyby byly splněny všechny podmínky) by se mohly týkat jen pozemků nezbytných pro realizaci výstavby. V žádném případě se ale nemohly vztahovat na pozemky, které podnik nepotřeboval. U takového pozemku bylo vyloučeno i vyvlastnění. Domnívá se proto, že tíseň z titulu výkupu této části pozemku je fiktivní a účelová. Provedenými důkazy byly vyvráceny jak "nápadně nevýhodné podmínky", tak i "tíseň" při uzavírání dotčené kupní smlouvy.
Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 11. 1. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Stěžovatelé především polemizují se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, a to, pokud jde o otázku hodnocení, zda došlo k naplnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, dle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Domnívají se, že správní orgán i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí pochybily, neboť některé důkazy opomenuly a s některými se nevypořádaly.
Stěžovatelé se tedy domnívají, že uvedeným způsobem došlo k porušení jejich práv již v řízení před správním orgánem. Podle Ústavního soudu nesvědčí uvedený argument sám o sobě o tom, že by stěžovatelům bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud ČR (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H. Beck, 1996, str. 565 a násl.) zaujal k této otázce stanovisko, že "je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor". Jinak řečeno, i kdyby snad Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno v řízení před okresním úřadem, nejedná se o důvod způsobilý ke zrušení rozhodnutí soudu v rámci správního soudnictví, za předpokladu, že stěžovatelé mohli svá práva realizovat v řízení před tímto soudem.
Ústavní soud nedospěl ovšem ani k závěru, že by tvrzenému porušení práv stěžovatelů došlo v řízení před správním soudem. K interpretaci pojmů "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě se Ústavní soud vyjádřil ve své bohaté judikatuře. Požadavek "nápadně nevýhodných podmínek" je v souladu s ní nutno posuzovat vždy v konkrétním případě, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Musí se jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. Uvedený pojem je také třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy. Může jít ale i o jiné okolnosti, jež spočívají například v existenci vedlejších závazků prodávajícího bez odpovídající protihodnoty nebo nepříznivé osobní situace, konkretizované nuceným vystěhováním vlastníka z obce aj. Objektivní výskyt takových podmínek v době právního úkonu musí obecný soud posuzovat vždy ad hoc (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95). "Tísní" rozumí Ústavní soud hospodářský nebo sociální stav, někdy i stav psychický, jenž na jednajícího doléhá takovým způsobem a takovou tíhou, že učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil, anebo, u dvoustranných (vícestranných) jednání, úkon neuzavřel. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu a objektivní důvod a současně se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby, jež pod její tíhou jedná ke svému neprospěchu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 64 a 65).
Ústavní soud je povinen v daném případě vykládat pojem tísně ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, nikoli tedy v jakémsi jediném, nadodvětvovém pojetí tísně v českém právu (viz např. trestné činy útisku či lichvy). Tíseň v restitučních zákonech je třeba vždy vztahovat k ratio legis těchto zákonů, jež směřuje ke zmírnění následků některých křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společného znaku (např. vlastnictví výrobních prostředků či půdy) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. V důsledku tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle těchto tzv. nepřátelských osob (např. příslušníků nepřátelských tříd) vážně ochromeny, v důsledku čehož tyto osoby činily ve vztahu k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě neučinily (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Pojem tísně v restitučních předpisech nelze tedy redukovat na přechodný psychický stav osoby způsobený jednorázovým, příležitostným nátlakem orgánů nedemokratického státu, pro nějž to byla jedna z běžných forem činnosti, která vedla k zamýšlenému účelu. Je nutno ho vždy chápat současně na pozadí tísně režimem trvale potlačovaných sociálních skupin, jejichž křivdy zejména mají být působením restitučních zákonů zmírněny.
Na základě zjištění obecného soudu Ústavní soud nedospěl k závěru, že by jednání, předcházející prodeji předmětného pozemku bylo součástí dlouhodobého procesu nátlaku. Ani původní vlastníci evidentně nebyli považováni za příslušníky skupiny, kterou by totalitní režim systematicky potlačoval (stěžovatelé ve své stížnosti sami uvádějí, že v r. 1971 byli manželé H. zaměstnanci ONV, tedy státu). Znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, tak, jak byl výše Ústavním soudem vyložen, tedy v projednávaném případě zjevně naplněn nebyl.
Je vhodné připomenout, že krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nápadně nevýhodné podmínky doložené nesouladem kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy nejsou dány. Předmětný pozemek se nacházel v extravilánu obce (osady L.). Cena za jeho prodej souhlasila s tehdejšími cenovými předpisy, cena za metr čtvereční pozemku byla stanovena v souladu s platnou cenovou vyhláškou (podle ustanovení §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. přísluší za pozemky jiné, než které jsou uvedeny v §14, peněžní náhrada ve výši Kčs 0,40 za 1 m2). Je tedy zjevné, že smlouva nebyla uzavřena za cenových podmínek, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba. Správní soud dále v souladu s judikaturou Ústavního soudu při zkoumání "nápadné nevýhodnosti prodeje" zohlednil i jiné okolnosti, než jen cenu předmětného pozemku (případné ztráty na úrodě). Ani ty ovšem nevedly k závěru, že by byl daný znak v projednávaném případě naplněn. Soud nezjistil ani naplnění podmínky "tísně". Nesouhlasil především s tvrzením, že původní vlastníci pozemek nechtěli prodat, a dospěl k závěru, že k prodeji došlo nikoli v tísni, ale na základě svobodné vůle původních vlastníků. Svůj závěr opírá především o skutečnost, že - jak z odůvodnění jasně plyne - se předmětný spor týká pouze části pozemku (č. 128/4), jež nebyla určena k výstavbě areálu Okresního stavebního podniku Mělník, a proto nemohla být vyvlastněna. Neshledal tedy, že by původní vlastníci prodali předmětnou nemovitost pod hrozbou vyvlastnění za nevýhodnou cenu. S ohledem na tuto skutečnost soud nedospěl k závěru, že by při prodeji uvedeného pozemku byl naplněn znak "tísně". V souvislosti s uvedeným hodnocením podmínky "tísně" je zřejmé, že se stěžovatelé mýlí, tvrdí-li, že se soud skutečnostmi týkajícími se případného vyvlastnění nezabýval. Soud naopak vycházel z toho, že předmětnou část pozemku nebylo možno vyvlastnit, což při svém rozhodování zohlednil. Uvedené závěry považuje ústavní soud za ústavně konformní.
Ústavní soud nadto připomíná, že oba požadované znaky, tedy "tíseň" i "nápadně nevýhodné podmínky", musí být ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě splněny kumulativně. Proto, ani pokud by byl jeden ze znaků prokázán, nemohl by soud návrhu vyhovět. Sofistikované konstrukce o údajném naplnění jednoho z uvedených znaků proto nemohou vést k pominutí povinného naplnění znaku druhého.
Hypotézami, jimiž stěžovatelé hojně prokládají ústavní stížnost (podle nichž např. původní vlastníci museli vědět, že předmětný pozemek budou moci prodat jako stavební za mnohem vyšší cenu či že by původní vlastníci za cenu 40 haléřů za m2 neprodali pozemek celý, pokud by mohli prodat jen jeho část apod.), se Ústavní soud nezabýval. Důkazní břemeno spočívá na osobě uplatňující restituční nárok (§120 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; analogicky např. nález sp. zn. I. ÚS 332/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C.H. Beck 1997, str. 243 a násl.), stěžovatelé se jej však snaží neoprávněně přenést na obecné soudy, ale i Ústavní soud. Ten ovšem není povinen se neověřenými hypotézami zabývat a ve svém rozhodnutí je vyvracet. Stěžovatelé měli možnost své hypotézy podložené příslušnými důkazy předestřít již v řízení před obecným soudem a prokázat je v rámci důkazního řízení.
Ústavní soud připouští, že lze přiznat jistou opodstatněnost námitce stěžovatelů, dle níž soud v rámci důkazního řízení neprovedl (stěžovateli navržený) výslech svědka J. Böhma. Nikoli ovšem proto, že soud tento důkaz neprovedl, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.), ale proto, že ve svých rozhodnutích opomněl vyložit, z jakých důvodů jej neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud se proto byl nucen zabývat tím, zda má dané procesní pochybení ústavněprávní rozměr. Přihlédl zejména k tomu, že se jednalo o návrh na opakované provedení důkazu, jenž měl dle návrhu stěžovatelů sloužit k objasnění okolností uzavření předmětné kupní smlouvy. K výslechu svědka B. (a to i k objasnění těchto okolností) došlo již v řízení před okresním úřadem. Jako důkaz bylo předloženo i čestné prohlášení uvedeného svědka (str. 2 rozhodnutí okresního úřadu). Okresní úřad jeho výslech ve svém rozhodnutí zohlednil. Také krajský soud o tento výslech opřel své závěry, pokud šlo o obavy z vyvlastnění předmětného pozemku. Ústavní soud si je dále vědom toho, že v projednávané věci opřel obecný soud své rozhodnutí o řadu dalších důkazů a důkaz výslechem J. B. de facto nahradil jeho výslechem dřívějším. S přihlédnutím k charakteru tohoto konkrétního opomenutí soudu se tak Ústavní soud nepřiklání k závěru, že by mělo dané procesní pochybení obecných soudů vliv na řádně odůvodnění rozhodnutí, jeho přezkoumatelnost a přesvědčivost, a ani k závěru, že jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatelů zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud nepovažuje za případnou ani námitku stěžovatelů, dle níž se soud nevypořádal dostatečně se všemi tvrzeními svědků J. B. a stěžovatele O. H. Z ustanovení §157 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném ke dni rozhodnutí (dále jen "o.s.ř.") nevyplývá povinnost vypořádat se ze všemi tvrzeními, vyslovenými v průběhu řízení, ale "jen" přesvědčivým způsobem odůvodnit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Ústavní soud přitom poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se rozsah povinnosti soudu vyjádřit se v rámci odůvodnění ke každému argumentu může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí správního soudu, dle něhož nejsou naplněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, řádné, srozumitelné a ústavně konformní. V řízení o projednávané věci byla provedena řada důkazů, včetně znaleckého posudku, listin a výslechu řady svědků. Obecný soud tedy rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Nic proto Ústavní soud neopravňuje do nezávislého rozhodování příslušného obecného soudu zasáhnout.
Stěžovatelé dále namítali porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud nepovažuje v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedené články za ustanovení garantující základní práva a svobody, neboť - zejména s přihlédnutím k jejich systematickému začlenění do Ústavy - jde v podstatě o ustanovení, jež stanoví principy organizace a činnosti soudní moci. Zároveň však lze usoudit, že uvedená ustanovení souvisejí svou povahou s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno a jehož tvrzeným porušením se Ústavní soud výše zabýval.
Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry napadených rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom, jak již bylo uvedeno, výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu