Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.05.2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 69/22 SbNU 105 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.719.2000

sp. zn. II. ÚS 719/2000 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti 1. Ing. J. B., a 2. J. V., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Frýdek-Místek, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Palkovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, se zrušují. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 11. 12. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm. Tímto rozhodnutím správní orgán rozhodl, že stěžovatelé, každý k id. polovinou, nejsou vlastníky domu č. p. 431 na stavební parcele č. 773/1 a pozemku p. č. 773/1 v k. ú. Palkovice. Nárok stěžovatelů nebyl uznán, vzhledem k ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), když jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud v Ostravě, dospěly k závěru, že nemovitost v současné době nesouvisí se zemědělskou výrobou. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a orgány ve věci rozhodující, jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími ústavní práva stěžovatelů zaručená článkem 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podstatou věci je, zda nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat z důvodu taxativně uvedených v ustanovení §11 zákona o půdě, tedy zda nemovitosti ztratily původně stavebně technický charakter v důsledku zásadní přestavby nemovitosti a zda v důsledku toho došlo ke ztrátě souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatelé současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 263/96, podle kterého, pokud soud v přezkumném řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního názoru, pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení §250q odst. 1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže umožnit posouzení dané situace a přispět k objektivnímu rozhodnutí. Ústavní soud dále v tomto rozhodnutí vyslovil názor, že pokud soud sám nedoplnil dokazování a spokojil se pouze s dílčími důkazy, pak tento průběh řízení nepřispěl k objektivnímu posouzení věci a k vyjasnění tvrzení sporných stran. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 467/97, který se zabýval posouzením otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou výrobou. Podle názoru vyjádřeném v tomto nálezu za zemědělskou usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takovýto výklad odpovídá dikci §11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní podmínky pro nevydání obytných budov. Z toho jednak plyne, že zákonodárce předpokládal existenci takových budov, jako samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání a dále argumentem a contrario je nutno dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro nevydání budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně navazovat. Stěžovatelé poukázali i na další odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu s tím, že je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Stěžovatelé dále namítali, že v předmětné věci nebyly provedeny takové důkazy, které by popřely možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu a orgány, ve věci rozhodující, zcela přehlédly skutečnost, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných zemědělských pozemků a tedy může např. i posloužit jako objekt, ve kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být tento objekt využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. V této souvislosti mělo být podle stěžovatelů i vyhodnoceno, že 1. stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, a to na více než 150 hektarech zemědělské půdy, zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě a vyjádření pozemkového úřadu, Pozemkového fondu České republiky v Praze a Zemědělského družstva Palkovice. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení napadených ustanovení Listiny a Ústavy nepovažuje za důvodná a navrhl zamítnutí stížnosti. Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2001 shrnul průběh celého řízení a uvedl, že provedeným správním řízením o restitučním nároku stěžovatelů, průběhem přezkumného řízení u krajského soudu ani napadenými rozhodnutími, práva stěžovatelů zaručená jim Listinou a Ústavou nebyla porušena. Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky v Praze, se sdělením ze dne 11. 1. 2001 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Další vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo P., se ve stanoveném termínu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé uplatnili dne 3. 12. 1991 u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. V., mimo jiné i na dům č. p. 431 s přilehlým pozemkem, k. ú. Palkovice. J. V. zemřel 24. 10. 1977 a stěžovatelé prokázali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětná nemovitost přešla do vlastnictví státu na základě rozsudku Lidového soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 1956, sp. zn. 1 T 332/55, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1956, sp. zn. 6 To 149/56, a kterým byl J. V. odsouzen k propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 1990, č. j. 2 Rt 456/90, byl J. V. rehabilitován a výše citované rozsudky zrušeny. Dne 26. 11. 1996 rozhodl pozemkový úřad po provedeném správním řízení rozhodnutím, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětného domu a pozemku. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil ustanovením §11 odst. 4 zákona o půdě, které stanoví, že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Při svém rozhodování vycházel pouze ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. J. K. vypracovaného v říjnu 1994, který potvrdil zásadní přestavbu předmětného objektu. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 21. 10. 1997, č. j. 22 Ca 38/97-10, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení s tím, že je nutno došetřit, zda ztráta původního stavebního charakteru způsobila, že původní stavba nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dalším šetřením pozemkový úřad zjistil, že po převzetí domu do svého vlastnictví požádalo JZD P. v roce 1982 Místní národní výbor v P. o vynětí bytu v rodinném domku č. p. 431 z bytového fondu a následně potom odbor výstavby Okresního národního výboru Frýdek-Místek rozhodl o změně v účelovém určení stavby tak, že tato stavba měla nadále sloužit pro provozní a správní účely družstva. V době probíhajícího řízení byl objekt skutečně využíván jako sklad a ubytovna. Zjištěné skutečnosti vyhodnotil pozemkový úřad tak, že v případě tohoto objektu nelze jednoznačně prokázat, že po provedené zásadní přestavbě již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem k žádné bližší definici předmětu zemědělské výroby v zákoně o půdě se pozemkový úřad přiklonil na stranu oprávněných osob s tím, že překážka vydání nemovitostí není jasně dána a rozhodl dne 1. 6. 1998 pod č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm tak, že stěžovatelé jsou vlastníky nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala dne 1. 7. 1998 povinná osoba - Zemědělské družstvo P. - opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud po doplnění dokazování na místě samém svým rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, č. j. 22 Ca 291/98-35, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že pozemkový úřad rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, ale tyto zjištěné skutečnosti nevyhodnotil v souladu se zákonem. Před svým dalším rozhodováním již pozemkový úřad nedoplňoval řízení a při hodnocení úplně zjištěného stavu věci vycházel z právního názoru krajského soudu. Dne 15. 11. 1999 vydal rozhodnutí, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Rozhodnutí pak pozemkový úřad odůvodnil v souladu s právním názorem krajského soudu tak, že dům č. p. 431 ve stavu, v jakém se v současné době po všech provedených stavebních úpravách nachází, nemůže sloužit zemědělské výrobě, protože mu schází jakékoliv hospodářské zázemí. Oddělením od původní zemědělské usedlosti, provedenými stavebními úpravami a odstraněním všech hospodářských budov k němu patřících, byl vytvořen stav, který lze hodnotit jako naplnění podmínek ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Za nevydané nemovitosti, které přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, přísluší stěžovatelům náhrada dle §11 odst. 2, §14, 15 a 16 tohoto zákona. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1999 podali stěžovatelé dne 2. 12. 1999 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud, dospěly v dané věci k názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, avšak nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání podle ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud se proto zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, a to naplnění důvodů citovaného ustanovení. Ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že pozemky nelze vydat v případě, že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil v nálezu, sp. zn. II. ÚS 186/95, publikovaném pod č. 83 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6 a v dosud nepublikovaném nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 467/97, ze dne 3. 8. 2000. Jak je v těchto rozhodnutích uvedeno, Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle §14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou, a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Ostravě, podle kterého nemovitost po všech provedených stavebních úpravách nemůže sloužit zemědělské výrobě a současně, že nemovitost v současné době ani nesouvisí se zemědělskou výrobou. Ústavní soud považuje uvedený výklad ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě za extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu, a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovateli. Jde zejména o údaj, že předmětný objekt v současné době slouží jednak k ubytování a dále slouží jako sklad různého materiálu povinné osoby, která se sama zabývá zemědělskou výrobou. Dále jde o údaj, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných zemědělských pozemků, se zemědělskou výrobou tedy funkčně souvisí a může např. posloužit jako objekt, ve kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. K posouzení otázky souvislosti předmětného objektu se zemědělskou výrobou rovněž neměla zůstat mimo rámec hodnocení skutečnost, že 1. stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě. Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci, týkající se posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní soud judikoval v již citovaném nálezu, sp. zn. II. ÚS 186/95, že aplikace ustanovení §11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost. Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při posuzování naplnění podmínek §11 odst. 4 zákona o půdě nucen konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS 187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany obecného soudu v přezkoumávané věci došlo. Pokud se týká odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 263/96, ve vztahu k ustanovení §250q odst. 1 občanského soudního řádu, dle jehož dikce soud sám může provést důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že závěry citované v uvedeném nálezu nelze v daném případě aplikovat a odkaz na tento nález považuje v dané věci za nepřípadný. Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému porušení práva podle čl. 11 Listiny konstatoval, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit. Avšak jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již exitujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci relevantní, pojmy. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání předmětného objektu včetně pozemku konstatuje, že uvedeným postupem Krajského soudu v Ostravě i pozemkového úřadu došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k porušení principu v rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy. Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, zrušil ve smyslu ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Brně dne 3. 5. 2001