ECLI:CZ:US:2001:2.US.766.2000
sp. zn. II. ÚS 766/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14.9.2000, čj. 12 To 404/2000-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, Okresního soudu v Berouně ze dne 13.6.2000, čj. 1 T 64/95-341, jímž byl stěžovatel odsouzen pro tr. čin ublížení na zdraví podle ust. 222 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 60.702,- Kč poškozenému J. K. staršímu, kterému stěžovatel způsobil zranění kolena, jež mělo charakter těžké újmy na zdraví.
Stěžovatel se domnívá, že trestní řízení vedené proti němu bylo nespravedlivé a porušilo tak jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy ČR a č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení základních práv a svobod spařuje navrhovatel již v postupu Policie ČR v přípravném řízení, které podle jeho názoru dalo základ k celkově nespravedlivému řízení před soudy obou stupňů.
Pokud bylo původně v jednání stěžovatele spatřováno naplnění zákonných znaků dalšího trestného činu, vztahovalo se na tento tr. čin rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3.2.1998.
Ústavní soud si při hodnocení obsahu a zejména důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 1 T 64/95, ze kterého zjistil, že těžiště stěžovatelovy obhajoby od počátku řízení spočívala v tvrzení, že se trestního jednání kladenému mu za vinu nedopustil, neboť na místě spáchání tr. činu vůbec nebyl. Z předmětného spisu bylo zjištěno, že v průběhu více než šesti let trvajícího trestního řízení obecné soudy rozhodovaly meritorně celkem šesti odsuzujícími rozsudky, v jejich důsledku bylo řízení několikrát opakováno a doplňováno podle závěrů odvolacího soudu. V současné době je nutno vzít na zřetel, že další doplnění dokazování, které by ve věci mohlo způsobit zásadní změnu skutkové a právní situace neexistuje.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.7.1998, čj. 12 To 144/98-251, bylo soudu I. stupně uloženo, za současného zrušení odvoláním napadeného rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19.1.1998, čj. 1 T 64/95-239, aby ve smyslu ust. §262 tr. řádu věc znovu projednal v jiném složení senátu z toho důvodu, že se prvostupňový soud opakovaně dostatečným způsobem nevypořádal se všemi okolnostmi při hodnocení důkazů. Další senát okresního soudu v souladu s příslušným ust. tr. řádu zopakoval celé hlavní líčení, včetně všech důkazů dosud provedených, když důkazní řízení podle pokynů odvolacího soudu doplnil. Při tom konstatoval, že rekognice prováděné před vznesením obvinění nebyly prováděny v souladu se zákonem, proto k nim při svém rozhodování nepřihlížel, když základem pro jeho rozhodování se staly svědecké výpovědi, z nichž jedna skupina svědčila ve prospěch stěžovatele (svědek K., St., ods. P. a svědkyně N.) a druhá jej naopak usvědčovala jako útočníka( svědek K. st., K. ml., H., V., K.).
Prvostupňový soud po slyšení všech svědků zhodnotil věrohodnost jejich svědeckých výpovědí a v odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval vysvětlením svých úvah ve vztahu k věrohodnosti jednotlivých důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, když neopomněl zdůraznit i rozpory vzniklé po opětovných výsleších svědků, vzniklých v souvislosti s jejich provedením po značném časovém odstupu. Stěžovatel nebyl v průběhu řízení nijak krácen na svých procesních právech, když jeho obhajobě byl v průběhu řízení poskytnut široký prostor jak pro uplatnění vlastních návrhů na doplnění dokazování, tak i možnosti se vyjádřit k prováděným důkazům.
Ve svém rozhodování, i s ohledem na četnost mezitimních rozsudků, se soud I. stupně podrobně zabýval vyvrácením obhajoby stěžovatele ve vztahu k otázce jeho tehdejších zdravotních problémů, jeho osobou, pověstí i skutečností, že nebylo možné s ohledem na okolnosti, za kterých došlo ke spáchání tr. činu zjistit konkrétní motiv činu. Nelze tedy soudu I. stupně vytknout porušení procesních předpisů ve smyslu údajného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť učinil vše, co bylo za daného stavu potřebné, ale i možné k dostatečnému zjištění skutkového stavu a k prokázání viny stěžovatele z trestného činu, z něhož byl obžalován. Prvostupňový soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s otázkou hodnocení důkazů k jehož způsobu provedení nelze ničeho namítat, jak se ostatně podává i z napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, pokud ovšem nezjistí, že v průběhu řízení, či při rozhodování těchto soudů nedošlo k porušení ústavnosti. K porušení ústavnosti však v předmětné věci nedošlo.
Ze zásady nezávislosti rozhodování obecných soudů vyplývá ostatně i nemožnost zásahu Ústavního soudu do tohoto procesu, pokud právní závěry těmito obecnými soudy vyvozené, nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem ve věci. V této souvislosti lze odkázat na právní závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněného pod č. 34 Sbírky nálezů a usnesení sv. 3, roč. 1995 - I. díl, str. 257 a násl.
Ze všech shora uvedených důvodů je proto senát Ústavního soudu nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001