ECLI:CZ:US:2001:2.US.81.01
sp. zn. II. ÚS 81/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Z., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2000, č.j. 1 Zt 3008/2000, a usnesení Policie ČR, Správy hlavního města Prahy ze dne 16. 11. 2000, čj. PSP-91/OSK-TČ-2000, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 2. 2001, která byla podána dne 5. 2. 2001, se stěžovatel A. Z. domáhá zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2000, č.j. 1 Zt 3008/2000, a usnesení Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, ze dne 16. 11. 2000, čj. PSP-91/OSK-TČ-2000, a dále vyslovení zákazu policejnímu orgánu oddělení stížností a kontroly Policie ČR, Správě hlavního města Prahy, pokračovat v průtazích v trestním řízení vedeném o oznámení stěžovatele a vedlejšího účastníka ze dne 7. 9. 2000 pod číslem spisu PSP-91/OSK-TČ-2000, jakož i vyslovení příkazu, aby v této věci policejní orgán neprodleně jednal a meritorně rozhodl. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Svou stížnost odůvodňuje tím, že dne 7. 9. 2000 byl fyzicky napaden dvěma příslušníky Policie ČR, v důsledku čehož byl zraněn a léčení tohoto zranění si vyžádalo dobu od 7. 9. do 15. 11. 2000. Od téhož dne bylo na základě oznámení stěžovatele vedeno odborem stížností a kontroly Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, pod číslem sp. PSP-91/OSK-TČ-2000 šetření pro podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, křivého obvinění a ublížení na zdraví podle §158, §174 a §221 trestního zákona. Přes dostatečné důkazy, umožňující rozhodnutí o dalším postupu, policejní orgán dne 16. 11. 2000 vydal usnesení pod čj. PSP-91/OSK-TČ-2000, kterým podle §105 odst. 1 tr. ř. přibral znalce k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, aniž by bylo zahájeno trestní stíhání a aniž by se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2, které usnesením č.j. 1 Zt 3008/2000 ze dne 18. 12. 2000 tuto stížnost zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatel má za to, že v dané věci již mělo být zahájeno trestní stíhání a postup ze strany policejního orgánu ve věci stanovení znalce je protiprávní a účelový, neboť k vydání usnesení o stanovení znalce nebyl policejní orgán kompetentní, znalci byl stanoveno provést hodnocení právní, které mu nepřísluší, a tento posudek nebude jako důkaz v trestním řízení přípustný. Navíc uvedený postup policejního orgánu ještě více prohlubuje bezdůvodné průtahy tohoto řízení. Dle názoru stěžovatele tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, které se týká i řízení před státním zastupitelstvím nebo orgány policie, jestliže ony autoritativně rozhodují o právech a povinnostech.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že ve věci probíhá šetření na odboru stížností a kontroly Policie ČR, které není dosud skončeno. Nebylo dosud vzneseno obvinění, nebylo tedy ani zahájeno trestní stíhání určité osoby. Usnesení o přibrání znalce v tomto stadiu řízení, kdy nebyla stanovena ani osoba obviněného ani poškozeného, je pouze ověřením zranění stěžovatele a nijak nepoškozuje jeho práva, spíše naopak svědčí o jejich hájení. Způsob vedení šetření je v pravomoci orgánů policie a věcí dozoru příslušného státního zástupce. Dále je třeba konstatovat, že usnesením o zamítnutí stížnosti proti usnesení o přibrání znalce v tomto stadiu řízení bylo rozhodnuto pouze o dalším postupu v řízení, nikoliv meritorně o právech stěžovatele. Nejde tedy o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a tak ústavní stížnost v tomto ohledu nesplňuje podmínky §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což je důvodem pro její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z časového hlediska nelze dovodit ani výraznější průtahy řízení, což je důvodem pro odmítnutí ústavní stížnost jako návrhu zjevně neopodstatněného ve smyslu §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pro posouzení dané ústavní stížnosti je však zásadní, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána (viz usnesení sp. zn. I ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, usn. č. 29). Jak již dříve uvedl Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5), "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá." S přihlédnutím k těmto závěrům nelze dovozovat, že by napadeným postupem orgánů policie a státního zastupitelství mohlo dojít ve vztahu ke stěžovateli k zásahu do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. března 2001