ECLI:CZ:US:2001:2.US.90.01
sp. zn. II. ÚS 90/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. J. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 9.11.2000, čj. 15 Co 496/2000-40, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9.2.2001, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 31.3.2000, čj. 6 C 127/99-26. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Pozemkovému fondu ČR na vydání pozemkové parcely - zahrada.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že svým rozhodnutím porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy tím, že rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele přesto, že po celou dobu řízení před obecnými soudy zdůrazňoval, že " by bylo v rozporu s dobrými mravy a přirozenoprávním chápáním práv původních vlastníků či jejich nástupců, kdyby k jejich tíži měly působit takové skutečnosti, jako je uvedení v omyl stěžovatele povinnou osobou, která jej ujišťovala, že předmětné pozemky vydat nelze a musí tedy být za ně poskytnuta náhrada". Navrhovatel je toho názoru, že povinnou osobou úspěšně uplatněná námitka promlčení by v takovém případě byla v rozporu s dobrými mravy, když v této souvislosti se odvolává na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 15.1.1997, sp. zn. II. ÚS 309/95.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu se zjišťuje, že stěžovatel (dříve navrhovatel) vyzval dne 28.1.1991 M. k vydání pozemkové parcely. Povinnou osobou byl ubezpečen o tom, že předmětný pozemek je zastavěn a původní stavby na něm stojící jsou podstatně zhodnoceny. Ministerstvo financí ČR mu však dopisem ze dne 10.7.1997 sdělilo, že část původní parcely zastavěna nebyla a nelze mu tedy za ni poskytnout náhradu. Vzhledem k tomu, že v mezidobí povinná osoba zanikla z důvodu likvidace bez právního nástupce, stal se správcem předmětného pozemku Pozemkový fond ČR.
Soud I. stupně konstatoval, že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu zák.č 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a uplatnil včas svoji výzvu povinné osobě k vydání označeného pozemku. Další postup stěžovatele však měl být proveden v souladu s ust. §5 odst. 4 cit. zákona tak, aby v zákonem stanovené lhůtě byl restituční nárok uplatněn u soudu. K této skutečnosti však došlo podáním návrhu až po zániku povinné osoby, dne 20.12.1999, tedy opožděně. Podle názoru odvolacího soudu není za této situace podstatné, zda nastalá situace vznikla ze subjektivních či objektivních příčin.
Současně se prvostupňový soud ztotožnil se stanoviskem Pozemkového fondu ČR, který uvedl, že ze zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro něj neplynou žádné povinnosti, neboť k datu vydání cit. zákona nebyl ještě zřízen a navíc neexistuje žádná právně významná skutečnost, která by pro něj zakládala právní nástupnictví po zaniklé povinné osobě ve vztahu k žalovanému závazku.
Odvolací soud se ve svém rozhodování již dále zabýval pouze oprávněností tvrzení Pozemkového fondu ČR o promlčení nároku stěžovatele. V této souvislosti dospěl k závěru, že nejprve je třeba vyjít ze znění ust. §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je povinná osoba povinna uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v ust. §19 odst. 1 cit. zákona. Jestliže tato lhůta uplynula 1.5.1991, mohl stěžovatel svůj nárok uplatnit u soudu již dne 1.6.1991 ( ve smyslu ust. §5 odst. 4 cit. zákona). Od tohoto dne začala běžet obecná promlčecí lhůta dle ust. §101 o.z., která skončila 1.6.1994. Nárok uplatněný u soudu v roce 1999 byl uplatněn opožděně a z důvodu promlčení nelze tento nárok přiznat. Proto se odvolací soud již nezabýval dalšími odvolacími námitkami a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že námitka promlčení vznesená ve spojení s nárokem na vydání nemovitosti ve smyslu zák.č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v dle §3 o.z. v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti se stěžovatel odvolával na právní závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 15.1.1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ten však na daný právní problém nedopadá, neboť se jednak týká, a to pouze okrajově, restituce podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když současně v dané věci byla vznesena námitka promlčení v souvislosti se zástavním právem na vydávaných nemovitostech.
Jak již konstatoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí, uplatnění nároku na vydání nemovitosti u soudu ve smyslu ust. §5 odst. 4 zák.č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo možné v obecné tříleté promlčecí době, když tato lhůta je odvozena z ust. §101 o.z., neboť citovaný restituční zákon běh lhůty k uplatnění nároku u soudu samostatně neupravuje. Jestliže se tedy Pozemkový fond ČR, jako subjekt, vůči němuž byl restituční nárok uplatněn, v řízení promlčení nároku stěžovatele dovolal, nelze oprávněné osobě promlčený nárok přiznat. V této skutečnosti však nelze spatřovat jak porušení čl. 36 Listiny, tak čl. 90 Ústavy. Ostatně ohledně zákonného uplatnění námitky promlčení nároku v restituční věci shodně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.2.1998, sp. zn. I. ÚS 54/97.
S ohledem na shora uvedené důvody senát Ústavního soudu v ústním jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10.dubna 2001