ECLI:CZ:US:2001:2.US.93.99
sp. zn. II. ÚS 93/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo
575/99 - 101, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12.
1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83.
Doplněním ústavní stížnosti pak stěžovatel ještě napadl rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem
krajského soudu byla porušena jeho práva na soudní ochranu
zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Podle přesvědčení stěžovatele je
postupem krajského soudu činěn odpovědným za škodu, aniž by byly
náležitě objasněny zákonné předpoklady k vyvození takové
odpovědnosti a soudní rozhodnutí postrádá náležité podrobné
odůvodnění, odpovídající výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele se
soudy nevypořádaly s jeho argumentem, že má-li být vyvozena
uvedená odpovědnost, je nejprve třeba mimo pochybnost určit
v jakém jednání resp. opomenutí je spatřován nesprávný úřední
postup uvedeného orgánu státní správy. Založení odpovědnosti podle
§9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."),
považuje stěžovatel za nepřijatelně extensivní a postrádající
oporu v platné právní úpravě. Podle stěžovatele také soudy přejaly
neodůvodněně argumentaci žalobce - vedlejšího účastníka, podle
které dal stěžovatel do dražby něco, co neměl, když předmětem
dražby byly pouze movité věci a nikoliv nájemní vztah. Stěžovatel
také vyslovuje přesvědčení, že práva restituentů nemohou být
vytrhována z kontextu ostatních transformačních předpisů a jejich
ochranu nelze nadřazovat nad ochranu práv ostatních vlastníků
a také konstatuje, že ochrana restituenta podle §9 zákona č.
87/1991 Sb. měla zabránit svévolným dispozicím ze strany povinných
osob, tedy socialistických organizací. Kontraktační povinnost
k uzavření nájemní smlouvy podle §15 zákona č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
č. 427/1990 Sb."), je podle stěžovatele zbytečně a nepřijatelně
v kolizi s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť
nemovitosti byly restituentům vráceny v právním stavu, v jakém se
právě nacházel, tedy i s uzavřenými nájemními smlouvami, kdy
kladné vyřízení restitučního nároku nezakládalo právo restituenta
zasahovat do začínajících podnikatelských aktivit.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel napadenému
rozsudku Nejvyššího soudu ČR vytýká chybnou aplikaci §2 odst. 3
písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. pro založení odpovědnosti
stěžovatele za škodu, protože věci zařazené do předmětné dražby
v žádném případě nebyly a nemohly být "věcmi restitučními" a nikdo
také na jejich vydání žádný restituční nárok neuplatňoval, neboť
šlo o věci nově pořízené obchodní organizací státního
socialistického sektoru.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická
osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož
byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti
navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, ale
stěžovatel nepřiložil kopii o posledním opravném prostředku, které
mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje a také plná moc pro
právního zástupce vykazovala formální vady. Po odstranění
uvedených vad byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní
soud ji projednal. K přípustnosti ústavní stížnosti proti
pravomocnému mezitímnímu rozsudku pouze pro úplnost Ústavní soud
dodává, že jde o rozhodnutí, kterým je soud nepochybně vázán při
konečném rozhodování o výši škody. O základu nároku již nemůže být
před obecnými soudy znovu jednáno, a proto jde o rozhodnutí, které
nelze již v konečném rozhodnutí přezkoumávat a proto je ústavní
stížnost přípustným opravným prostředkem ochrany práv stěžovatele.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána
z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní
stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem,
opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno
základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového
stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu,
došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná
a došlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených
práv, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy vybočily
z mezí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Porušení
uvedeného článku bylo Ústavním soudem shledáno, i když z jiných
důvodů, než uváděl stěžovatel.
V přiložených, ústavní stížností napadených, soudních
rozhodnutích je uveden následující zjištěný skutkový stav věci,
proti kterému stěžovatel neměl námitek. Oprávněná osoba, p. M. L.,
uplatnila v dubnu 1991 u povinné osoby nárok na vydání domu čp.
12 na Starém náměstí v Ostrově podle zákona č. 87/1991 Sb. Dne
16. 11. 1991 byla provozní jednotka, nacházející se v uvedeném
domě, zařazena do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. a dne 27.
11. 1991 byla s vydražitelem - vedlejším účastníkem, žalobcem
- uzavřena nájemní smlouva na nebytové prostory v tomto domě.
V důsledku restituce musel ale vedlejší účastník nebytové prostory
opustit, neboť uvedená nájemní smlouva byla považována za
neplatnou podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku
zařazení provozní jednotky tak byla nesprávným úředním postupem
vedlejšímu účastníkovi, podle jeho názoru, způsobena škoda, jejíž
náhrady se domáhal soudní cestou, když svůj nárok opřel o zákon č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Mezitímním rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 7. 1998, č.j. 14
C 67/97 - 62, bylo podle §152 odst. 2 občanského soudního řádu
rozhodnuto tak, že základ nároku žalobce - vedlejšího účastníka,
vůči žalovanému - stěžovateli, je zcela opodstatněný a že o výši
nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto rozsudkem konečným.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni
rozhodl, jako soud odvolací, tak, že uvedený rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a nevyhověl návrhu stěžovatele na
připuštění dovolání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud
ČR rozsudkem, napadeným ústavní stížností, tak, že dovolání
zamítl. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že jde o nárok na
náhradu škody způsobené v rámci plnění úkolů státních orgánů
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plnili (ust.
§18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Porušení povinnosti a z toho
plynoucí odpovědnost stěžovatele Nejvyšší soud nespatřuje
v porušení §9 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení zakládá
povinnost pouze u tzv. povinné osoby a nevztahuje se na jiné
subjekty a tedy ani na orgány státu, tj. v daném případě žalované
ministerstvo financí, resp. jemu podřízené okresní privatizační
komise. Uvedené porušení povinnosti stěžovatele - žalovaného - je
nutno podle Nejvyššího soudu dovodit z §2 odst. 3 písm. b) zákona
č. 427/1990 Sb. Nesprávný úřední postup okresní privatizační
komise záležel tudíž v zařazení předmětné provozní jednotky do
dražby v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením.
K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského
soudu v Plzni, který má za to, že stěžovatel se jen na základě
svého odlišného právního názoru snaží dosáhnout přezkoumání věci
další, třetí instancí a k namítanému porušení základních práv
a svobod nedošlo. Co do věcné stránky ústavní stížnosti odkazuje
zcela na odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Za vedlejšího účastníka J. L., se k ústavní stížnosti
vyjádřil Mgr. M. N., advokát. Odkázal na své vyjádření ze dne 14.
12. 1998 k odvolání stěžovatele a přiložil jej ke svému vyjádření.
Uvedl, že obecné soudy přejaly jeho argumentaci a pro stručnost
odkazuje na rozhodnutí obecných soudů. K rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR dodává, že v posuzovaném případu je dáno protiprávní
jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a jde
o absolutní objektivní odpovědnost, když o existenci uplatněného
restitučního nároku byly předem privatizační orgány upozorněny
povinnou osobou. Vedlejší účastník dále dodává, že netrvá na
účasti své ani svého právního zástupce na jednání u Ústavního
soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti uvedl, že napadené
rozhodnutí je správné a právní názor stěžovatele je v rozporu se
smyslem a účelem restitučních předpisů. I při dražbě movitých věcí
je současně totiž vlastně dražen i "pomyslný" nebytový prostor,
k němuž vzniká právo na uzavření nájemní smlouvy. K porušení §2
odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. došlo, když provozní
jednotka neměla být do dražby zařazena. Budoucí restituenti
nemohou být zatěžováni právem vydražitele na uzavření nájemní
smlouvy, protože by došlo k výraznému zkrácení práva na využití
vrácení nemovitého majetku a jednáním třetí osoby - orgánu státu.
Ústavnímu soudu v projednávané věci přísluší, aby posoudil,
jestli postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle
které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není
v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu
veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených
v ústavní stížnosti. Ústavní soud následně dospěl k názoru, že
ústavní stížnost je opodstatněná, i když z jiných důvodů, než
z těch v ní uvedených. Ústavní soud si je v posuzovaném případu
také vědom, ústavně zaručeného principu nezávislosti rozhodování
soudů, který se podle již ustálené judikatury Ústavního soudu
uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním
rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů,
představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR),
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu) a to
způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského
soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož
i s čl. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že
pro hodnocení právního následku porušení právní povinnosti,
kterého se měl dopustit stěžovatel, byla obecnými soudy aplikována
příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Podle tohoto zákona
stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem. Podle čl. 2 Ústavy ČR je lid
zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů
moci zákonodárné, výkonné a soudní. Za státní orgány je podle
názoru Ústavního soudu nutné považovat všechny orgány, které tyto
jednotlivé moci uplatňují. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá
stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech
státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož
podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
Tímto zákonem byl zákon č. 58/1969 Sb. (k tomu srov. nález ve věci
I. ÚS 245/98, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 15, č. 128, vydání 1., Praha, C. H. Beck
2000). Pro založení odpovědnosti aplikací ustanovení tohoto zákona
bylo tedy nutné, aby příslušný státní orgán vystupoval jako
vykonavatel veřejné resp. státní moci.
Z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že porušení
povinnosti bylo obecnými soudy spatřováno v porušení §2 odst. 3
písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. K povaze veřejných dražeb podle
tohoto zákona se ve svých rozhodnutích vyjádřil jak Nejvyšší soud
ČR, tak i Ústavní soud. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp.
zn. II Cdon 33/96 (in Právní rozhledy, č. 3/1997, str. 130, C. H.
Beck. Praha 1997) uvedl, že předmětem převodu vlastnictví podle
zákona č. 427/1990 Sb. mohou být movité a nemovité věci, které
jako majetková podstata provozních částí organizací působících
v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby, tvoří nebo
mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo
majetkovou jednotkou. Zákon používá pro tuto jednotu označení
provozní jednotka. Uvedený zákon v §4 stanovil, že organizace
provedou prodej provozní jednotky ve veřejné dražbě, kterou
organizují příslušné orgány České republiky. Je tedy třeba
konstatovat, že jde o dobrovolnou dražbu a jak sám zákon definuje,
o dražbu veřejnou, neboť tato dražba je organizována příslušnými
orgány České republiky. Dražbu je třeba považovat za způsob
uzavření smlouvy, tedy za oboustranný právní úkon složený ze dvou
vzájemných a obsahově shodných projevů vůle dvou stran. Dražbou
dochází k úplatnému převodu vlastnictví věcí; jde při tom
o smlouvu, jež je upravena zvláštními předpisy, v tomto případě
zákonem č. 427/1990 Sb., zákonem č. 500/1990 Sb., o působnosti
orgánů České republiky ve věcech převodu vlastnictví státu
k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a vyhláškou
č. 535/1990 Sb., o veřejných dražbách při převodech vlastnictví
státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby
a o vstupném na tyto dražby. Pouze pokud některé otázky nejsou
těmito zvláštními předpisy upraveny, použije se podpůrně
ustanovení předpisu obecného, v tomto konkrétním případě zákoníku
hospodářského. Jde totiž o vztah vzniklý při podnikatelské
činnosti právnických osob, oprávněných k této činnosti podle
hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů, přičemž
tento vztah vznikl do 31. 12. 1991.
Ústavní soud se povahou veřejných dražeb podle zákona č.
427/1990 Sb. zabýval již v nálezu ve věci, sp. zn. II. ÚS 303/95
(in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 7, č. 14, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), kde shodně
s Vrchním soudem v Praze konstatoval, že právní vztah vzniklý na
základě zákona č. 427/1990 Sb. v původním znění je vztahem
soukromoprávním. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že vlastnictví
nabývané dle §9 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. ve
veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde
stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli
formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze
totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem
dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby.
Ostatně i znění §1, §2 aj. zákona o č. 427/1990 Sb. hovoří
výslovně o převodu.
Podobně jako u procesu tzv. "malé privatizace" se Ústavní
soud charakterem privatizace již zabýval v usnesení ve věci III.
ÚS 380/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 10, č. 27, vydání 1., Praha, C. H. Beck
1998), kde byl posuzován postup podle zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Ústavní
soud v tomto usnesení dospěl k závěru, že není nejmenšího důvodu
(z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných
soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona č.
92/1991 Sb., je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako
nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka
privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je
dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem
v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle.
Tento názor lze podle Ústavního soudu vztáhnout i na posuzovaný
případ, a to zejména za situace, kdy i podle zákona č. 427/1990
Sb. a zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky
ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné
právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon č. 500/1990 Sb."), činnost komisí pro privatizaci při
pořizování seznamu provozních jednotek zařazených do veřejné
dražby nemá charakter rozhodování správního orgánu o subjektivních
právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických
a právnických osob (§1 odst. 1 správního řádu), ale jak již bylo
výše uvedeno, má charakter rozhodování dosavadního vlastníka
majetku o tom, jakým způsobem s ním naloží a stát zde nevystupuje
jako mocensky nadřazený subjekt. Nadto ani následné potvrzování
seznamu provozních jednotek ministerstvem pro správu národního
majetku a jeho privatizaci České republiky neprobíhá výslovně
podle §7 zákona č. 500/1990 Sb. ve správním řízení.
Z výše uvedeného tedy plyne závěr, že podmínkou aplikace
zákona č. 58/1969 Sb. je, že stát musí prostřednictvím svých
orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování.
Jestliže ovšem podle zákona č. 427/1990 Sb. stát vystupuje jako
vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního
vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena
aplikací zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy se tak dopustily
nesprávného právního posouzení věci ( k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1998, ve věci sp. zn. 23 Cdo
140/98, in Soudní judikatura, ročník III, číslo 11/1999, str.
410, CODEX Bohemia, s. r. o., Praha 1999) tím, že použily jiný
právní předpis (normy hmotného práva), než který měly správně
použít. K porušení právního předpisu, který se na posuzovaný
právní vztah nevztahuje, jako porušení práva na soudní ochranu, se
Ústavní soud vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 140/99 (in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
15, č. 101, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000). Ve věci tam
posuzované obecný soud nesprávně aplikoval na jednání a právní
postavení stěžovatele obchodní zákoník, čím podle názoru Ústavního
soudu ze správného skutkového zjištění byl vyvozen právní závěr,
který je se skutkovým stavem ve výrazném nesouladu a soud tedy
neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu stěžovatelovým
základním právům, čímž porušil čl. 90 Ústavy ČR a v konečném
důsledku i čl. 36 Listiny a rozhodnutí obecného soudu bylo
následně Ústavním soudem zrušeno. Obdobně je tomu i u nyní
posuzované ústavní stížnosti. Rovněž zde obecné soudy ze
zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěr, který je
v extrémním nesouladu s tímto skutkovým stavem, porušily tím čl.
90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny
a Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížností napadená
rozhodnutí zrušit.
Citované porušení práva na spravedlivý proces jeví se jako
dostatečný důvod pro zrušení ústavní stížností napadených
rozhodnutí, a Ústavní soud se proto ani nezabýval dalšími
námitkami stěžovatele vznesenými v ústavní stížnosti a v jejím
doplnění.
Ústavní soud také považuje za nutné vyjádřit se k aktivní
legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, a to s ohledem
na usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 449/99 (in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
16, č. 76, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), a tam uvedená další
rozhodnutí Ústavního soudu. Od těchto rozhodnutí se nyní
posuzovaná ústavní stížnost odlišuje pozicí, ve které stěžovatel
vystupuje. Stěžovatel podal ústavní stížnost prostřednictvím svého
orgánu, neboť se cítí být dotčen na svém právu na spravedlivý
proces. Již výše bylo uvedeno, že stěžovatel v posuzované věci
nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž vystupuje jako
soukromá osoba, vlastník, při nakládání se svým majetkem. Za této
situace není tedy důvodu proč by stěžovateli nenáleželo právo na
spravedlivý proces a Ústavní soud se tedy v tomto nálezu
neodchyluje od svých dřívějších názorů. Názor Ústavního soudu
o existenci aktivní legitimace stěžovatele v posuzované věci je
tak plně v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS
- st. 9/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 16, str. 372, vydání 1., Praha, C. H. Beck
2000.
Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že
ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36
odst. 1 Listiny, a proto ve výroku citovaná rozhodnutí obecného
soudu svým nálezem zrušil podle §82 odst.1 a odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.)
V Brně dne 3. 10. 2001