ECLI:CZ:US:2001:3.US.111.01
sp. zn. III. ÚS 111/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.Z., zastoupeného JUDr. M.D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 15 C 163/99, a rozhodnutí Magistrátu ze dne 28.července 1999, čj.MHMP 56748/1999/DOP-R 4/JK/60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou nepředložení zvláštní plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, brojí stěžovatel proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2000 (15 C 163/99) a tvrdí, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - Magistrátu ze dne 28. července 1999 MHMP 56748/1999/DOP-R 4/JK/60, kterým byl stěžovatel, ve spojení s rozhodnutím O.ú. MčP., ze dne 16. června 1999 (R 3186/98), uznán vinným ze spáchání přestupku podle §47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) a byla mu uložena pokuta ve výši 6 000,- Kč, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu pohybu (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na svobodu projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že byl uznán vinným ze spáchání uvedeného přestupku, ačkoli provozoval hudební produkci na soukromém pozemku (v podloubí KB se souhlasem její ostrahy) a nešlo tedy
o zábor veřejného prostranství podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích); prostory užívané stěžovatelem k jeho produkci nebyly tedy místní komunikací, nýbrž účelovou komunikací. Nadto stěžovatel namítá, že obecný soud nepřihlédl k tomu, že jednání stěžovatele nemohlo naplnit materiální stránku přestupku dle §2 odst. 1 zákona o přestupcích a v této souvislosti předkládá vyjádření doc. T., v němž jmenovaný uvádí, že výskyt hudebníků na ulici je obvyklý jev, který obohacuje každodenní život města. Stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Svobodou pohybu, obsaženou v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, se rozumí oprávnění jakékoliv fyzické osoby pohybovat se po území České republiky, tzn. její právo navštívit jakékoli místo uvnitř státu, pokud zvláštní zákon podle odst. 3 čl. 14 Listiny základních práv a svobod nestanoví omezení. Svoboda projevu podle
čl. 17 odst. 1 patří svou povahou mezi práva politická, která zaručují možnost účasti na politickém životě státu. Stěžovatel sice tvrdil, že tato ustanovení Listiny základních práv a svobod byla porušena rozhodnutími orgánů veřejné moci, avšak jejich porušení blíže nerozvedl. Základem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním hodnocením jeho jednání orgány veřejné moci a posouzením, zda naplnil skutkovou podstatu přestupku [§47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. K porušení čl. 14 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ohledem na objekt ochrany těchto článků, jak je shora vyložen, dojít nemohlo.
Obdobně nedůvodná jsou tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, jimiž se bylo nutno zabývat, totiž zda ve věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo za situace, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je pak zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.). K porušení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod tedy nedošlo.
Přezkum důvodnosti tvrzení stěžovatele, že jeho jednání nemohlo naplnit "materiální stránku přestupku" dle §2 odst. 1 zákona o přestupcích, není v pravomoci Ústavního soudu, neboť jak již Ústavní soud dříve vyložil ve svých rozhodnutích, nenáleží mu vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc, již proto, že není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
V intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit, že právní závěry obecného soudu ve věci učiněné nevykazují znaky protiústavnosti. Podle nauky (srov. Č., Z., Š., V.: Komentář k zákonu o přestupcích, včetně textu souvisejících předpisů, LP, 2000, str. 94) jsou veřejným prostranstvím místa, která slouží veřejnému užívání, např. ulice, náměstí, parky, nábřeží, mosty, apod. (viz vyhl. 97/1961 Sb., jež byla zrušena ke dni 21. 11. 2000), do nabytí účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tj. do 12. 11. 2000 právní řád ČR legální definici pojmu "veřejné prostranství" postrádal. Účelovými komunikacemi ve smyslu §7 zákona o pozemních komunikacích jsou zejména polní a lesní cesty, tovární nádvoří a vnitrozávodní komunikace (srov. F.P., Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a vyhláškou, LP, 1999, str. 27). Ve sporných případech o povaze komunikace rozhoduje obecní (městský) úřad [§40 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona]. Místními komunikacemi jsou také samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. (§6 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s §3 vyhl. 104/1997 Sb.).
Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy jeví názor obvodního soudu, obsažený v napadeném rozhodnutí, dle kterého byl pozemek, na němž stěžovatel rozložil své "hrací skleničky" (a tak jej fakticky zabral), pro svou povahu veřejné prostranství v režimu místní komunikace, jako správný.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k předložení zvláštní plné moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 cit. zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001