ECLI:CZ:US:2001:3.US.12.01
sp. zn. III. ÚS 12/01
Usnesení
III. ÚS 12/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., zastoupené JUDr. L.G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. 10 Co 341/96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2000 (20 Cdo 2107/98-118) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 1996 (10 Co 341/96), odůvodnila tím, že se postupem soudů cítí dotčena na právech zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedla, že poté, co Okresní soud ve Vsetíně zavázal prvního žalovaného k vydání nemovitostí a proti druhému žalobu zamítl, měl se Krajský soud v Ostravě, který jednal na základě odvolání povinného, zabývat i druhým, zamítavým výrokem, poněvadž je považuje za vzájemně závislé. Když tak neučinil, napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, jež však bylo odmítnuto, jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 19 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2000 (20 Cdo 2107/98-118) zásah do práv stěžovatelky shledán nebyl. Označený soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami, uplatněnými v dovolání, přičemž přiléhavým způsobem vyložil ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., i důvody, pro které v řízení o žalobě stěžovatelky výroky soudu I. stupně proti první žalované a proti druhému žalovanému nelze mít za vzájemně závislé a pro které tedy soud II. stupně opodstatněně nepřezkoumával výrok, jež stěžovatelka odvoláním nenapadla.
S ohledem na výše uvedené byl návrh, jako zjevně neopodstatněný, dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001