ECLI:CZ:US:2001:3.US.138.01
sp. zn. III. ÚS 138/01
Usnesení
III. ÚS 138/01
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.V., zastoupeného JUDr. A.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, sp. zn. Nco 269/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000 (Nco 269/2000-181) a tvrdil, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1.
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl však, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody vyloučení soudců (§14 odst. 1 o. s. ř.), tak i důvody delegace vhodné (§12 odst. 2 o.s .ř.) jsou zákonem vymezeny jen velmi obecně, a proto je především na obecných soudech, aby výkladem a judikaturou zřetelněji vymezily jak zákonné znaky soudcova "poměru k věci či k účastníkům", tak i rámec a podmínky "důvodů vhodnosti", případně též stupně potřebné "pochybnosti" o soudcově nezaujatosti. Ingerence Ústavního soudu do těchto z nemalé míry též etických otázek spojených s výkonem soudcovského povolání není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem (§16 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy dospívají k závěru, že "kolegiální vztahy mohou být obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti soudce", nelze ani z ústavního hlediska těmto závěrům nic podstatného vytknout, neboť ani pro úsudek
o porušení ústavních kautel, chránících čistotu řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), jako výrazu zásad stanového postupu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele zasáhnout do naznačené rozhodovací sféry obecných soudů, aniž by jejich rozhodnutí (či řízení jim předcházející) byla ve zřetelném a výrazném rozporu se zásadami ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak je Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil; opačný postup by proto znamenal vztažení práva přezkumné činnosti nad jurisdikcí obecných soudů, k níž však, jak Ústavní soud rovněž opakovaně v publikovaných nálezech vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998), není oprávněn.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. března 2001