ECLI:CZ:US:2001:3.US.160.01
sp. zn. III. ÚS 160/01
Usnesení
III. ÚS 160/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Mgr. J.N., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2001, sp.zn.6 To 158/2000, kterým byl zrušen rozsudek Městského rozsudku v Praze ze dne 20. září 2000, sp. zn. 2 T 10/2000, a jímž byl nově rozhodnuto o uznání stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. a o uložení trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným osobně Ústavnímu soudu dne 15. března 2001 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 6 To 158/2000, a rozsudku Městského rozsudku v Praze ze dne 20. září 2000, sp. zn. 2 T 10/2000. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen ve základním právu na spravedlivé soudní řízení, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v základním právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a konečně v základním právu na presumpci neviny dle čl. 40 Listiny. V důsledku ve stížnosti tvrzených dotčení v základních právech a svobodách namítá stěžovatel i zpochybnění čl. 1 Ústavy.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zákona, pročež mu byl podle 35 odst. 2 a §254 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2001, sp. zn.
6 To 158/2000, uvedený rozsudek nalézacího soudu zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků.
Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů vytýká porušení kautel, plynoucích ze zásady vyhledávací dle §2 odst. 5 tr. řádu, dále plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu a konečně z kautel, vyžadovaných tr. řádem pro odůvodnění rozsudku dle §125 tr. řádu. Dle přesvědčení stěžovatele, navzdory uplatnění všech uvedených námitek již v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, soud odvolací uvedené deficity nenapravil, a tudíž i jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami, jak je tomu v rozhodnutí soudu I. stupně. Ve vztahu k ústavnosti řízení před odvolacím soudem pak dále poukazuje na konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 15. ledna 2001 bez jeho přítomnosti, když se účasti na něm ve své písemné omluvě ze dne 9. ledna 2001 výslovně nevzdal. Pro uvedené spatřuje v postupu vrchního soudu odepření práva vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím, jak bylo již uvedeno, z čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93 a další).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Vrchní soud v Praze nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Vrchní soud při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a v tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy).
K námitce konání veřejného zasedání odvolacího soudu bez účasti stěžovatele Ústavní soud pak konstatuje následující: Z ustanovení §263 odst. 4 ve spojení s ustanovením §233 odst. 1 tr. řádu a contrario plyne, že v nepřítomnosti obžalovaného, nejedná-li se o případy dle §263 odst. 4 tr. řádu, lze zásadně veřejné zasedání konat, byl-li obžalovaný k němu řádně předvolán nebo vyrozuměn. Jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn.
2 T 10/2000, byl stěžovatel k veřejnému zasedání, nařízeném Vrchním soudem v Praze na den 15. ledna 2001, řádně předvolán (předvolání doručeno dne 6. ledna 2001, č. l. 396). V písemném podání ze dne 9. ledna 2001 (č. l. 399), jímž omluvil svoji neúčast na veřejném zasedání soudu z důvodu nemoci a k němuž připojil potvrzení o pracovní neschopnosti (č. l. 400), není obsaženo výslovné trvání na osobní účasti na veřejném zasedání spolu se žádostí o jeho odročení. Z protokolu z veřejného zasedání, konaného u vrchního soudu v předmětné věci dne 15. ledna 2001 (č. l. 401-402), pak vyplývá, že na něm byla přítomna obhájkyně stěžovatele, jež netrvala na jeho osobní účasti a nežádala o odročení veřejného zasedání. Vyhlásil-li za těchto okolností vrchní soud usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného Mgr. J.N., postupoval nejen v souladu s dotčenými ustanoveními tr. řádu, nýbrž i v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny.
Argumentuje-li stěžovatel i dotčením v základním právu na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, nelze než konstatovat, že k naplnění podmínek porušení uvedeného základního práva nepostačují bez dalšího námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů ze strany obecného soudu, případně námitky týkající se tvrzeného odnětí možnosti vyjadřovat se ke všem prováděnými důkazům. Čl. 1 Ústavy, jenž zakotvuje základní ústavněprávní charakteristiku České republiky, pak sám o sobě speciální základní práva a svobody neupravuje.
Ze všech uvedených důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 10. července 2001