ECLI:CZ:US:2001:3.US.174.01
sp. zn. III. ÚS 174/01
Usnesení
III. ÚS 174/01
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.K., zastoupeného JUDr. P.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 9 Cmo 688/2000, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2000, sp. zn. 43 Cm 255/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000 (9 Cmo 688/2000-99) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2000 (43 Cm 255/98-77), kterými byla zamítnuta žaloba na uhrazení směnečné sumy ve výši 4,966.736,- Kč s příslušenstvím, a tvrdil, že oba jmenované soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 a dále čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jejich práv, ale polemizuje se závěry obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu, a to z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové (Sm 297/98, 43 Cm 255/98), dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaných stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních obecnými soudy, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v posuzované věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, je nepřípustné zabývat se novými návrhy na provedení dokazování (zásada iura novit curia). Především nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto hlediska nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označený obecný soud v řízení a rozhodnutí dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl žalobě stěžovatele, uplatňující nárok na zaplacení peněžité částky, byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. dubna 2001