ECLI:CZ:US:2001:3.US.20.2000
sp. zn. III. ÚS 20/2000
Usnesení
III. ÚS 20/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. a V. R., obou zastoupených JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1999, sp. zn. 24 Co 130/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1999 (24 Co 130/97-113), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně (Okresního soudu v Trutnově -
9 C 38/95-85), o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti. Dle tvrzení stěžovatelů obecný soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění jimi napadených rozhodnutí vyplývá, stěžovatelé byli původními vlastníky předmětných nemovitostí, k přechodu vlastnictví na stát došlo dle §453a obč. zákoníku [ve znění do 31. 3. 1991 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.]. Žalobci se stali oprávněnými osobami dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb.) a svůj nárok uplatnili včas, a to u žalovaných výzvou a u soudu žalobou. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, takže nejsou osobami povinnými ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a tudíž nejsou povinni předmětné nemovitosti vydat. V postupu MNV Mladé Buky, jako orgánu státní správy nejnižšího stupně, jenž postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou, nebyla shledána protiprávnost v jednání či zvýhodnění žalovaných.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelů (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelů a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Co do otázek obecného práva a jeho aplikace v dané věci, zcela postačí stěžovatele odkázat též na rozhodovací důvody Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 22. února 2001, čj. 28 Cdo 164/2000-128), které jsou s ústavním pořádkem republiky zcela v souladu.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná (stran dovolacího soudu nepřípustná), aniž by bylo zapotřebí věnovat pozornost jejich právním vývodům a závěrům co do otázek spojených s obecným právem. Zjevnost neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm.a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k předložení řádné plné moci jejich zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2001