ECLI:CZ:US:2001:3.US.279.01
sp. zn. III. ÚS 279/01
Usnesení
III. ÚS 279/01
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. V.B. a E.B., obou zastoupených JUDr. M.S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2000, sp. zn. 21 C 150/2000, a Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2001,sp. zn. 29 Co 14/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2000
(21 C 150/2000-96) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2001 (29 Co 14/2001-107), jimiž byl zamítnut jimi uplatněný nárok na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, stran finanční náhrady odpovídající důchodu po zemřelém ing. G.T. - dědovi žalobců, který nebyl vyplacen v důsledku toho, že mu byl v minulosti později zrušeným rozsudkem uložen též trest ztráty čestných práv občanských. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdili, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené základní právo dané čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a aniž by blíže zdůvodnili své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, po podrobné argumentaci v poloze obecného práva, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Bylo již řečeno, že stěžovatelé, kteří odůvodnění své ústavní stížnosti založili na vývodech v poloze obecného práva, ponechali stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdili, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně obecným soudům vytkli, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jejich) právům (čl. 92 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Z tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily jejich právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatelé (mylně) mají za to, že obsah článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy "stanovený postup" sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatelé pokládají za "nespravedlivé".
Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nemá oporu.
V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní záruka vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - §132 o. s. ř. apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost porušovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna ať již jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995).
Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelů nespadá.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelů, ostatně zcela totožné s jejich námitkami uplatněnými ať již v řízení opravném nebo dovolacím, má nejen svůj základ v otázkách obecného práva a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu, ale obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud, jehož právním názorem byly obecné soudy nižšího stupně vázány, dospěl - mimo jiné - k závěru že, přes námitky stěžovatelů, jimž z hlediska zásad demonstrativního výčtu zákonem přiznaných nároků přisvědčil, není v pravomoci obecných soudů "konstituovat další v zákoně neuvedené výroky na odškodnění", jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. července 2001