ECLI:CZ:US:2001:3.US.282.01
sp. zn. III. ÚS 282/01
Usnesení
III. ÚS 282/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.D.V., zastoupeného advokátkou JUDr. H.T., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 2001, sp. zn. 4 Tvo 27/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 10 Ntv 3/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů, totiž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001 (10 Ntv 3/0 1) a s ním obsahově spojené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 2001 (4 Tvo 27/2001); stěžovatel vytkl ve své vazebně projednávané trestní věci prodloužení trvání vazby nad dobu dvou let a průtahy v nařízení hlavního líčení, tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod), když současně vytkl orgánům činným v jeho trestní věci další procesní vady (řádné neodůvodnění soudních rozhodnutí, pominutí trvání koluzního důvodu vazby - svědci i poškození byli vyslechnuti, vyšetřování v osobě stěžovatele dále neprobíhá), a když současně rozvedl své námitky proti vazebnímu trestnímu stíhání vůbec; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, totiž pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pro účast na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zák, kterých se měl dopustit s dalšími obviněnými tím, že od roku 1998 do roku 1999 na území České republiky, zejména ke škodě cizích státních občanů, odcizovali motorová vozidla a dále organizovali jejich demontáž nebo přeměnu identifikačních čísel a tato vozidla vyváželi mimo území České republiky. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (40 Nt 130/99) z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Vrchní soud v Praze dne 25. ledna 2001 (10 Ntv 3/01) zamítl žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu nadále trvají a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím soudem usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2001 (4 Tvo 27/200 1).
Obecný soud vyložil své rozhodovací důvody zcela ve shodě se zákonem v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.); důvody, pro které dospěl k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že by obecný soud nevážil jak zájem na dosažení účelu trestního stíhání (§1 odst. 1 tr. ř.), tak objektivní nezbytnost současného omezení stěžovatelovy osobní svobody.
Důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu
srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Je-li trestní řízení zatíženo zbytečnými průtahy, je k nápravě tohoto stavu určen trestním řádem stanovený postup, totiž stížnost v posuzované věci státnímu zástupci, jemuž jako dozorujícímu orgánu přísluší posoudit tvrzené průtahy a o stížnosti rozhodnout v souladu s ustanovením §167 tr. řádu. Protože stěžovatel ani netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti se marně pokusil o odstranění tvrzených průtahů zákonem předvídaným postupem, je důvodný závěr, že takovýto postup opomenul, a tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svého ústavně zaručeného práva k dispozici.
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2001
JUDr. Pavel Holländer